Doba jedová 10 - Dr. H. Gilbert Welch

10. října 2018 v 15:27 | Markéta
Méně medicíny - více zdraví
prevence
diagnostika
screening
testy

Dr. H. Gilbert Welch

Nejsem lékař a nemám ani to nejnižší zdravotnické vzdělání. Přesto když se mi dostala do rukou tato kniha, pookřála jsem. Shodovala se s mým názorem v mnoha ohledech.
Manžel mě přesvědčoval o nutnosti mamografického vyšetření. Mám na něj už nárok z hlediska věku, pojišťovna by mi ho proplatila. Komplikace jsem žádné neměla, ale můj muž argumentoval slovy: Čím dříve se problém zjistí, tím dříve se bude moct řešit. Neměla jsem v úmyslu toto vyšetření podstoupit. Věděla jsem, že celá procedura by pro mě byla psychicky náročná. Nejhorší by bylo čekání na výsledky, a dál už vůbec radši nemyslet. Nežádám, abyste se mnou souhlasili, ale prosím, zkuste jen vzít v úvahu, že nevědět může být leckdy mnohem víc než si být stoprocentně jist.
Navíc jsem se v knize dozvěděla, že existuje druh rakoviny, autor ji nazval želva, která se sice dá přístroji objevit, ale pokud by se neobjevila, nic se nestane. Tento druh rakoviny se nijak nerozšiřuje a pacienta ani v nejmenším neohrožuje. Jenže klient má teď informaci: mám rakovinu… A co si s takovou informací počne? Jak mu asi ovlivní jeho budoucí život?

Nepolemizuji s faktem, že když se objeví fyzické problémy, například když máte zánět močového měchýře nebo jiný vážný problém, je určitě nutné za lékařem jít. Nelze medicíně upírat její výsostné místo, které jí právem náleží, a i já musím uznat, že např. mému tátovi zachránila operace (by-pass) život. Jde mi zde především o preventivní screening, kdy člověk nemá nejmenší potíže. Podstoupí jej, protože co kdyby náhodou...

Autor knihy pracuje jako lékař primární péče. Má atestaci z interny a zaměřuje se na praktické lékařství a rodinnou medicínu. Jako stážista rotoval v nemocnicích mezi pediatrií, porodnictvím, chirurgií a internou. Pracoval jako hlavní lékař Služby veřejného zdraví v Bethelu na Aljašce. A co je zvláště zajímavé, veškerý výtěžek z knihy věnuje charitě. Autor se v knize dopodrobna zamýšlí nad otázkou nadměrné zdravotní péče a dokazuje to provedenými podloženými statistikami a výzkumy.

Zdraví se bohužel stalo velkým byznysem. Otázka zdraví se rozebírá v televizi, v časopisech, v rádiu. Denně na nás doléhá z různých kanálů, co je zdravé a co ne. Jsme zahlceni informacemi, za kterými se mohou skrývat léčky a různé strategie prodejců. Na těchto systémech jsou mnohdy zainteresováni výrobci těchto "zdravých produktů". Může jít o jídlo, ale např. i o prodej matrací, cvičební pomůcky a mnohé další.
A jak je na tom medicína? Mám kamaráda, který odmítl chemoterapii, a lékařka reagovala nadměrně negativně. V knize je zmíněn podobný příklad. Kde je pak to nedůležitější - přání pacienta? Myslím, že až úplně na konci tohoto řetězce. Lékařů, kteří se zajímají o dění v klientově rodině, kteří vědí, na jakou školu jde dítě pacienta, jakému týmu v hokeji klient fandí a co ho nejvíce trápí, těch je jen velmi málo. Autor knihy poukazuje na to, že zdánlivě nezajímavé detaily mohou být pro lékaře zcela zásadní. Vztah mezi lékařem a pacientem patří mezi nejdůležitější součásti léčebného přístupu.

Navzdory úspěchům medicíny si autor klade otázku: Jak se ale preventivně vyhnout smrti? A hned vzápětí si odpovídá: Dokážu si představit, že ji lze oddálit, ale za jakých podmínek? Kdo z nás by chtěl umírat na jednotce intenzivní péče obklopen spoustou přístrojů, kde nás každou chvíli zmobilizuje alarmující pípání? Není lepší, když už přijde den, kterému se vyhnout stejně nelze, zemřít doma obklopen láskyplnou péčí příbuzných? Posuďte sami.
 

Arkadij a Boris STRUGAČTÍ – JE TĚŽKÉ BÝT BOHEM

2. října 2018 v 8:49 | Lenka Palátová |  Knihy - takhle to cítím já...
I když čtu žánr sci-fi už nějakých pár let, všechno člověk najednou přečíst nemůže. Proto bylo toto setkání s dílem bratrů Strugackých mým prvním, i když jejich jméno mi nebylo zdaleka neznámé. Od začátku mě překvapilo zasazení příběhu do prostředí středověku, se kterým jsem se ve sci-fi dosud moc nesetkala. Popis prostředí, osob i děje je však tak realistické, že připomíná mnohé historické romány. Do žánru sci-fi podle mého knihu řadí hlavní myšlenka - prolínání dvou světů, jednoho dnešního pozemského světa, odkud si vybraní lidé pod rouškou vědeckého výzkumu vyrazí na jinou planetu, kvůli pozorování tamního života. Zde však vládne středověk se svými pravidly - krutostí, zlem, útiskem slabých nebo naopak nepohodlných, ať již jednou vzdělanců, jednou církve, jednou šlechty - podle toho, co se zrovna v rámci které vzpoury a povstání hodí. Žít v prostředí, které znali jen z knížek a záznamů historie, svým způsobem chtít spoustu věcí ovlivnit, ale nemoci úplně zasahovat do osudů jiné civilizace, je pro hlavního hrdinu - Antona alias dona Rumatu, mnohdy velice složité a je pro něho těžké se ovládnout a nepoužít síly a znalostí "novověku". Proto patřičný název díla: "Je těžké být bohem", jelikož za bohy byli tito lidé při své misi považováni. Ano, ani sami bohové, někdy nemohou udělat vše, co by chtěli. Jako bůh víte, co dělají lidé špatně, víte, že to bude mít i neblahé následky, ale nejste schopný změnit jejich myšlení a přesvědčení a jinými prostředky zasáhnout nemůžete ani nesmíte. Zdánlivě jednoduchá dějová linie, která je doplněná spoustou hlubokých myšlenek. Ještě, než jsem si přečetla životopisy bratrů Strugackých, jsem si říkala, že z díla přímo čiší boj s režimem komunismu či stalinismu. Pak jsem zjistila, že oba zažili i druhou světovou válku. Takže navíc odpor k fašismu a Hitlerovi, který mistrně skryli do děje svého románu, na tehdejší dobu bylo dílo jistě velmi odvážné, a i po mnoha letech si myslím, že má člověku co říci. Spousta myšlenek platí i pro dnešní společnost.
Dovolím si pár citací z knihy, které mě zaujaly: "Město spalo, nebo se alespoň tvářilo, že spí. Zajímalo by mě, zda obyvatelé cítí, že se na ně dnes v noci hrne něco hrozného… Dvě stě tisíc lidí!… Psychologicky byli skoro všichni otroky - otroky víry, otroky sobě podobných, otroky drobných vášní, otroky ziskuchtivosti… Jejich otroctví spočívalo v pasivitě a nevzdělanosti, ale přitom pasivita a nevzdělanost rodily nové a nové otroctví… Kdyby byli všichni stejní, ruce by musely bezmocně klesnout a nebylo by žádné naděje. Ale oni přece jen byli lidmi, nositeli jiskry rozumu. A neustále, hned tady, hned tam se v jejich mase zažehovaly a rozhořívaly plamínky nepředstavitelně vzdálené a nevyhnutelné budoucnosti. Zažehovaly se bez ohledu na cokoli… Tyto plamínky nevěděly, že budoucnost mluví v jejich prospěch, že budoucnost je bez nich nemožná. Nevěděly, že v tomto světě hrozných přízraků minulosti jsou jedinou realitou budoucnosti, že jsou fermentem, vitamínem v organismu společnosti. Zničte tento vitamín a společnost bude zahnívat, vypuknou sociální kurděje, svaly zeslábnou, oči přestanou vidět, zuby vypadnou. Žádný stát se nemůže vyvíjet bez vědy, jinak ho zničí sousedé. Bez umění a celkové kultury ztrácí stát schopnost sebekritiky, začíná podporovat mylné tendence, každou vteřinu plodí licoměrníky a zrůdy, vychovává v občanech kořistnictví a domýšlivost a nakonec se zase stává kořistí rozumnějších sousedů…"
Spisovatelé nejednají se čtenářem v rukavičkách, většina děje knihy je tvrdá, ale přece jen občas se objeví záblesk citu, lidskosti, či dokonce lásky a hlavně síly jít dál a nenechat se zlomit - a to vše doprovázelo lidstvo po všechna období jeho bytí. Na jednu stranu bezmocnost, ale také naděje, ta zbývá poslední, že i když útrapy budou muset stejně vytrpět, jednou bude líp…


