Slavné pohádky s oponou

12. listopadu 2017 v 11:29 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Slavné pohádky s oponou
Kniha s malým divadélkem
Miloš Kratochvíl
Ilustrace: Markéta Vydrová


Jakmile jsem spatřila knihu Slavné pohádky s oponou, ihned mě zaujala. Je to kniha, po které nadšeně sáhne každé dítě, stejně jako maminka nebo tatínek. Není určena jen nejmenším, ale celé rodině. Děti a rodiče mohou strávit společné chvíle, na které budou dlouho vzpomínat. Společné dílo autora Miloše Kratochvíla a ilustrátorky Markéty Vydrové udělá z každého dítěte divadelního mistra.

Mají vaše děti rády divadlo? Kutí, tvoří a slepují? Výborně. Kniha je pro ně skvělá příležitost. Moudrost pohádek tak bude provázet bystrou mysl dítěte, které se bude moci hravou formou naučit nazpaměť veršíky a osvojí si i řadu dovednosti. Veršíky jsou nejen snadno zapamatovatelné, ale také vtipné a krásné.

Nejsem dítě, ale když vidím tuto knihu, sama cítím jistou nostalgii, a kdyby mi to nebylo hloupé, zahrála bych si. Lituji, že jsem už dávno odrostla a vzpomínám na doby, kdy jsem divadlo tak ráda hrála.
Mám však malého synovce, který knihu jistě ocení. Budeme hrát spolu. A to je pro mě důvod se k divadéku vrátit.

V první části knihy jsou pohádky O chytré princezně, Oslíčku otřes se, Tři přadleny, Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Bajaja, Rozum a štěstí.
V zadní části jsou z tvrdého papíru nakresleny jednotlivé pohádkové postavy.
Každá pohádka je označena barvou, k níž je přiřazena stejná barva vystřihovánek.
Kniha je doplněna podrobným kresleným návodem, jak si vytvořit malé jevišťátko, následují návody na slepení zvířátek a stromů.

Knižní dárek tohoto typu udělá radost téměř každému dítěti. Miloš Kratochvíl a Markéta Vydrová jsou toho stoprocentní zárukou.

 

Budete mi chybět, až tu nebudu - Cory Taylorová

7. listopadu 2017 v 16:40 | Markéta
Statečný boj s rakovinou a touhou všechno vzdát


Hlavní hrdinka knihy má zhoubný nádor na mozku, později se metastázy dostávají do celého těla. Ví, že zemře. Bojí se smrti a poprvé v životě přemýšlí, že si sáhne na život. Tajně si obstarává jed, aby své trápení mohla bezbolestně ukončit.

Mám silný pocit, že autorka bojuje o přijetí eutanazie, a po přečtení knihy jsem si uvědomila, že jí nelze její názor zazlívat. Naprosto ji chápu, přesto s eutanazií nesouhlasím. Sama jsem byla ve velmi vážném ohrožení života, kdy nikdo už nedoufal v obrat. Přesto se stal zázrak a dostala jsem se z kritického stavu na pokraji života a smrti.

Myslím si, že nechat člověka rozhodovat o životě a smrti je příliš odvážné. Člověk dokáže být někdy hodně nebezpečný a v okamžiku, kdy dostává moc (moc rozhodnout o životě a smrti naprosto legálně), celá situace získává jiný rozměr a určitě nikoli příliš pozitivní.

Ovšem na druhou stranu si kladu druhou otázku: je důstojné nechat člověka trpět v nemocnici v někdy naprosto nelidských podmínkách? Cory si stěžuje, že se o smrti vůbec nemluví, navzdory její všudypřítomnosti. Vážně nemocní lidé o ní ale mluvit potřebují, chtějí se na odchod připravit. Dříve lidé umírali doma a smrt byla přirozenou součástí života. Dnes umírají v nemocnicích, naprosto osamoceni, v prostředí, které je jim nepříjemné, sami se svým trápením. Já se ptám: jak moc jim to odchod ze života ulehčí? Věk se prodlužuje, ale tím i doba umírání. Cory o tom ví jistě své.

Téměř vždy, když jsme nemocní, rekapitulujeme. Hledáme, klademe si tisíc otázek. Zlobíme se nad neúspěchy, omyly a pády, ale jak tvrdí Cory, právě ony nás utvářejí. Odstraňte je a nebudete nic.

Vážná nemoc nám dává jednu velikou možnost, která je vzácná. Máme čas. Čas dát do pořádku věci, které bychom měli urovnat, čas říct svým nejbližším to, co jsme celou věčnost odkládali. Sdělit jim podstatné a rozloučit se s nimi.

Dříve nebo později budeme stát každý z nás tváří v tvář smrti. Nikdo z nás neuteče. Nikdo z nás se neskryje.

Mě napadá jen jedna otázka: jaký by byl život na Zemi, kdyby smrt neexistovala? Jak by se lidé chovali a čeho všeho by byli schopni? Smrt, to je jednak velká bolest ze ztrát nejbližších, ale také uvědomění si konečnosti a tím i touha prožít přítomný okamžik, radovat se ze západu slunce a modré oblohy.



Poselství koní - Klaus Ferdinand Hempfling

31. října 2017 v 17:45 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...

Už ani nevím přesně kde, jsem uviděla jméno autora této knihy poprvé. Možná mě zaujala kniha Tanec s koňmi. Našla jsem si ji na internetu a nechala si ji zaslat domů. Později jsem hledala jeho dokumentární videa o koních, která má uveřejněné na youtube, vyhledala jsem jeho webové stránky.
Věděla jsem, že ten člověk ví a zná mnohá tajemství o koních a při jejich výcviku nepoužívá žádné násilí. Všechno se děje naprosto spontánně a přirozeně.

