Koně

12. července 2017 v 9:08 | Markéta
Tak to jsme my v celé své kráse. Ve stáji nám chybí mužské zastoupení, všechny jsme holky. Jmenujeme se Jíva, Sendy, Bazalka a Koryna. Jsme krásné a jsme si toho dobře vědomy. Na obrázku se jen Sendy trochu schovala, což není právě jejím zvykem, protože normálně je hrozně zvědavá a všechno obhlíží jako první. Právě jsme se byly pást, když si naše panička Hanka umínila, že nás bude fotografovat a začala nás lekat, abychom zpozorněly. To se jí podařilo jenom na chvíli, neboť jsme jí velmi brzy prokoukly. Pěkně nás naštvala, ale my ji dokážeme taky pěkně pozlobit. To pak lítají hromy blesky, ale víme, že nás má moc ráda. Když přijdou majitelky Hanka a Lenka do stáje, mohutným zařehtáním je pozdravíme, ale je to trošku zištné, protože vždy dostaneme na uvítanou mrkev, jablíčko, či suchý chleba. No řekněte sami, nesluší nám to?



To jsem já - JÍVA, vůdkyně celého stáda. Na lidi jsem hrozně hodná a moje panička Hanka se v mé přítomnosti jistě musí cítit úplně bezpečně. Já ji totiž ochraňuji. Já poslouchám Hanku, ale koně poslouchají mě. SENDY, strakatá kobylka, tu mi přivezla Hanka, když jsem přišla o své hříbě. Sendy jsem adoptovala a všechno ji naučila. Jsme nerozlučná dvojka. Ale někdy jí musím dát výchovný políček. Ráda uteče z ohrady, a jak se vrátí, tak ji kousnu pěkně zostra do zadku, aby věděla, že se to nedělá. Když koně utečou, každý ví, že musí nejprve chytit mě, protože pak všechny koně jdou za mnou. Onehdy mě holky zkoušely, vzaly jiného koně a zjistily, to co je nad slunce jasné, že jiného akceptovat nikdo nebude. A já? Dělala jsem problémy a schválně se loudala v ohradě a nechtěla jít. To aby si nejen koně, ale i paničky řádně uvědomily moji autoritu.





SENDY

Já jsem případ sám pro sebe. Jsem mladá a jsem ze stáje nejhezčí. Mám svoji hlavu. Akceptuji nejvíce Hanku a potom Marušku, obě si mě našly, vybraly a dovezly.
Právě poprvé testuji, jak šplouchá voda. Pěkně si poodejdu stranou, abych na akci měla klid, a abych ostatním nebyla pro smích, kdybych vypadala třeba nějak hloupě. Mám moc ráda legraci a dovedu pěkně řádit. Momentálně jsem totiž v pubertě.




KORYNA

Říkají mi KORČA. Lenka, moje panička, je pro mě všechno.
Jinak, jak sami vidíte, mám ráda vodu. Když se sprchují koně hadicí, jsem první v řadě. Vlastně se nechám osprchovat celá, tak moc se mi to líbí. Když jdeme do rybníka, tak to jsem nejspokojenější kůň na světě. Vyvádím jak malé hříbě.
Ve stáji hraji s Lenkou svoji hru, protože na ni žárlím, když se věnuje jiným koníkům. Důrazně ji upozorním hlasitým hrabáním, že jsem tu taky já. To aby nezapomněla. Kůň nikdy neví.
Často vím, že bych se měla chovat slušně, protože na to mám již věk (jsem nejstarší členka stáda) a mám jít do svého boxu, dělám ofuky a důrazně upozorňuji Lenku, že by se mnou mohla jít třeba ještě na procházku nebo nejlépe se jít ještě pást...


BAZALKA

Já jsem Bazalka, no a Markéta sice není moje panička, ale mě neošálí, vím, že mě miluje. Líbí se jí, že se nechám umluvit. Se mnou se musí hodně konverzovat. Jsem totiž velmi komunikativní. Ví, že začnu být trošku nervózní, když se vzdálím od stáda. A tak trénujeme. Chodíme kolečka a pomaloučku, polehoučku, za dozoru majitelek se vzdalujeme od koní a zase se vracíme. Já tak zjišťuji, že kobylky mně neutekly, a že je všechno v naprostém pořádku.
Nerada si nechávám sprchovat nohy, ale když mi Markéta říká, že jsem úžasná, a taky že jsem mazel, (její manžel stojí u ohrady a tiše mi závidí), tak mě to uklidní a přežiji i šamponování. Ale dělám to jen kvůli ní.