Staří a nezkrotní, Ivana Karásková

25. září 2018 v 9:17 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Staří a nezkrotní
Rozhovory s osobnostmi
Ivana Karásková

Když jsem poprvé listovala knihou, kterou napsala Ivana Karásková, věděla jsem, že mě nemůže zklamat. Nemýlila jsem se. Četla jsem od této autorky Černobílé příběhy a jednou jsem měla možnost se s paní redaktorkou a spisovatelkou osobně setkat, což mě na knihu ještě více navnadilo.

Kniha je rozdělena do dvou dílů. První přináší současné rozhovory, druhý je věnován rozhovorům starším, většinou s osobnostmi, se kterými se už bohužel setkat nemůžeme. Ivana Karásková sem tam položí i otázku mířenou na tělo, a ačkoliv daná osobnost snad ani odpovídat nemá v úmyslu, paní redaktorka se jen tak nedá. Je to jedna z mnoha věcí, která dělá knihu zajímavou. Líbí se mi i způsob kladení otázek, které míří do nitra člověka a přitom je rozhovor veden velmi laskavě.

Osobnosti, které Ivana Karásková zpovídá, přímo září, a navždy budou zářit na hvězdném nebi, protože nám všem nechaly odkaz v podobě své práce. Není důležité, zda se jedná o herce, lékaře či zpěváka. Každý nás něčím obohatil, a to je to, co se počítá.

Jak ale zpovídané osobnosti vnímají stáří, které je jedním z důležitých témat knihy? Jaké to je, když místo ocenění musí čelit denním lidským těžkostem, které život přináší, jako jsou různé zdravotní problémy nebo odchod příbuzných a blízkých kamarádů? Ano, stáří je znakem moudrosti a zklidnění, ale je také spojeno s utrpením.

Na hvězdném poli se objevuje například Theodor Pištěk, držitel Oscara za kostýmy ke slavnému Formanovu filmu Amadeus. V dnešním světě se mu nelíbí, protože je v něm mnoho informací, ve kterých se člověk snadno ztrácí. Mezi interviewovanými jsou i Yvetta Simonová, anebo Vladimír Beneš - lékař, který bilancoval svůj život v 96 letech, a vyšlo mu, že prožil krásný život. Svůj příběh vypráví i herec Stanislav Zindulka - blízký přítel Vlastimila Brodského, který přesně poznal, že jeho kamarád zemřel, přestože byl na kilometry daleko. Stanislav Zindulka sice nevěří na telepatii, ale možná na silné propojení dvou kamarádů. Na otázky Ivany Karáskové odpovídal i herec Lubomír Kostelka a mnoho dalších.
Na mě osobně udělal velký dojem rozhovor s paní Marií Vaculíkovou, ženou spisovatele Ludvíka Vaculíka, která se stářím netrápí a sama říká: Každé období života má jinou podobu, to je zákon přírody a nemá cenu se s tím trápit.

Ve starších rozhovorech se setkáme s Milenou Dvorskou, jejíž bohatou hereckou kariéru provázel nelehký osobní život. V rozhovoru se Svatoplukem Benešem se mi líbila především jedna jeho odpověď. Na otázku: Takže podle vás lidstvo od časů vašeho mládí nikam nepokročilo? Svatopluk Beneš říká: Já nejsem filozof, ale jedno vím - že nikdy v historii neřekli obyčejní lidé: "teď jdeme do války, teď jim to natřeme". Válka je strašně složitá věc, kterou musí vždycky někdo zorganizovat, a zatím se v různých historických etapách pokaždé našel nějaký zvrhlý ambiciózní politik, který to udělal. Nemám iluze, že tomu bude někdy jinak. V knize dále mile pohladí rozhovor s Ladislavem Chudíkem a porodník Ladislav Pilka vyjádří přání: Mít tak ještě jeden život k dispozici. Kniha nabízí ale mnohem víc a je moc krásná. Nutno zmínit i hezkou obálku a vhodný formát, který je pohodlný na čtení, třeba těsně před usnutím. Tak to fungovalo u mě.

 


Anastasia, Vladimír Megre

11. září 2018 v 8:50 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Anastasia
Vladimír Megre

Ráda se dívám na léčivé divadlo Gabriely Filippi. Jeden večer jsem si je pustila a jejím hostem byl Vladimír Megre. Pan Megre a Gabriela mluvili především o knize Anastasia. Celý rozhovor mě zaujal natolik, že když jsem šla do knihovny, ihned jsem si knihu zapůjčila. Byla v regálu, značně ohmataná, důkaz toho, jak často byla asi vypůjčená.

V úvodu autor knihy píše zajímavou zprávu: Tato kniha nepatří do řady publicistiky, fantastiky nebo dobrodružné literatury, nehledě na neobvyklost a neskutečnost toho, co se stalo. Její žánr se nepodařilo určit.

Knihu autor doporučuje číst v přírodě při šumění trávy a za zpěvu ptáků. Slibuje tak, že i čtenáři se budou cítit lépe, neboť kniha má jistý energický dosah. Četla jsem ji ve svém pokoji, venku byla zima, a i přesto se mi četlo velmi dobře.

Autor jako podnikatel vyjíždí se svou lodí a posádkou na cesty. Mnohdy nezahlédl živou duši, ale na jednom místě ho čekalo překvapení, které mu už navždy změnilo celý jeho život.Během jedné ze zastávek v místě, které bylo jen zřídka obydleno, se na něj obrátil stařík s podivnou prosbou: chtěl, aby jim dal Vladimír k dispozici lidi, protože potřebovali uříznout Zvonící cedr. Tento cedr nebyl obyčejný, kousek z něj se má nosit na krku. Lidé jsou pak schopni vyléčit se z každé nemoci. Důležitější však bylo, že člověk vlastnící tento kousek se stane lepším, úspěšnějším a talentovanějším.