Kniha Tanec s koňmi se mi tak líbila, že jsem si v místní knihovně vyhledala od pana Hempflinga další knihu. Jmenovala se Poselství koní.
Později mi téhož autora doporučila autorka knih o koních, která pracuje jako veterinární lékařka. Velmi jsem si jejího názoru vážila a fakt, že knihy mám už doma, byl pro mě znamením, že mám dobře nakročeno.

Zda jsem skutečně pochopila celý rozsah knihy, těžko říci. Jedno jsem z knihy cítila jasně - lásku ke koním a poznání, jak moc se máme od koní naučit, budeme-li pozorně naslouchat, každým dnem a na každém kroku.

Chtít koně lámat násilím, a přitom naivně přezírat realitu, že všechna ta hra je vlastně jenom o nás, nelze. Neradi si to přiznáváme, ale je to o našem světě a o našich pocitech, o našem strachu a úzkosti. Dokud se nenaučíme zvládat vlastní problémy, dokud nejsme schopni vžít se do pohybu koně, když necítíme každý jeho sval, každý jeho krok, jsme mu stále na míle vzdáleni.
Sama chci několikrát vyřešit vzniklou situaci razantně, ale pak se zastydím sama před sebou, protože v nitru cítím, že takto to dělat vůbec nechci.

Jak moc jsem autorovi záviděla, že on ví, že on umí, protože pochopil. A vzpomněla si na marný boj se Sendy v ohradě, která si mě prohlédne od hlavy až k patě a přesně ví, co se mi asi honí v tu chvíli hlavou. Pakliže přemýšlím o tom, jakou lotrovinu mi dnes provede, hned si nějakou připraví.
Bazalka mě zase dojme svým charakterem. Bazalce věřím a nevím proč, cítím se v její přítomnosti nádherně.

Ale stále vím, že neumím, nevím a snažím se dívat na holky, které strávily celý život u koní, snažím se trávit čas v ohradě a jen tak pozorovat, co dělají koně a tiše přemýšlet, jak spolu asi mluví a jak se chovají.

Vím, zřejmě se mi nikdy nepodaří dosáhnout onu preciznost, šikovnost, jakou mají holky. Vím, že se nikdy nepřiblížím ani půl procentem panu Hempflingovi. Pochopím - li však, alespoň byť nepatrnou trošičku z toho, co chce pan Hempfling sdělit, dokáží - li mě koně učit, budu-li umět koním naslouchat, možná že na samém konci k svému překvapení objevím díky koním vlastní srdce.

 


Jsem s Tebou ráda

21. října 2017 v 18:26 | Markéta
V mém životě se tvým příchodem mnohé změnilo. Před jedenácti lety jsme si řekli své ano. Vdávala jsem se pozdě. Bylo mi třicet tři let. Tys byl usměvavý, a kdyby bylo možné mi donést modré z nebe, jistě bys to udělal. Žes tenkrát vůbec nevěděl, do čeho jdeš?
Vím, není to se mnou zrovna cesta rovná, ale trnitá a mnohokrát si kladu otázku, zda bys to udělal znovu. Zda bys znovu na úřadě řekl ano a bojím se otázku vyslovit nahlas.
Co se stane s manželstvím za jedenáct let života? Jistě mnohé. Je to kus cesty poznání a zrání, někdy nepokojů a patří k tomu i pár hádek. Všechno je to komplikovanější, když v manželství nejsou děti, protože někdy to zdravotní důvody nedovolí.

Znám a vím, jak moc pro mě znamenáš. Mám tě ráda, ale někdy mě neuvěřitelně štveš.
Nevím, jak ti mám vlastně říct, že nejsem schopná naučit se po sobě zhasínat v koupelně. Moje návrhy vyřešit situaci čidlem jsi příliš neocenil. Zřejmě nechápeš, že jiná nebudu.
Nesnáším, když od tebe dostávám nadáno, že si obouvám botasky bez rozvázání, protože je prý ničím. Asi nevíš, že mě přivádíš do situace bezradného dítěte.
Chleba si zásadně mažu neúhledně a ty se nestačíš divit, jak mi bez té estetiky chutná. Mně je to ale úplně fuk. Je tisíc maličkostí, o kterých nechci psát, a se kterými bojuji, ale

...tohle všechno nemůže převážit fakt, že Tě mám ráda. Možná, jsem ti ještě neřekla, jak moc mi chutná oběd, který mi uvaříš. Asi nevíš, jak si vážím toho, když z práce ještě z nákupu pro mě jedeš ke koním. Jsem ráda, že tu jsi, a určitě bys nemohl vydržet těch mých tisíc ale, které mám, kdybys mě neměl alespoň trochu rád. Jsem s Tebou ráda.