Vladimír mu neuvěřil a odjel.
Když však autor navštíví místo podruhé,seznámí se zde s velmi milou a záhadnou bytostí. Její jméno je Anastasia. Je to neuvěřitelně krásná poustevnice, která žije v tajze. Anastasia téměř Vladimíra očaruje. Je to zvláštní osoba, je jako z jiného světa. Přitom ví všechno o našem světě, o problémech, které trápí a drásají naši společnost a má na to i svoje řešení.

Anastasia věří, že největší poselství lze nalézt v kráse nebe a tichu lesa. Sama žije v lese, skoro nenosí oblečení a nemá zásobu potravin. Každé ráno se bouřlivě raduje z východu slunce, hladí každou rostlinku, každý nový klíček. Má silné pouto k matce zemi, ke všemu živému a k celému vesmíru. Vypadá to, jako by všichni zpívali stejnou krásnou píseň.
Mnohdy je to na Vladimíra trochu moc informací a je si jistý, že se zbláznil buď on anebo ona, když náhle na vlastní kůži pocítí léčivý paprsek Anastasie.

Poprosí ho, aby jel domů a napsal knihu. Napsal o všem, co ho naučila. Vladimír se ulekne a řekne: "Já jsem podnikatel, neumím psát, to ať dělají spisovatelé." Anastasia ho ale pohladí a vysvětlí mu: "Neboj se, všechno napíšeš a nemusíš si vůbec dělat žádné starosti."
Vladimír knihu opravdu napíše a k jeho údivu, je kniha distribuována po celé zemi a je velmi úspěšná.

Dovolená na Šumavě

1. září 2018 v 7:54 | Markéta |  Příběhy
Jedeme na Šumavu

Bylo-li by to na mě, na dovolenou bych ani nejela. Loni se mi vlastně taky vůbec nechtělo, ještě těsně před ní jsme se s manželem pohádali. Říkala jsem si: jsem velmi zvědavá, co mi tam tak se svým vzájemným naladěním budeme dělat? No a stal se zázrak. Sotva jsme vyjeli směr Valtice, odhodili jsme všechny starosti a začali jsme se spolu bavit. Dusná atmosféra byla ta tam. Problémy jsme nechali doma a společně jsme se smáli. Proto jsem i letos usoudila, že takový malý relax nám určitě vůbec neuškodí, protože když budeme doma, neustále budeme řešit omítku v pokoji, kde přestavujeme, nebo zahrádku, kterou už letos dodělat stejně nestihneme.

Tedy vyjeli jsme. Cesta ale nebyla tak snadná jako do Valtic. Na Šumavu do Vimperka nás čekaly tři objížďky. Dorazili jsme na místo unavení a vyčerpaní.
Cestou jsme se zastavili v Třeboni, kde jsme navštívili a prohlédli si i zdejší zámek. Byla jsem ve svém živlu, když jsem viděla alchymistickou laboratoř. Zaujalo mě i vyprávění, které se týkalo Petra Voka a Rožmberků.
Třeboň je opravdu krásné město, s mnoha cyklostezkami. Jen je všude neuvěřitelné množství lidí. No jo - jsou přece prázdniny.

Měli jsme štěstí na penzion, nacházející se v staré budově, kde i v parných dnech bylo opravdu příjemně chladno. První cesta byla na zdejší infocentrum. Nabrali jsme si letáky a začali plánovat trasy. Manžel si chtěl dát občas pivo, proto jsme se rozhodli jezdit vlakem.

První výlet jsme plánovali do Kubovy Hutě a pak pěšky na Boubínskou rozhlednu. Všechno bylo naplánováno do nejmenšího detailu, takže možný problém byl již v počátku vyloučen. Opravdu mě překvapili zdejší lidé. Byli hrozně fajn. Ochotni poradit, zapovídat se, a to s vřelým zájmem.

Zahájili jsme první výstup. Pět kilometrů stále do kopce. Když vezmeme v úvahu naši váhu, manžel 110 a já 120 kg, byl to odvážný počin. Už dole nás předbíhali šedesátiletí lidé v kondici a vesele nás zdravili. Leč můj manžel byl stále velmi dobře naladěn. "To dáme," říkal zvesela.
V půlce našeho výstupu na nás spadly první tři kapky. "Bobi, začíná pršet, budeme se muset vrátit," tiše jsem doufala, že mé trápení bude ukončeno. "To je jen pár kapek, vidíš, to je jen ten mráček nad námi." Nestačil to doříct a ocitli jsme se pod pořádnou sprchou. Všichni turisté zmizeli, ani nevím kam.

Manželova nálada se obrátila o 180 stupňů a začat nadávat: "Všechno mám na starosti, proč jsi do tašky nedala ty deštníky," pokračoval manžel v monologu, že ty pláštěnky měly být koupené už dávno.
Já jsem si z jeho nálady neděla těžkou hlavu, a když viděl, že špatná nálada na dané situaci nic nezmění, začal se smát i on. Na kost promoklí jsme došli na nádraží, kde za patnáct minut jel vlak. Když jsme dorazili do Vimperku, nikde ani mráček. Nikde jinde než na stezce na Boubínskou rozhlednu nepršelo.

Další den jsme si dali za cíl Chalupskou slať. Nikdy jsem na vlastní oči neviděla rašeliniště a s ním související rostliny. Spatřili jsme jej brzy ráno, když tam ještě skoro nikdo nebyl. Byl to úžasný zážitek. Pokračovali jsme dál stezkou na Novou Huť. Ušli jsme asi čtyři kilometry a usadili se v místní restauraci. Nádherná příroda a my jsme překonali svoje možnosti. S naší váhou a špatnou fyzičkou jsme v krásném prostředí urazili 8 km.

Třetí den jsme vzali oddychově, prohlédli si město Vimperk i se zámkem. Měli jsme opravdu velmi šikovnou průvodkyni. Momentálně město Vimperk získalo grant na opravu zámku. Plány jsou veliké, a je škoda, že zámek byl v minulosti tak zničen a zanedbán. Prý za tři roky bude už všechno jinak. Tak za tři roky opět na zámku ve Vimperku!


Stráž

28. srpna 2018 v 16:32 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Sergej Lukjaněnko
Stráž
Pohraničí
kniha první

Existence paralelních světů? No, jeden nikdy neví, ale zkuste si na chvíli představit, že existují. Mají tvar květu a patří mezi ně i naše Země. Jeden ze světů je jejich středem a jmenuje se Centrum.

Příběh nám vypraví Ivan Ivanovyč, který má přezdívku Bicák. Patří k pohraničníkům a jako jeden ze sedmi lidí hlídá přechody mezi různými světy.

Na Centrum se můžete dostat přes portál. Musíte ho ale nejdřív umět otevřít. To se vám může podařit například ve sprše, při úleku nebo třeba při meditaci. Většinou platí pravidlo, že se to zkrátka přihodí a vy ani netušíte jak. Pak se marně snažíte vzpomenout si, jakým způsobem jste přechod vlastně způsobili, protože je to zároveň jediná cesta, jak se dostat zpět.

Centrum prý býval krásný svět, ale vyskytl se zde vysokomolekulární mor. Všechno umělé se hned rozloží. Například není možné používat elektřinu, protože chybí izolace. Centrum bylo zničeno a nyní je na řadě Země.

Skupina pohraničníků je zapojena do záchrany naší krásné planety. Jenže mezi skupinou pohraniční stráže je zrádce.

Obdivovala jsem autora knihy za jeho nápady, jako je právě výše zmíněný vysokomolekulární mor anebo promyšlené otevírání portálu, při kterém nechyběl ani humor. Líbila se mi spousta jeho myšlenek, jež mě nenechávaly chladnou, a ještě dlouho po odložení knihy jsem nad nimi přemýšlela.

Na konci knihy je zrádce odhalen a nikdo ze zbylých pohraničníků nechápe, jaký jen může mít člen ze světa Viry důvod zničit Zemi. Jako vysvětlení dostanou brožurku, kde jsou zodpovězena všechna proč. Hlavní hrdina Ivan Ivanovyč se radí se skupinou pohraničníků - svých přátel - co udělat s touto knížečkou a nahlas přemítá:

"…že pochopím, že postupuji správně. Že to udělá každý rozumný člověk a že právě takto verbují agenty v jiných světech... Nevím, co tam stojí, přečetl jsem jen první odstavec...v úvodu nic zvláštního není. Jen slibují, že vyloží pravdu. Nevím, jestli jsou v tom nějaké čáry, psychotechnika, vymývání mozků... nejspíš je tam skutečně pravda."

"Pravda Viry," řekla Vědma s takovým odporem, jako by si uplivla.

"…Znám spoustu různých pravd," řekla zamyšleně Vědma. "Je pravda, že lidi jsou chamtivá a krutá zvířata. Je pravda, že lidi jsou schopni šlechetnosti a sebeobětování. Je pravda levice a je pravda pravice, je pravda zašmodrchaná a která jede jako po másle. Je pravda, že celý svět je v troskách. Spal to!"


Božská vlna - Patrick Hemstreet

25. července 2018 v 8:59 | Markéta
Vždycky, když přečtu knihu, snažím se přijít na to, co je jejím hlavním tématem. Baví mě o tom přemýšlet. Můj tip na hlavní myšlenku knihy Božská vlna je, že převratný obrat ve vědě, kterou učiní skupinka nadaných lidí v ozbrojeném světě, znamená definitivní ztrátu jejich pracovní i osobní svobody.
Kniha je prvotinou Patricka Hemstreeta a musela jsem uznat, že byla dobrou volbou. Krásně se četla, vytkla bych jen jednu maličkost: čekala jsem víc překvapení.

Konečně to mají! Po dlouhé době zkoušek a výpočtů se jim podařilo najít božskou vlnu. Sára ovládá počítač pomocí myšlenek - telekineze. Tým techniků ji vyšperkuje a chce ji představit veřejnosti. Mají velké plány, protože jejich technologie by mohla pomoci handicapovaným lidem. Lidem, kteří jsou upoutáni na invalidní vozík a nemohou hýbat rukama. Ovládali by počítač pouze svými myšlenkami. Skupina odborníku vedených Chuckem Brentonem však potřebuje ke svému výzkumu peníze a ty ve zdravotnictví zkrátka nejsou.
Výzkum pokračuje a skupina vytvoří robota, kterého ovládají z klidné kanceláře. Jsou nadšeni. V tomto okamžiku se o ně začne zajímat vojenská skupina Hluboký štít. Přichází s velmi zajímavými návrhy smluv: nabízejí k dispozici luxusní vybavení výzkumných laboratoří.

Chuck Brenon není vojenským zaměřením příliš nadšený, a tak ještě upravuje dodatky smluv pro ochranu své svobody. Návrhy od Hlubokého štítu konzultuje se svými lidmi, protože taková nabídka se prostě neodmítá!

Běží den po dni, pilně pracují a vylepšují technologii. Jejich kanceláře nyní nejsou tvůrčím místem, ale mění se ve vězení. Zjišťují, že každý jejich krok je sledován a navíc si Chuck není jistý, zdali je ona vojenská skupina vládní organizací. Pohár trpělivosti přeteče v okamžiku, kdy zjistí, že si členové Hlubokého štítu sami vylepšují jejich technologie a vytvářejí super roboty vybavené těžkými zbraněmi a válečnou technikou, kterou se chystají brzy použít.

Chuckův tým se pokouší si s nadřízeným Hlubokého štítu promluvit. Nepřestávají se však divit. Tady totiž neplatí žádné smlouvy ani dodatky. Vládne tu právo silnějšího. Nakonec se tým Chucka Brenona domluví na útěku, ale v tom okamžiku je proti nim nasazena další technika. Znají svou práci dobře, i roboty, proto se dokáží chránit. V rozhodujícím momentě jim však někdo pomáhá a oni nemají tušení, kdo to je. Hluboký štít prohrál, Chucka však oslovuje další záhadná organizace, která opět nabízí nevídané. Chuck zjišťuje, že on a jeho kolegové nemají jinou možnost...

Kniha je zakončena větami, nad kterými stojí za to se zamyslet:
Pryč od svých starých životů a vstříc děsivé, neznámé budoucnosti. Té, kterou pomáhali stvořit.


Věčný slib lásky

13. července 2018 v 11:05 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Janette Okeová
Věčný slib lásky

V knize Láska přichází po špičkách jsem se poprvé setkala s vyprávěním Janette Okeové. Příběh těhotné novomanželky Marty, která přijíždí se svým manželem na Divoký západ, kde mají v plánu chovat dobytek, vypráví o tom, jak tvrdá rána osudu někdy prověřuje naši víru i plány. Když manžel Clem po nehodě s koněm umírá, Marty v bezvýchodné situaci dostává od místního farmáře Clarka nabídku k formálnímu sňatku. Z knihy vyplývá, že ne vždy se život odehrává, jak si právě přejeme, ale přesto v něm můžeme nalézt štěstí:

Byla to slova plná příslibu a Marty z nich načerpala útěchu, zvláště po tom, co se jí nad ránem zdálo. Sama. Takové vtíravé slovo. Byla nesmírně vděčná, že není sama. Znovu, po kolikáté už, se s hlubokou pokorou a pocitem vděku sklonila před moudrostí Otce, který jí brzy po tragické smrti manžela Clema přivedl tak rychle do cesty Clarka. Teď teprve si uvědomovala, že jakmile se vnitřně uzdravila do té míry, že byla schopna navázat vztah s někým jiným, Clark už tu byl, připravený otevřít jí srdce a náruč. Proč jsem proti tomu, co mi Bůh poskytl, tak dlouho bojovala - každou buňkou své bytosti. Ma Grahamová říkala, že to chce čas, aby se srdce uzdravilo a city obnovily, a Marty si byla jistá, že právě to byl ten důvod. Díky tomu času - a Clarkově citlivosti a trpělivosti - byla zase schopna lásky.

Domu, kde žije Marty a Clark, vládne láska. Její doteky cítí Marty každý den, třeba při pohledu na Clarka, anebo v úsměvu dětí. Pozoruje Clarka a svého syna a tiše se usmívá, zatímco malý Arnie se cítí jako velký pomocník tatínka:

Tatínek tě potřebuje - potřebuje, aby ses mu pletl pod nohy, když krmí zvířata, potřebuje, aby ses s ním mermomocí chtěl tahat o vědro, které je na tebe příliš velké. Potřebuje tě, aby musel kvůli tobě zpomalovat, když odvádí krávy na pastvinu, potřebuje, abys na něho štěbetal celou dobu, co pracuje.
Potřásla hlavou, ale pořád se usmívala.
Ano potřebuje tě - potřebuje vidět, jak ho miluješ a s jakou úctou k němu vzhlížíš.
Sehnula se, aby chlapečka objala, a potom Clarkovi pomohla obléknout si teplý kabátek, navléknout rukavice, nasadit čepici a šla mu otevřít dveře. Vystřelil jako šíp, aby byl u tatínka.