Sametový Herodes

18. října 2017 v 8:31 | Libor Michalec
Sametový Herodes

V devadesátých letech, když mi bylo kolem dvaceti let, se mi svět jevil jako jedno velké báječné dobrodružství. Pracoval jsem v cestopisném magazínu, jezdil na "dlouhé služební cesty" do Himálaje, interviewoval celebrity, vydal román, oženil se a stal se tátou, rekonstruoval rodinnou vilu a zdálo se, že tak to bude pokračovat. Pak začala drhnout nejen "šťastná" devadesátá léta, ale i můj život. Možná, že cestování je něco jako droga a já jsem po exotických zážitcích chtěl ještě víc dobrodružství a emocí, a když nepřicházely, mozek si je začal "vyrábět" sám nezávisle na "normálním světě". Začalo to tím, že jsem si myslel, že se nějací hackeři nabourali do mého počítače a moje literární pokusy se staly hitem internetu. Pak jsem měl pocit, že se mnou komunikují noviny svými titulky a pak i články, a potom i moderátoři v televizi. Byl to takový stále se zrychlující kolotoč, kdy se okamžiky extáze střídaly s depresemi. Prý to postihne zhruba 1% populace a já měl tu smůlu, že jsem spadl do téhle množiny. "Paranoia ve mně bujela, postupovala jako kdysi hitlerovská vojska Evropou, padaly další a další bašty zdravého rozumu, přestože nenastavovala jen svoji laskavou tvář, ale i hrůzy, jako třeba když jsem si ráno po uzávěrce novin, které jsem vyráběl až do půlnoci ve strachu, abych nepřehlédl nějakou nepřesnost, pustil televizi, a jak jsem přepínal kanály, všechno bylo jakoby o mně, mluvily tam na mě postavy ze seriálů, zpravodajské stanice, a dokonce i dokumenty a pořad o rybolovu, a já trnul v krásné hrůze, co že se to děje," zapsal jsem si do deníku, který jsem původně začal psát s cílem "předepisovat si svůj život" a vůbec netušil, kam mě to zavede. První ataku schizofrenie jsem měl v roce 2001, a možná to souviselo i s přelomem tisíciletí, protože podruhé se mi to vrátilo v roce 2012, (mezitím jsem prožil pár víceméně pohodových let), kdy měl být podle mayského kalendáře konec světa. Když jsem byl v "tranzu" cítil jsem se skvěle, ale ten propad, kdy si vyléčený člověk s touhle diagnózou uvědomí, co se vlastně stalo, je těžký. Psychiatři mluví o oploštělých emocích, ochabnutí vůle. Naštěstí dnes již existují léky, které dovedou vrátit pacienta zpátky na zem, ale když se vám něco takového přihodí, cítíte, že vztah lidí k vám se změní. Nevědí, co se vlastně stalo, kam si vás zařadit. Pak jsem díky kamarádce zjistil, že vydavatelství Triton ve své edici Třináctá komnata duše takové příběhy publikuje. Když do toho máte reportérské srdíčko, které si nepřeje nic jiného, než všechno to neuvěřitelné, co jste "prožil", dát na papír, nemáte na výběr. Také jsem věřil, že zveřejnění zápisků, které jsem začal psát již od roku 1989, může pomoci dalším pacientům a třeba i jejich rodinným příslušníkům nebo doktorům.





Stín za oknem

13. října 2017 v 8:52 | Markéta
Mám doma spoustu knih, miluji je. Chodím do knihoven a hledám odpovědi na otázky. Někdy se zmítám v chaosu a zmatku. Nevím nic a chci to napravit stůj co stůj. Nesu si v sobě jistou netrpělivost, všechno chci mít a znát hned, na nic nechci čekat. A opomínám, že všechno má svůj čas.
Nosím své stíny, snad jako každý jiný člověk. A nechtěně si přiznávám, že ten stín není za oknem, ale v mém nitru. Ale tam kde je stín, světlo být musí zcela zákonitě. Je nutné se sebou něco dělat, pracovat na sobě, neztratit víru ani naději.

Jsem si jistá tím, že nejsem zlý člověk. A i přes své chyby a nedostatky se snažím žít, jak nejlépe umím. Někdy se to daří více, někdy méně. S mojí nemocí to není až tak jednoduché. Připadám si neohrabaná, občas si nevzpomenu, co bylo včera k obědu. Ptám se proč, proč zrovna já mám takovou zákeřnou nemoc? Hledám příčiny svého onemocnění. Snažím se neopakovat své chyby.

A najednou cítím, že tu někdo je. Někdo, kdo mi pomáhá. Někdo, kdo mě provází.
Asi je to má víra. Víra v Boha, v silný smysl života. Protože jít životem a nevěřit, je jako skákat do vody a neumět plavat. A navíc má nemoc mi mnohé dala, mnohému mě naučila.

Vím, že ten někdo tady je, a ačkoliv mu neumím dát formu ani jméno, je nutno říci, že za chyby, které jsem dělala, bych zasloužila pár výchovných. Tím, že jsem nespala a nejedla, abych mohla studovat a hýčkat si své ego, jsem překročila všechny pravidla platné pro každý živý organismus. Na pokraji života a smrti a dostala jsem šanci znovu. Šanci žít znovu. Tisíckrát mi odpustil a tisíckrát to se mnou zkouší. Dělá ze mě lepšího člověka. Dává mi krásné dary do života. Znova češu koňskou hřívu, dívám se na pohyb koně a holky ze stáje mě berou jako rovnocenného člověka. Vím, jak chutná štěstí. Řekla bych, že mě berou, jaká jsem, a mají mě rády. Mám úžasného manžela. Naučila jsem se milovat kouzlo přítomného okamžiku. Mám se toho ještě hodně co učit, snad se mi podaří na cestě životem obstát s čistým štítem a úspěšně překonat všechny své stíny.


Jedno vím ale zcela jistě, že ačkoliv se nám hodně věcí zdá nesmyslných, určitě mají svůj hluboký smysl. Věřím, že i stín za oknem má svůj důvod, stejně jak jen ten ve vaší duši.

Šlechtična

10. října 2017 v 13:53 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
ŠLECHTIČNA
JEAN-CLAUDE VAN RIJCKEGHEM
PAT VAN BEIRS

Okolnosti narození jsou záhadné. Svíce, kterou porodní bába zapálila, dohasíná. Zbývá příliš málo času. Hrabě ze strachu o život své paní a dítěte volá Morvu, která zná mnohá tajemství přírody. Mezi lidmi se šušká, že je čarodějnice. Hrabě nemá čisté svědomí, obává se, má strach z prokletí.
Zdánlivě nikdo zdánlivě nemá v tuto chvíli moc zasáhnout do rozehraného osudu, ale Morvě se to podaří.