V knize Věčný slib lásky se příběh Marty a Clarka zkomplikuje. Život na Západě, tak jako všude, přináší občas i smutné zprávy. Jedna ze sousedek onemocní a je zřejmé, že umírá. Má však dvě dcery a bojí se o jejich budoucnost. Marty jí slíbí, že udělá všechno proto, aby se o dcery postarala. Nemá zatím ponětí, jak to udělá, ale věří, že když poprosí Boha, věci se najednou řeší samy. Svěří se se vším Clarkovi, a ten ji podpoří. Háček zůstává v otci děvčat, který se o ně vůbec nestará. Ten se však rozhodne odcestovat a po dohodě s Clarkem nechává dcery u Marty a Clarka. Marty je vděčná, že mohla dostát svému slibu.

Oba manželé, Clark i Marty, získávají pevné místo mezi místními sousedy. Clarkovi se podaří získat pro komunitu doktora. Stále jim však chybí škola a učitel. Všichni se domluví, přiloží ruku k dílu a postaví školu pro své děti. Pečlivě hledají učitele a i toho brzy najdou.

Na Divokém západě jsou mnohdy drsné podmínky a počasí zde bývá nevyzpytatelné. Příroda je tu krásná, ale někdy i neuvěřitelně krutá. Zdejší lidé v sobě nosí hlubokou víru v Boha a pokoru. Rádi by mezi sebou přivítali faráře. Není však snadné ho najít. Už se zdá, že jim štěstí přeje, ale vzdělaný reverend Knutson se mezi zdejší lidi příliš nehodí. Rozloučí se a kostel se nachází několik dní bez pastora. A opět se zdejší lid obrací k Pánu Bohu a věří, že jim toho správného do cesty přivede - a opravdu o několik dnů později nastoupí mladý farář do služby. Tentokrát je to vskutku správná volba.

Věčný slib lásky je kniha o ztrátě, víře a především lásce, se kterou Marty, její rodina a přátelé překonávají všechny překážky.



Adéla

26. června 2018 v 8:50 | Markéta |  Příběhy
Adéla
Máme s manželem dva psy. Míšu a Báru - Anglické kokršpaněly. Prosila jsem svého manžela, že do našeho baráku by se hodila i kočka. Manžel mě bleskurychle vyvedl z omylu: "To v žádném případě!" Oponovala jsem, že někdo přece musí chytat myši. "Žádné myši tu nemáme, kočku nepotřebujeme, navíc by jen jedla kapsičky a myši stejně nechytala." Prosila jsem ho, ale byl neoblomný. Jenže jednou přišel jeho kamarád a on s ním trošku popíjel. Využila jsem situace a znovu jsem požádala o koťátko. No a manžel mi je po krátkém přemlouvání slíbil.
Byla zrovna zima, ve vesnici nebyla žádná kočička k mání a já měla jasno v tom, že bych chtěla černou kočičku, a taky jsem chtěla holku. Začala jsem prohledávat internet a narazila na zajímavý inzerát. Kočička byla malinká a my museli ještě trošku počkat, než povyroste. Nebyla to žádná zvláštní rasa, prostě obyčejná kočka.
Přišel den D a my jsme si jeli pro krásné koťátko. Bylo černé, jen tlapičku a náprsenku zbarvenou do bíla. Nasedla jsem s ní do auta a z pohádkově hodné kočičky se vyklubal pěkný rošťák. Hladila jsem ji, chtěla jsem ji zmírnit trauma, že právě přišla o své bratry a sestry a hlavně o svoji mámu. A má kočička se mně zahryzla do nosu.
Doma hrozilo ještě jedno veliké nebezpečí. Naši pejsci. Obě jsou fenky a my jsme opravdu netušili, jak přijmou nového člena rodiny. Normálně totiž kočky prohánějí o sto šest. Vzali jsme koťátko a ukázali je pejskům. Nechápali jsme reakci Míši (to je ta starší fenka) - začala ji olizovat a chovat se k ní jako vlastní máma. Vláčela ji po koberci a olizovala a olizovala.
Koťátko rostlo. Vyrostla z ní krásná dáma. Pouštěli jsme ji ven a ona se vracela. Někdy i pozdě v noci, vzbudila manžela, který sice nadával, ale vždycky jí šel otevřít. Kočka je noční tvor. Ve dne spala a v noci začalo rodeo. Museli jsme si dávat s manželem pozor, aby nám nevykukoval palec u nohy zpod peřiny. Představte si, že sníte krásný sen a uprostřed noci na vás skočí kočka a hryzne vás do palce u nohy. V šoku se vzbudíte, potrestat ji však nemůžete, protože je tryskem pryč.
Někdy byla neobyčejně milá. Poslouchala jako pejsek. Zavolala jsem na ni: "Adélo, pojď domů," a ona prostě šla. S naší šestiletou Barunkou, pejskem, tvořila silný tým. Hráli si někdy nádherně a někdy všechno kolem lítalo.
Chodila se za mnou mazlit. Mám takový zlozvyk. Máme domek postavený na sever, a někdy je tu chladno. A tak si vezmu do postele notebook a pracuji na něm přikrytá peřinou. A kdykoliv jsem vzala notebook do ruky, přišla Adéla a začala se se mnou mazlit a všelijak mi znemožňovat práci na počítači. Někdy jsem si užila jejího mazlení a práci jsem odložila, jindy jsem si prosadila svou a kočičku odsunula. Mám vedle sebe na manželské posteli knihy a různé časopisy. No a Adéla, kdykoliv jsem ji odmítla, dostala záchvat zuřivosti a začala urputně trhat všechny časopisy. Nedala se zastavit.
Jinak to byla krásná dáma. Byla hubená a její černý kožich se jiskřivě blýskal. Chytala myši a nosila mi je za dveře. Chtěla se pochlubit, jen já jsem vždycky s překvapením nedokázala dost dobře ocenit její dar. Jednou potrestala i krtka, s kterým jsem na zahradě marně bojovala.
Adéle byly dva roky a jednoho dne se prostě domů nevrátila. Je to už víc jak měsíc a manžel byl z toho nešťastný. Ačkoliv kočku nikdy nechtěl, hodně si ji zamiloval. Nechci přemýšlet nad tím, co se jí asi tak mohlo stát. Pokud máte doma kočku a dopřejete jí svobodu, je tam vždycky ten risk, že se jí venku něco stane. Mně se už zdály dva sny, kdy se vrátila. Novou kočičku jsme si nepořídili a ani dost dobře nevím, zda to někdy uděláme. Stále to bolí. Každopádně s Adélou byla velká legrace a díky za ty dva krásné roky s ní.

Robert Merle – Malevil

23. června 2018 v 10:09 | Lenka Palátová |  Knihy - takhle to cítím já...
Lenka Palátová - Malevil po 25 letech…

Setkání plánované a přece v jistém smyslu nečekané. Když jsem si v 16 letech v rámci povinné četby vybrala od tohoto autora zrovna román Malevil, naprosto jsem netušila, do čeho jdu. Přesto se stal jednou z mála knih, které jsem si oblíbila na celý život. Je jich asi dvacet a mám ve zvyku si je přečíst třeba každý rok. V době dospívání jsem neměla vyhraněný čtenářský vkus. Snažila jsem se číst všechno, což navíc splňovalo plán středoškolské připravenosti k maturitě a všeobecného rozhledu v oblasti literatury. Žánr sci-fi mě však v tomto věku oslovil a dodnes patří k mým nejoblíbenějším. Ještě teď si vzpomínám, jak mě tehdy fascinovalo, že někdo může psát takovým způsobem, nepopisovat realitu ani nic, co se stalo v minulosti, ale to, co může jednou přijít nebo to, co je naprosto imaginární. Malevil je vlastně na svoji dobu velice pokroková kniha. Dnes po letech je už hodně s čím srovnávat, příběhů na podobné téma je spousta a lidské žití pokročilo do té míry, že se asi ani nepozastavíme nad tím, že by se takový příběh jednou mohl stát realitou. Malevil jsem zkrátka měla zaháčkovaný v srdci a celých 25 let jsem na něj "myslela", že si ho musím jednou zase přečíst a zařadit do svých TOP. Náhoda tomu chtěla a zmínila jsem se o tom před kamarádkou, která mi knihu darovala. Když jsem se začetla, zjistila jsem, že teď se vlastně vůbec nepozastavuji nad příběhem jako takovým nebo spíš linií děje, ale že mě více oslovily postavy, jejich vlastní příběhy v tom jednom společném, povahy a chování za nezvyklé situace. Je to příběh o síle vůle lidstva znovu se pozvednout "z prachu", kam se dostalo po výbuchu atomové bomby. Přežila jen hrstka těch, kteří se zrovna v tu chvíli nacházeli pod zemí. Na opevněném hradě Malevilu, který si majitel Emanuel Comte koupil jako splnění svého dětského snu a kde podnikal coby chovatel koní, se podařilo zachránit i několik zvířat, která se náhle stala pro lidi jedním z největších pokladů. Lidé najednou zjistí, že auta, telefony, televize, rádio a ostatní technické vymoženosti, i pokud přežily katastrofu, jim nejsou k ničemu. Důležitější je přežít, tudíž mít co jíst a pít, a o to se musí bojovat i s jinými přeživšími, kteří jsou schopni pro uspokojení základních lidských potřeb použít i násilí. Různorodost lidských povah, které se potkaly ve chvíli neštěstí a hlavně v bezútěšných chvílích po něm, se naplno projeví. Lidé se stávají v touze přežít snadno ovlivnitelnými. Emanuel, velice inteligentní člověk, se stává jejich "vůdcem", ale zároveň jim nebere svobodu rozhodování a nepotlačuje ani ostatní aspekty lidské povahy. Je spíš psychologem, který jim pomáhá pochopit, proč se chovají právě tak, jak se chovají, a dává jim naději do budoucna. A tato naděje jim zůstává i po jeho smrti na "banální" zánět slepého střeva, které si bohužel v té době pochopitelně nemohl nechat vyoperovat.
Takže: "Vítám Tě Malevile ve své knihovně". 

Tygr - John Vaillant

11. června 2018 v 11:33 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
V hlubokém lese nedaleko vesničky Sobolinyj napadl tygr člověka. Skupina pod vedením zkušeného A. Truše se vydala celou záležitost vyšetřovat. Nic je ale nemohlo připravit na to, co uviděli na místě.

Při zpětném pohledu je ohromující, jak neochvějnou rukou Truš filmuje scénu, jak klidným hlasem komentuje spatřené: primitivní chatku na mýtině porostlé křovím, dravcovu cestu a místo napadení a potom dlouhý sled strašlivých důkazů.
Kamera bez zachvění zabírá zadupaný růžový sníh, zadní nohu psa, osamělou rukavici, zkrvavený rukáv bundy a potom zacílí na kousek holé země o sto metrů dál v lese. V tomto místě záznamu je slyšet, jak člověk stěží zadržuje náhlé nucení na zvracení. Jakoby vešel do ďáblova doupěte.


Přímoří, či Přímořský kraj, někdejší součást vnějšího Mandžudska, se nachází na jihovýchodě Ruska. Žije zde většina populace ussurijského tygra a přibližně dva milióny lidí. Přímoří tvoří velký výčnělek ohromné rozlohy kontinentálního Ruska a jeho dráp či tesák se zarývá do čínského území.

V letech 1992 až 1994 bylo zabito kolem stovky tygrů - přibližně čtvrtina místní populace. Většina z nich byla odvezena do Číny. Místní vláda za finanční podpory a tlaku mezinárodních organizací na ochranu přírody založila inspekci Tygr (pod vedením A. Truše), aby se do zdejších lesů navrátilo alespoň zdání zákona a pořádku. Tyto oddíly, vyzbrojené střelnými zbraněmi, měly za úkol zamezovat pytláctví a řešit stále větší počet konfliktů mezi tygrem a člověkem.

Mnoho zkušených lidí se domnívá, že tygr by na člověka nezaútočil, kdyby neměl pádný důvod. Jaká situace musí nastat, aby se z tygra stal lidojed? Je to tygrův instinkt boje o přežití, nebo je k takovému jednání dohnán člověkem? Po tragické smrti Markova dochází k různým hypotézám, proč se tak stalo. Truš jako ochránce přírody by rád poodhalil pravou příčinu neštěstí.

Zatímco muži trpělivě vyšetřují nehodu, tygr opět dostane hlad. Je raněný a není snadnější kořisti než člověk. Vesničané jsou proto ještě jednou svědky tragické nehody.

Tygr je zvíře s vysokým intelektem. Přesně ví, co dělá. O společném soužití tygra a člověka kolují už odedávna magické historky. Lidé uctívali tygra jako božstvo a snažili se s ním žít v míru a nijak mu neubližovat, neboť jakýkoliv zásah proti tomuto posvátnému zvířeti se vzápětí obrátil proti nim.

Dnes se bohužel používají v čínském lékařství suroviny z tygra. Věří se v jeho zázračnou léčivou sílu, což vede k masivnímu vymírání zvířete. I když je lov na tygra pod přísnou pokutou, pytláctví je neustále rozšířeno. K situaci nepřispívá ani devastace lesů a s ním i zvěře, která v těchto lesích žije.

Ale zpět k vyšetřování . A. Truš se dozvídá od jednoho domorodce, který před napadením s Markovem hovořil, že Markov tygra postřelil. A postřelit tygra v tajze znamená, že Markov je nyní odsouzen na smrt.
Místní obyvatelé vědí, že tygr si ho najde.

Volaďa Markov měl možnost z tajgy odejít. Kdyby to udělal, byl by stále naživu. Měl na vybranou. Zůstává však otázka: proč se Markov vydal na cestu lesem, když věděl, že na něj má spadeno rozhněvaný tygr? Byla to pýcha? Nebo snad obava o psy? Nebo chtěl dokončit to, co začal? Podle Michaela Dunkaje to bylo úplně něco jiného. Měl pocit, že Markov už byl v tygrově područí, když jej onoho rána uviděl: "Tygr už mu sebral duši," prohlásil "Jednou jsem měl psa a ten jednoho dne začal být neklidný, rozčílený a podrážděný, pokousal mě a potom utekl. Na druhý den ho zabil tygr. Ten pes vyváděl, zlobil se a bál se, protože na něj působil tygr: pes ho neviděl, ale tygr ho z dálky přitahoval jako magnet. Je to jako hypnóza: to zvíře vkládá někomu do hlavy myšlenky. Člověk nebo pes nechápou, co se děje nebo co dělají. Někam se vydají a nevědí proč."