Margareta, mladá šlechtična, vyroste ve zvláštní dívku - krásu matky sice nezdědila, má ale dostatek šarmu, chytrosti, drzosti i humoru. Svým způsobem je neodolatelná.
Měla se narodit jako syn a dědic a její přirozená povaha tomu odpovídá.
Zkrotí otcova koně, který se vrátí z bitvy šílený. Nikdo jiný není schopný se k němu přiblížit. Se svým koněm zpečetí životní přátelství.

Chce šermovat a hodiny šermu si platí u nejlepšího učitele. Zná nyní tajemství, umí využít své slabiny a proměnit je v silné stránky. Všechno se však děje v tajnosti a tichosti.
Do jejího života ale zasáhne krutý osud. Její vlídná, milovaná matka se po neustálých pokusech zplodit syna definitivně zblázní a je odvezena do kláštera. Margareta ji vídá stále méně. Z krásné ženy se stane křehká bytost, povídající si sama se sebou, nebo snad s anděly.

Otec najde Margaretě ženicha, ta ho nenávidí, nesnáší ho. Jeho podlé chování, jeho vzhled. Hnusí se jí na něm všechno. Odmítá otcovu nabídku k sňatku a přede všemi hosty pěkně zostra řekne, co cítí. Za drzost utrží ostrou, bolestivou ránu, ale ji něco takového nezastaví. Na protest přestává jíst. Sedmý den bez jídla, slabá a nemocná, souhlasí se sňatkem s mužem, který ji k smrti děsí. Na důkaz svého slibu políbí kříž.

Věci však naberou jiný spád a šlechtična Margaretahledá pomoc u samotného papeže. Najde skulinku, ale tím nedostává svému slibu. Co na to osud? Jak se Margareta popere se svým svědomím?

Pakliže se vydáte s šlechtičnou z Flander na pouť, dojme vás její přístup k životu a odvaha a její příběh vás nenásilně přivede na cestu otázek a nevyřčených odpovědí. Spisovatelům se podařilo ztvárnit osud velmi zajímavé ženy.



Návrat do sedla - Olga Chytková

12. srpna 2017 v 10:15 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...

Knihu jsem dostala k přečtení od své kamarádky, která stejně jako já miluje koně. Hlavní hrdinka knihy je Tereza, která je plná úzkostí a neschopná běžného života. Její záchvaty úzkosti gradují dokonce v takové míře, že mnohdy musí být převezena do nemocnice. Strach a bezmoc ji ochromují na každém kroku. Její manžel Marek se o ni obětavě stará. Tereza dříve jezdila na koni a tak ji Marek zkouší navrhnout, aby začala navštěvovat kobylku v nedaleké stáji.
Tereza se zpočátku zdráhá, strach jí brání, ale jakmile znovu ucítí dech koně, pohladí hřívu, něco se stane. Začne pravidelně docházet do stáje. Jednu chvíli si myslí, že už má vyhráno, ale psychická nemoc je zákeřný průvodce a ozývá se znovu. Přesto překonává sama sebe a vrací se do sedla, začíná sice pomalu, ale dělá velké pokroky. Příběh je protkaný zápletkou jejího manžela s jinou ženou.
Život dává Tereze jasnou výzvu a ta ji přijímá. Výzva se jmenuje - žít život naplno a přijmout životní odpovědnost, které se dosud tolik vyhýbala. Tereza se v pětadvaceti letech vrací zpět na parkurové závodiště a vyhrává stoji první velkou cenu, je to sice druhé místo v parkuru, ale první za její odvahu nejen v sedle, na závodišti, ale především v jejím osobním životě.
Vztah s Markem končí. Jedny dveře se pravděpodobně zavírají a jak říká staré přísloví, další má Tereza otevřené. A ona do nich hrdě vchází.
Knihu jsem četla s velkým zájmem, místy mi vlhy oči, místy jsem doslova hltala každé písmeno. Ten příběh má pro mě osobní rovinu. Sedm let jsem jezdila jako mladá holka. A nyní až v pětačtyřiceti se vracím do stáje a lituji všech těch roků, kdy jsem tam nebyla. Vzhledem k tomu, že mám psychiatrickou diagnózu, dobře vím, jak úzkost vypadá. Fandila jsem Tereze na každém jejím kroku. Vím, jaké to je, když člověk přijde do stáje a najednou všechny starosti a strasti jsou ty tam.
Ztotožnila jsem se s Terezou a to zcela, i když mě už dávno není pětadvacet, a protože mě kniha tak silně oslovila, snažila jsem se něco víc zjistit o autorce knihy.

Paní doktorka Olga Chytková o sobě skoro nikde nic nepíše, a proto jsem hledala na internetu a našla jsem pouze kontakt na její veterinární praxi. Nevěděla jsem, zda je to ona, a přesto jsem to riskla a napsala jí email. Paní doktorka mě svojí odpovědí jen utvrdila ve faktu, že je nejen velmi hodný člověk, který moc miluje koně a všechna zvířata, ale nejsou jí lhostejné ani lidské osudy. Odepsala mi krásné a povzbuzující řádky. Na mě zapůsobila velmi skromným dojmem člověka, který vůbec netouží po medializaci. Napsala několik dalších knih: Když vzpomínky nebolí, Až poletí hvězda, Moje koňská abeceda, Neříkej ne, Když víš, jak voní vítr, Stopy v duši. Mně už další kniha od paní doktorky leží na nočním stolku u postele. Těším se, až ji otevřu.

Zfetovaná duše

4. srpna 2017 v 15:46 | Markéta |  Moje knihy
Zdeněk Horký
Markéta Bednářová

Je to autobiografický příběh a není o mně. Přesto se mě příběh dotýká víc, než je zdrávo. Ten člověk, o kterém píši a který je jedním z autorů, je můj bratr.

Bratr, který se vždy ke mně choval hezky, měl rád zvířata a jehož povahu bych tipovala na hodně mírnou. A přece. Jeho život je jak na kolotoči a ten, kdo knihu přečetl, žasl, kolik toho může obsáhnout život tak mladého člověka.

Všechno začalo naprosto nevinně. Podnikal. Na svůj věk a možnosti podnikal úspěšně. Nejdříve měl menší diskotéku, pak větší. Chtěl víc. Stále chtěl víc peněz. Sama nevím z jakého důvodu.

Pak to přišlo. Hrací automaty na jeho nové diskotéce. Chyběla mu servírka, vzal za ni službu, snad jen tak, aby ukrátil čas, si šel zahrát, ještě několikrát akci zopakoval, a jeho vstupenka do pekel ležela na stole. Začal hrát. Stával se z něho gambler. Vsázel vysoké částky a jak šel čas, problém se prohluboval. Byl ve vlaku, který nestaví a z nějž nelze vyskočit. Řešil problémy únikem. Ten únik se nazýval drogy. Zapomněl, alespoň ve chvíli, kdy byl na droze. Naopak se zdálo, že všechno má své řešení. Byl to klam. Pouhý přelud, kterým se nechal unášet, a který ho odvracel od reality života a všechno jen ztěžoval.

Další osudná myšlenka, jak vydělat prohrané peníze, byla začít drogy vařit. Podepisuje si tímto svůj ortel. To však pro tuto chvíli ještě neví. V drogovém opojení si myslí, že mu všechno projde.
Celý příběh končí ve vězení. Jezdíme tam s manželem a já bratra prosím, aby sepsal všechno, co se stalo, a abychom se pokusili knihu vydat. On se zdráhá, protože se domnívá, že by byl pro smích.

Po propuštění svoje chyby opakuje, je opětovně zatčen a já s manželem ho již odmítáme navštěvovat. Posílám mu obálku knihy, která mi právě vyšla v nakladatelství Triton, a on mi jako odpověď zasílá ručně sepsaný vlastní autobiografický deník. Čtu a je mi líto, jak málo jsem o něm věděla. Je smutné se některé věci dozvídat až ze stránek deníku.

Bratr má jednu velikou výhodu: ačkoli je ve vězení, má skvělé rodiče, kteří mu jsou v těch nejtěžších chvílích oporou. Přestože s jeho jednáním nikdy nesouhlasili, nikdy nad ním nezlomili hůl.


A já? Moc mu přeji, aby znovu dostal důvěru soudců a měl tak šanci ukázat, že tentokrát ji určitě nepromarní.



Koně

12. července 2017 v 9:08 | Markéta
Tak to jsme my v celé své kráse. Ve stáji nám chybí mužské zastoupení, všechny jsme holky. Jmenujeme se Jíva, Sendy, Bazalka a Koryna. Jsme krásné a jsme si toho dobře vědomy. Na obrázku se jen Sendy trochu schovala, což není právě jejím zvykem, protože normálně je hrozně zvědavá a všechno obhlíží jako první. Právě jsme se byly pást, když si naše panička Hanka umínila, že nás bude fotografovat a začala nás lekat, abychom zpozorněly. To se jí podařilo jenom na chvíli, neboť jsme jí velmi brzy prokoukly. Pěkně nás naštvala, ale my ji dokážeme taky pěkně pozlobit. To pak lítají hromy blesky, ale víme, že nás má moc ráda. Když přijdou majitelky Hanka a Lenka do stáje, mohutným zařehtáním je pozdravíme, ale je to trošku zištné, protože vždy dostaneme na uvítanou mrkev, jablíčko, či suchý chleba. No řekněte sami, nesluší nám to?



To jsem já - JÍVA, vůdkyně celého stáda. Na lidi jsem hrozně hodná a moje panička Hanka se v mé přítomnosti jistě musí cítit úplně bezpečně. Já ji totiž ochraňuji. Já poslouchám Hanku, ale koně poslouchají mě. SENDY, strakatá kobylka, tu mi přivezla Hanka, když jsem přišla o své hříbě. Sendy jsem adoptovala a všechno ji naučila. Jsme nerozlučná dvojka. Ale někdy jí musím dát výchovný políček. Ráda uteče z ohrady, a jak se vrátí, tak ji kousnu pěkně zostra do zadku, aby věděla, že se to nedělá. Když koně utečou, každý ví, že musí nejprve chytit mě, protože pak všechny koně jdou za mnou. Onehdy mě holky zkoušely, vzaly jiného koně a zjistily, to co je nad slunce jasné, že jiného akceptovat nikdo nebude. A já? Dělala jsem problémy a schválně se loudala v ohradě a nechtěla jít. To aby si nejen koně, ale i paničky řádně uvědomily moji autoritu.





SENDY

Já jsem případ sám pro sebe. Jsem mladá a jsem ze stáje nejhezčí. Mám svoji hlavu. Akceptuji nejvíce Hanku a potom Marušku, obě si mě našly, vybraly a dovezly.
Právě poprvé testuji, jak šplouchá voda. Pěkně si poodejdu stranou, abych na akci měla klid, a abych ostatním nebyla pro smích, kdybych vypadala třeba nějak hloupě. Mám moc ráda legraci a dovedu pěkně řádit. Momentálně jsem totiž v pubertě.