Existují i jiná vysvětlení, ale žádné uspokojivé nevykládá Markovovo zvláštní chování. Proč všichni, kdo ho viděli, říkali, že "nebyl ve své kůži", proč odmítal večeři a nocleh, proč se za tmy vracel na místo, které tygr dobře znal? Nejpodivnější je trasa, kterou se vydal: jeho stopy vedou kilometr za kilometrem podél Amby přes tajgu, přímo tygrovi do cesty. A navíc tygr ho nepronásledoval, ale trpělivě čekal před dveřmi, jako by na něj čekal - jako pes. Nebo jako vrah. Ani člověk by nevymyslel krutější plán pomsty.

Kniha mě zcela pohltila. Uvědomila jsem si, jaké katastrofické důsledky může mít lidské chování ve zvířecím světě. Nutně jsem se musela zamyslet nad tím, zda svým přístupem dáváme tygrovi na vybranou, a položila jsem si otázku, zda za tygrovo chování není vinen v celém rozsahu člověk. Kniha je také krásným nahlédnutím do neznámých končin tajgy, do míst, kde lidé odedávna žili v úzkém spojení s přírodou.


Dcera padajícího listí

25. května 2018 v 8:02 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Tereza Nagy Štolbová

Kniha, kterou jsem právě dočetla, je silný autobiografický příběh.

Autorce knihy byla odepřena náruč matky. Své dětství strávila v kojeneckém ústavu, dětském domově a adoptivní rodině.
Jak mnoho si takové dítě pamatuje? Bohužel dost na to, aby to zamávalo s celým jeho životem.
Jak znovu získává důvěru ve světě, kde je každá vzpomínka studená jako led? Kde nemá pevnou půdu pod nohama a jeho svět se propadá do hluboké černé díry. Lásky není nikdy dost, a pokud ji dítě nemá, strádá celou svou bytostí.

Autorka si klade bolestivé otázky: Jaká byla vlastně žena, která ji a její sestru porodila? Proč opustila čerstvě narozená dvojčata? Udělala to s lehkým srdcem, nebo měla někdy výčitky svědomí?

Autorka knihy je skálopevně přesvědčená, že jediné místo, kam patří malé miminko, je bezpečná mateřská náruč. Ví to, cítí to každou buňkou svého těla. Je si jistá, že pokud je dítěti odepřen tento nejzákladnější pocit bezpečí, problémy na sebe nenechají dlouho čekat. V jejím případě to byly příznaky sebepoškozování a sebeodmítání.

Ještě dnes cítí studenou postýlku a hrubé prostěradlo s modrým pruhem a nikde nekončící strop kojeneckého ústavu. Je vystrašená a slabá. Personál ji má za problémové dítě. V dětském domově ji hodnotí jako retardovanou, ačkoli v dospělosti vystudovala psychologii.

Co vlastně hledá? Dochází ke křižovatce cest. Sama vychovává vlastní děti a to jí později umožňuje dozrát k poznání a odpuštění. Má přesto na matku spoustu otázek, ale ona jí už bohužel nemůže odpovědět. Je mrtvá. Už nikdy s ní nebude moct mluvit.

Pokračuje ve svých dotazech: Kde byl v té době otec? Kde byla jeho náruč? Sám přemožen svými problémy se potácel v alkoholovém opojení. Pohádal se s otcem, který následně zemřel. Tato epizoda v něm vyvolala pocity viny, na které jeho vlastní síly nestačily, a vydal se na cestu sebezničení.

Otázky ale nekončí: Proč skončila v dětském domově, zatímco její sestru si adoptovala babička? Babička měla zlaté srdce, ale vybrat si mohla jen jednu z nich. Zvolila Markétu, která byla postižená. Doufala, že druhá, zdravá holčička snadněji najde adoptivní rodiče.

Hrdinka knihy se noří do svého dětství jako pod hladinu. Když už síly docházejí, zase se vynoří, aby se nadechla a pokračovala dále v ozdravném procesu. Právě pojmenování a procítění všech pocitů jí dává naději na uzdravení. Podstupuje terapii a otevírá pomyslné závoje, které uzamknuly její duši na několik západů.


Co je štěstí?

8. května 2018 v 20:52 | Markéta
Je mi čtyřicet pět let. Můj věk se pomalu a jistě koulí k padesátce. Čas nelze vrátit a nelze dělat opravné zkoušky z předmětů, kde jsme neprospěli. Zjišťuji, že zrak se mi horší, častěji navštěvuji zubaře a ráno když vstávám mnohdy necítím záda.

Nemůžu se opít, nelze na mé léky pít. Nemám ráda alkohol, ale nutno se přiznat, že někdy bych to s chutí udělala. Miluji ale zmrzlinu a čokoládu. Tu si také nesmím dovolit a kouřit jsem ze zdravotních důvodů přestala. Co tedy vlastně můžu?

Mám silnou motivaci, proč jít dál. Ta motivace je šimla - Bazalka. Díky ní jsem zhubla dvacet kilo. Bohužel atak se zopakovala a já jsem zase deset přibrala - po nasazení léků, které způsobují jako vedlejší účinek tloustnutí.

Občas se mi zdá, že život se mnou hraje hru, a někdy mám pocit, že to není fér.
Přesto - je dnes nebe tak blankytně modré. Sluníčko svítí a stromy kvetou tak nádherně, že když přivoním k jednomu z květů, hlava se mi lehce zatočí.
Jak roky jdou, méně se soustředím na sebe a víc se dívám do přírody.

Štěstí má mnoho významů, a pro každého z nás znamená něco jiného. Pro mě štěstím bylo, když mi manžel oznámil, že mi koupil koně, kterého jsem si oblíbila. Bylo to splnění mého životního snu. Rychle jsem se začala uzdravovat.

Co je to tedy štěstí?
Stát jen tak u ohrady a pozorovat její pohyb, jak s radostí a chutí běhá. Pak se s ní projít a čistit ji. Být v její blízkosti. Užívám si s ní každičkého okamžiku a ona to ví stejně dobře jako já. Nevzdat se a bojovat o každičké kilo a nechat to trochu i na osudu, aby rozhodl o tom, co je pro mě správné. Zda mi dovolí znovu nasednout na hřbet koně nebo ne. Je pravdou, že i kdybych do konce svého života nejezdila, každá chvíle s ní je pro mě vzácným okamžikem.

Štěstí je mít manžela, který mě z mého koníčku nezrazuje a podporuje mě v něm. Manžela, který mě má rád a já jeho. Štěstí je mít partu holek, s kterými si můžete o všem popovídat.
To na jeden lidský život není vůbec málo.



Alison - Život nekončí

23. dubna 2018 v 8:18 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Alison - Život nekončí
Pravdivý příběh zázraků, naděje a vítězství nad lidskou brutalitou
Napsala Marianne Thammová

Alison se právě vrací domů a než stačí nastartovat, někdo otevře dveře jejího vozu. Vidí dlouhý nůž a zcela zřetelně cítí jeho ostří. V tom okamžiku přistoupí ještě komplic. Nastává cesta hrůzy. Alison neví, kam mají namířeno, a netuší, jaký mají vlastně plán.
Chtějí ji znásilnit, nebo jí jen chtějí ukrást auto?
Zastavují na opuštěném místě, kde se povaluje plno odpadků. Alison už s jistotou ví, že ji chtějí znásilnit.