KORYNA

Říkají mi KORČA. Lenka, moje panička, je pro mě všechno.
Jinak, jak sami vidíte, mám ráda vodu. Když se sprchují koně hadicí, jsem první v řadě. Vlastně se nechám osprchovat celá, tak moc se mi to líbí. Když jdeme do rybníka, tak to jsem nejspokojenější kůň na světě. Vyvádím jak malé hříbě.
Ve stáji hraji s Lenkou svoji hru, protože na ni žárlím, když se věnuje jiným koníkům. Důrazně ji upozorním hlasitým hrabáním, že jsem tu taky já. To aby nezapomněla. Kůň nikdy neví.
Často vím, že bych se měla chovat slušně, protože na to mám již věk (jsem nejstarší členka stáda) a mám jít do svého boxu, dělám ofuky a důrazně upozorňuji Lenku, že by se mnou mohla jít třeba ještě na procházku nebo nejlépe se jít ještě pást...


BAZALKA

Já jsem Bazalka, no a Markéta sice není moje panička, ale mě neošálí, vím, že mě miluje. Líbí se jí, že se nechám umluvit. Se mnou se musí hodně konverzovat. Jsem totiž velmi komunikativní. Ví, že začnu být trošku nervózní, když se vzdálím od stáda. A tak trénujeme. Chodíme kolečka a pomaloučku, polehoučku, za dozoru majitelek se vzdalujeme od koní a zase se vracíme. Já tak zjišťuji, že kobylky mně neutekly, a že je všechno v naprostém pořádku.
Nerada si nechávám sprchovat nohy, ale když mi Markéta říká, že jsem úžasná, a taky že jsem mazel, (její manžel stojí u ohrady a tiše mi závidí), tak mě to uklidní a přežiji i šamponování. Ale dělám to jen kvůli ní.

Chodím dokonce už i do rybníka a musím říct, že i tato aktivita, se mi velmi zalíbila. Jsem na sebe pyšná. Dělám prostě neuvěřitelné pokroky.







Všechno je dobré - Hanka Synková

5. července 2017 v 9:59 | Markéta
Hanka Synková pochází z lékařské rodiny a vystudovala Karlovu Univerzitu. Osmnáct let pracovala v Českém rozhlase, ale objevil se u ní únavový syndrom po borelióze a lékaři jí nedokázali pomoci. Nic však nevzdává a vydává se hledat ztracené zdraví. Mění celý svůj život od základů.
Začíná cvičit, ochutnává a vaří. Rozšiřuje si znalosti o léčivých bylinkách, které ji naučila poznávat a milovat babička.
Je absolventkou Institutu životního stylu a přes deset let poradkyní zdravého životního stylu.

Držím v rukou její knihu Všechno je dobré, je to jedna z oblíbených v mé knihovně, protože mám ráda zahrádku, miluji bylinky, pěstuji keříky a inspirace nikdy není dost.
Nejprve záměrně vybírám bylinky a potraviny, které mě ohromí, nebo lépe řečeno, ty o kterých si myslím, že jsou mi šité na míru.
Padne volba na brusinky, které pěstuji na zahradě.
Mám je krátce, ale zatím se jim krásně daří a já bych si doma chtěla vyrábět v budoucnu vlastní brusinkovou šťávu nebo je zavařovat. Vím, chvíli si počkám.
Hanka nám o nich prozrazuje, že nás chrání před špatnými bakteriemi. Jsou vhodné při zánětech močového měchýře nebo u ledvinových kamenů.

Moje oči v knize upoutají také borůvky. Miluji je, nejenže jsou krásné, ale tvarohový borůvkový koláč je prostě neodolatelný. Dozvídám se, jak důležitou a cennou potravinou jsou. Patří k nezdravějšímu ovoci. Mají hodně flavonoidů, které působí jako antioxidanty. Obsahují pektiny, provitamin A, vitaminy skupiny B, vitamin C. Mají spoustu potřebných minerálů - vápník, hořčík, fosfor, mangan.

A že stejně jako já začínáte se zdravou výživou a tápete v mnoha potravinách? Pak se spolehněte na Hanku, ta vám pomůže se v méně známých potravinách orientovat a přidá i zajímavý recept.

Třeba adzuki neboli malé fazole. Uvítají je lidé trpící nemocemi ledvin. Adzuki obsahují dost fosforu a vápník. Když fazolky uvaříme hodně doměkka, přidáme podušenou cibulku a okořeníme majoránkou a česnekem, získáme velice dobrý a zdravý prejt.

Quinoa aneb merlík chilský. Že vás ten název zaskočil? Nenechte se zmást, je to výborná potravina, má více bílkovin než obiloviny, je v ní kvalitní olej, vitamíny zvláště skupiny B včetně kyseliny listové a minerály - železo, draslík, hořčík, zinek, měď, mangan. Quinoa se vaří podobně jako rýže. Můžeme ji konzumovat jako přílohu k slaným jídlům, ale taky jako samostatné jídlo třeba na sladko.

A na závěr chci zmínit svou oblíbenou bylinu. Je to aloe vera. Mám ji všude doma v květináčích. Je krásná, je léčivá a je mocná. A co o ní píše Hanka? Snižuje překyselení, pomáhá hojit žaludeční vředy a ulevuje u artritidy a astmatu, zlepšuje i stav střevní sliznice - třeba u Crohnovy choroby. Působí preventivně proti rakovině. Obsahuje vitaminy C, E, A, ale prý i vitamín B12 a všechny esenciální aminokyseliny.

Mohla bych pokračovat dál. Na konci knihy naleznete rejstřík s názvem "Pro případ, že nás něco trápí," kde si lze snadno vyhledat potravu vhodnou při neduzích, které Vám komplikují život.