"Budeš se bránit?" Clintonův hlas mě přivedl zpátky do reality. Mlčela jsem snad celou věčnost a on to tušil. Podařilo by se mi rychle sáhnout přes jeho klín po noži, zabít ho a zamknout dveře dřív, než by se Theuns vrhl k autu? Nebo utéct do buše? Vyhlédla jsem ven. Obklopovala nás noc černá jak uhel a já dostala strach z toho, co by mě tam mohlo potkat. Nakonec jsem pochopila, že vzpírat se by bylo marné. Věřila jsem, že mi neublíží, když udělám, co žádají.

Alison doufá marně. Znásilněním však nic nekončí. Najednou ji jeden z mužů začne škrtit. Alison jen zoufale prosí o život, ovšem její prosby nejsou vyslyšeny; tedy prozatím. Cítí, jak jí povolují střeva, když si v šoku uvědomí, že jí muž prořezává hrdlo. Napočítá osm bodnutí. Vypadá jako mrtvá, proto útočníci odjíždějí.

Vytrácela jsem se do bezpečného prostoru bez hranic a času. Zaplavil mě pocit bezmezné volnosti a vyrovnanosti. Z té výšky jsem rozpoznávala osobu tam dole na zemi. Věděla jsem, že jsem to já, a pocítila silné pouto k této krvácející, poraněné dívce, ležící na břiše. Zdálo se mi, že je to malá holčička, kterou tak dobře znám. Nedocházelo mi, že toto je smrt sama. Jak bych to mohla vědět?

Alison dostává na vybranou: zemřít, nebo bojovat o život. Nemá hrůzu ze smrti - spíše naopak, ale na druhé straně zoufale touží, aby dva muži, kteří jí tolik ublížili, byli dopadeni a náležitě potrestáni. Děj, který pak následuje, je téměř neuvěřitelný. Alison se s proříznutým hrdlem a silně pobodaným břichem vydává hledat nejbližší silnici, kde je aspoň malá naděje, že ji najdou lidé.
Má štěstí na mladého studenta veterinární medicíny, který nepropadne panice a poskytne jí první pomoc. Udělá přesně, co má. Alison se dostane do rukou týmu kvalifikovaných lékařů, kteří ji operují. Ani jeden z nich nechápe, jak mohla taková zranění přežít.

Člověk by si myslel, že Alison má nejhorší za sebou, ale nejtěžší boj ji čeká v běžném životě. Vyrovnat se s následky znásilnění je cesta plná úskalí a přináší s sebou především psychické potíže.

Odjakživa jsem hledala smysl života a strávila jsem tři roky sebepoznáváním, kdy jsem opakovaně přemítala o tom, proč jsem na tomto světě a jaký je úkol nás, lidských bytostí. A nyní mám za sebou trauma, o němž bych si nemyslela, že mě potká. Jaký význam v tom všem vězí? Dnes bych snad měla být dostatečně připravená přijmout ten zázračný dar, jímž je život, a držet ho v dlaních a srdci jako drahocennou, vzácnou věc.



Spiritualismus a odvrácená strana přírody - Ivo. T. Budil

6. dubna 2018 v 9:26 | Markéta
Zpočátku se mi zdála kniha náročná, ale čím víc jsem se nořila do čtení, tím mi přišla zajímavější, až mě čtení strhlo zcela.
Za zakladatele spiritualismu je označován švédský učenec, diplomat, špión a mystik Emanuel Swedenborg. Na sklonku života ovládal deset jazyků včetně hebrejštiny, řečtiny a arabštiny. Cestoval po Flandrech a Německu, zabýval se mimo jiné alchymií, telepatií a věnoval se hermetickým a okultním vědám. Čtu dál a zjišťuji, že pan Emanuel Swedenborg trpěl i duševní poruchou, nicméně vystupoval i v politickém životě.
Poprvé u mě vyvstává otázka, která se prohlubuje s čtením knihy. Čím větší spojení má daný člověk se spirituálními vědami, tím je u něj větší riziko duševní nemoci. Ptám se pak sama sebe: Stojí člověk v momentě, kdy se začne zabývat spiritualitou, na tenkém ledě? Sama si na otázku odpovídám: Zdá se mi, že ano. Nedokážu si to vysvětlit. Snad duševní nemoc jako platba za získané schopnosti nebo jiný, možná zcela jiný důvod?
Jakou roli ve spiritualismu hraje politika? Jakou náboženství? Politika ani náboženství spiritualismus nepodporují, dokonce někdy tvrdě zasahují proti němu, a já se zase nechápavě ptám: Proč je tomu tak? Že by spiritualismus křížil cestu náboženství anebo byl hrozbou pro politiky? Proč by jim vadila skupinka lidí zabývající se duchy nebo telepatií?

Věřím, že něco mezi nebem a zemí existuje. Jsem si tím jistá. Mé přesvědčení je silné. Určitě mám ale ke spiritualismu velký respekt a vůbec bych si s tímto jevem neprohrávala.
Spiritualismus je živnou půdou také pro všechny podvodníky. Mnohdy je těžké uhodnout, kdo to s námi myslí vážně, a kdo se naopak snaží vytáhnout z člověka peníze či uznání.

Pokračuji ve čtení a seznamuji se se zvučnými jmény těch, kteří se spiritualismu věnovali. Mimo jiné mezi ně patřil i Arthur Conan Doyle.

Další zvučné jméno. Ten muž mi není neznámý a kniha Spiritualismus a odvrácená strana přírody mi přinesla další nové poznatky. Anton Mesmer se snažil prosadit jako zázračný léčitel. Domníval se, že magnety léčí. E. Ellenberger přirovnal v monumentálním přehledu Franze Antonína Mesmera ke Kryštofu Kolumbovi - prý oba objevili nový svět, ale až do konce života se mýlili v jeho povaze. Zemřeli zahořklí a zklamaní. Mesmer pravděpodobně záhy zjistil, že léčebné účinky mesmerismu, jak byla jeho metoda pojmenována, nevyplývají ze samotného magnetu, ale z jeho vlastní ruky, to znamená z osoby magnetizéra.

Spisovatelka Catharine Ann Croweová se narodila 20. září 1803 v Borough Green v Kentu. Proslula jako plodný romanopisec, autorka románů Dobrodružství Lily Dawsonové a Lili Lokwodová. Nejznámějším spisem Catarine Ann Croweové byla Noční strana přírody. Tato kniha byla dílem, které se objevilo v pravý čas na správném místě. Dočkala se velkého ohlasu. Croweová se zabývala "nevysvětlitelnými" duchovními fenomény, přičemž její představivost nabývala morbidního rázu. Catharine Ann Croweová psychicky neunesla soužití s "temnou stranou" přírody. V únoru 1854 ji nalezli, jak se nahá prochází Edinburghem. Byla přesvědčená, že ji duchové učinili neviditelnou. Léčila se a zotavila, ale její literární sláva pohasínala.

Je všeobecně známo, že spiritualistické seance často pořádaly vzdělané osoby s vědeckými zájmy. Kniha nás seznamuje s mnoha zvučnými jmény a jejich příběhy. Procházíme se tak po temných chodbách spiritualismu a snažíme se pochopit, co se dělo v dobách minulých a jaký to mělo dopad na současný život.




Kam dál