Ke knize napsal krásný úvod básník a textař Spirituál kvintetu a Hradišťanu a také moderátor Českého rozhlasu František Novotný.

Strach z neznámého

30. června 2017 v 17:09 | Markéta
Prý jsou tři opěrné body v našem životě, které když se nám zhroutí, rozbije se celý náš svět.
Ty body jsou zdraví, vztah a práce.
Když onemocníme, dostaví se strach. Vážná nemoc s člověkem zamává od základů. Strach z neznámého, strach ze smrti. Musíme se zastavit. Najednou máme dostatek času na to, abychom probrali otázky, které jsme nepokládali za důležité. Problém je ale v tom, že ony otázky mají velkou hodnotu. Strach nás mnohdy dostane až na kolena, až na dno propasti, jenom proto, abychom si alespoň trochu uvědomili podstatu našeho chování, jednání a snad i našeho bytí na tomto světě.

Když nám jednoho dne oznámí partner, že už je to s námi zkrátka k nevydržení, myslíme si, že je konec světa. Opět je tu strach. Jak to zvládnu sám? Obstojím?
A pak se dostaví nekonečná bolest a pohrdání partnerem. Nevíme, jak dál, a zase si klademe mnoho otázek. Hledíme pravdě zpříma do očí a nestačíme se divit, co jsme zjistili. Že nejsme tak dokonalí, že je nám z toho všeho na nic. Bez chyb se ale nelze učit, jsou naší součástí.
Jednoho dne i tato bolest přebolí a my zjistíme, že jsme k našemu překvapení obstáli na výbornou.

Práce, náš chleba, naše živobytí. Výpověď leží na stole. Stát se to může právě nám. Že si jsme jisti svými kvalitami? Stoprocentně víme, že na nás čeká dalších deset míst. Ale to by nebyl život, aby nás nevytrestal. Věci mohou proudit svou řekou, svým vlastním proudem a silou. Nikde nás nechtějí, a když se nějaké to zaměstnání zadaří, neodpovídá našim představám. Je tu opět strach a stres. Proč a za co? Složenky si pravidelně platím, nikomu neubližuji, tak proč mě Bože takto trestáš?

A život jen mlčky naznačí:

Dělám to pro Tebe jen proto, abys neustrnul na místě, abys na sobě pracoval. Potřebuješ se posunout dopředu a bez změny není žádný vývoj možný. Změna je život a strach je dobrý učitel, byť někdy hodně nepříjemný. Zkus o něm někdy uvažovat třeba jako o svém příteli, žij naplno a navzdory bolesti neměj strach z neznámého.

JIM BUTCHER – DROBNÁ LASKAVOST

28. června 2017 v 12:13 | Lenka Palátová


Neznámý titul od pro mě neznámého autora… jako spousta dalších. Tak jsem v první chvíli zhodnotila knihu, kterou mi věnovala kamarádka. Prý se do ní nějak nemůže začíst, a když já mám ráda sci-fi, jestli by se mi nelíbila. A jelikož pro mě je v jistém smyslu výzvou kniha každá, tak jsem si říkala, že samozřejmě nedám na první dojem. Jsem duší utajený romantik, a ve čtyřiceti už člověk trochu odroste pohádkám, ne že by se mu ale pořád nelíbily. Od staršího dětského věku jsem inklinovala k příběhům tajemným a imaginárním, které se odehrávaly mimo náš svět. K nim jsem se utíkala ze světa reality a ráda to dělám pořád. Ale ani kdyby člověk četl jenom sci-fi, tak všechny autory tohoto žánru znát nemůže. Kniha Jima Butchera mě zaujala již anotací, ale zjistila jsem, že je to již desátý díl. Naštěstí jen jakési volné pokračování. Příběh je velice čtivý, možná i proto, že prvky nadpřirozena a tajemna jsou zasazeny do doby dnešního nebo dnešku podobného světa, což je samo o sobě sci-fi. Osobnost Harryho Dresdena pro mě jako čtenáře ztělesňuje všechno, co od hlavního hrdiny očekávám a celá kniha líčí odvěký boj dobra se zlem, jednu z nejčastějších náplní všech žánrů literatury, v každém však stylizovanou do trochu jiného pojetí. Vyvolává ve mně představy a zamyšlení nad jednotlivými postavami, které jsou pečlivě propracované, zejména pak nad jejich osobnostní stránkou, ta je vystižena u některých úplně detailně a přesto zůstává během děje v některých ohledech dlouho skryta. Není to z mého pohledu asi úplně klasická science fiction, ale má v sobě prvky, které určitě přitáhnou i čtenáře jiných druhů knih a zaháčkuje si je pro ten svůj. Mě kniha přitáhla na 100%, nemohla jsem se od ní odpoutat a ve chvílích, kdy jsem nemohla pokračovat ve čtení, jsem byla stejně duchem v jejím strhujícím ději. Spěchala jsem, abych už byla na konci, který mě jako u klasických sci-fi příběhů nezklamal, protože samozřejmě úplně neskončil tak, jak bych chtěla, ale dává možnost mojí fantazii i dílům příštím, aby pokračovaly. Už teď se těším, že si dočtu předchozí díly. Autor má můj neskonalý obdiv za vymyšlení poutavého příběhu, který čtenáře chytne a nepustí, vlastně celé série příběhů, což musí být ještě obtížnější.

…jedna z jistě mnohých čtenářek tohoto titulu Lenka Palátová

Koňská hříva vlaje v mých snech

24. června 2017 v 12:45 | Markéta

Nikdy se nevzdám svých snů. Co bych bez nich byla? Snad jen loutkou bez chuti do života a elánu. Ano, mé sny mi mnohdy značně dokáží život zkomplikovat, ale činí ho krásným a plnohodnotným.

Jako dítě mě vzali do stáje, uviděla jsem hříbátko a nikdo mě nebyl schopný z té stáje dostat. Následovalo nejkrásnějších sedm let strávených v koňském sedle. V mé duši bylo kdesi uvnitř cosi nepopsatelného. Něco co mě spojovalo s tím krásným zvířetem.

Jenže jak léta plynula, našla jsem si přítele a ačkoli jsem stále toužila mít koně, do popředí šly jiné zájmy. Dostala jsem prestižní práci v zahraniční firmě. A místo vlající hřívy a pozorování koně v pohybu, čištění a ježdění, zvítězily haldy papírů, dopisů a emailů. Ano, vydělávala jsem docela obstojně, ale byla jsem někdy skutečně alespoň trochu šťastná?

A v tom papírování jsem zcela zapomněla na své sny. Život si vybral svoji daň za mé pracovní nasazení a já se zhroutila. Následovala léčba, medikace. Měla jsem štěstí, protože na to, jak katastrofálně jsem na tom byla, jsem se z toho dostala. Ale má váha z hubené holky jezdící na koních se vyšplhala až k závratnému číslu.

A pak jsem potkala kamarádku. Nabídla mi navštěvovat stáj a vrátila mi štěstí a naplnění života. Ve stáji jsem neuvěřitelně šťastná. Nejenže tu jsou koně, které miluji, ale je tu i dobrá parta holek, které mě drží nad vodou. Daří se mi hubnout a mám slíbeno, když vytrvám a dostanu se na určitou hranici, že se vrátímzpátky do sedla.

Znovu se učím důvěřovat sama sobě, při úkonech s koňmi. Vodím je, češu a dělám všechny potřebné práce, které ke světu koní patří. Dělám je ráda. Holky ve stáji mě podporují a nemají to se mnou občas jednoduché. A můj manžel? Ten je super. Nejenže to toleruje, ale pravidelně pro mě i jezdí a vyzvedává mě.

Koně to je pro mě osudové naplnění, láska, ale i cesta k vlastnímu zdraví. Nikdy se nevzdám snu, že se dostanu zpátky do sedla a moc se na to těším.

Stručné dějiny světa pro mladé čtenáře

19. června 2017 v 10:46 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Ernst H. Gombrich

Stručné dějiny světa pro mladé čtenáře

Chceš jít objevovat svět? Chceš nahlédnout do minulosti a už dávno nepatříš mezi děti školou povinné? Tak to vůbec nevadí. Protože knihu napsanou Erstem Gombrichem, světově uznávaným historikem, si užije každý. Kniha vám milou formou osvěží historii a také vás obohatí o události, se kterými se setkáte poprvé. A děti, ty z ní budou přímo nadšeny.
Vydáte se po Nilu, dostanete se do roku 3 100 před naším letopočtem a ještě mnohem dál. V čase se vrátíte až do doby, kdy pralidé malovali na skalní stěny kresby zvířat a pokoušeli se i čarovat. Byli úzce svázáni a napojeni na přírodu, což nám přetechnizovaným jedincům schází.
Dozvíte se například i o panu Schliemannovi, obchodníkovi, který se rozhodl zjistit, jak to přesně bylo s básníkem Homérem. Schliemann neustále četl tento starý příběh a chtěl dokázat, že všechny ty překrásné končiny, které Homér popisuje, existovaly. Skutečně se mu to podařilo. Nalezl i Tróju a vykopal ji.
V Řecku se podíváme na záhadné místo, kde je trhlina v zemi a odkud vycházejí sopečné páry. Je to místo, které patří slunečnímu bohu Apollónovi, a právě se nacházíme v Delfách. Kdo takovou páru vdechne, je jako omámený, zmatený, mluví nesouvisle a jeho řeč se podobá mluvě opilce. Kněžky zde předvídají budoucnost. Znaly kněžky záhadná tajemství přírody? Uměly skutečně nahlédnout do budoucnosti i minulosti, nebo to byl pouhý klam? Kdo ví?
Plujeme dál až za obzor společně s panem Ernstem Gombrichem. Hezky postupně z jednoho století do druhého, z jedné země do jiné, až se dostáváme do nové doby nazývané "osvícenství", kdy se rozum vydává do boje s pověrami a temnotou. Zdali tímto přístupem člověk neztrácí trochu ze své přirozenosti? Těžko soudit.
A už je tu rok 1740 a v Rakousku vládne neobyčejná žena, císařovna Marie Terezie. Když nastupuje na trůn, je jí pouhých dvacet tři let. Mimořádně zbožná žena a opravdová matka rodiny. Měla šestnáct dětí. Odstranila mučení, ulehčila život sedlákům a hlavně se dobře starala o školství. Po Marii Terezii vládl její syn Josef II. Byl horlivým bojovníkem za osvícenství. Snášenlivost, rozum a lidskost byly opravdu to jediné, oč mu šlo.
Dále se vydáváme bouřlivými dějinami Francie a sledujeme boje Napoleona na různých bitevních polích. Napoleona, jehož přílišná houževnatost, touha po moci a slávě přivedla na pustý osamělý ostrůvek v Atlantickém oceánu, na Svatou Helenu. Takový byl konec muže s největší silou a nejpronikavějším duchem.

Chcete-li se dozvědět mnohem víc, uceleněji, přesněji a především zajímavěji, poznat, co všechno provázelo planetu Zemi od počátku věků až do dnešní doby, pak je tato kniha správná volba.

Kam dál