Chodím dokonce už i do rybníka a musím říct, že i tato aktivita, se mi velmi zalíbila. Jsem na sebe pyšná. Dělám prostě neuvěřitelné pokroky.






 

Všechno je dobré - Hanka Synková

5. července 2017 v 9:59 | Markéta
Hanka Synková pochází z lékařské rodiny a vystudovala Karlovu Univerzitu. Osmnáct let pracovala v Českém rozhlase, ale objevil se u ní únavový syndrom po borelióze a lékaři jí nedokázali pomoci. Nic však nevzdává a vydává se hledat ztracené zdraví. Mění celý svůj život od základů.
Začíná cvičit, ochutnává a vaří. Rozšiřuje si znalosti o léčivých bylinkách, které ji naučila poznávat a milovat babička.
Je absolventkou Institutu životního stylu a přes deset let poradkyní zdravého životního stylu.

Držím v rukou její knihu Všechno je dobré, je to jedna z oblíbených v mé knihovně, protože mám ráda zahrádku, miluji bylinky, pěstuji keříky a inspirace nikdy není dost.
Nejprve záměrně vybírám bylinky a potraviny, které mě ohromí, nebo lépe řečeno, ty o kterých si myslím, že jsou mi šité na míru.
Padne volba na brusinky, které pěstuji na zahradě.
Mám je krátce, ale zatím se jim krásně daří a já bych si doma chtěla vyrábět v budoucnu vlastní brusinkovou šťávu nebo je zavařovat. Vím, chvíli si počkám.
Hanka nám o nich prozrazuje, že nás chrání před špatnými bakteriemi. Jsou vhodné při zánětech močového měchýře nebo u ledvinových kamenů.

Moje oči v knize upoutají také borůvky. Miluji je, nejenže jsou krásné, ale tvarohový borůvkový koláč je prostě neodolatelný. Dozvídám se, jak důležitou a cennou potravinou jsou. Patří k nezdravějšímu ovoci. Mají hodně flavonoidů, které působí jako antioxidanty. Obsahují pektiny, provitamin A, vitaminy skupiny B, vitamin C. Mají spoustu potřebných minerálů - vápník, hořčík, fosfor, mangan.

A že stejně jako já začínáte se zdravou výživou a tápete v mnoha potravinách? Pak se spolehněte na Hanku, ta vám pomůže se v méně známých potravinách orientovat a přidá i zajímavý recept.

Třeba adzuki neboli malé fazole. Uvítají je lidé trpící nemocemi ledvin. Adzuki obsahují dost fosforu a vápník. Když fazolky uvaříme hodně doměkka, přidáme podušenou cibulku a okořeníme majoránkou a česnekem, získáme velice dobrý a zdravý prejt.

Quinoa aneb merlík chilský. Že vás ten název zaskočil? Nenechte se zmást, je to výborná potravina, má více bílkovin než obiloviny, je v ní kvalitní olej, vitamíny zvláště skupiny B včetně kyseliny listové a minerály - železo, draslík, hořčík, zinek, měď, mangan. Quinoa se vaří podobně jako rýže. Můžeme ji konzumovat jako přílohu k slaným jídlům, ale taky jako samostatné jídlo třeba na sladko.

A na závěr chci zmínit svou oblíbenou bylinu. Je to aloe vera. Mám ji všude doma v květináčích. Je krásná, je léčivá a je mocná. A co o ní píše Hanka? Snižuje překyselení, pomáhá hojit žaludeční vředy a ulevuje u artritidy a astmatu, zlepšuje i stav střevní sliznice - třeba u Crohnovy choroby. Působí preventivně proti rakovině. Obsahuje vitaminy C, E, A, ale prý i vitamín B12 a všechny esenciální aminokyseliny.

Mohla bych pokračovat dál. Na konci knihy naleznete rejstřík s názvem "Pro případ, že nás něco trápí," kde si lze snadno vyhledat potravu vhodnou při neduzích, které Vám komplikují život.

Ke knize napsal krásný úvod básník a textař Spirituál kvintetu a Hradišťanu a také moderátor Českého rozhlasu František Novotný.

Strach z neznámého

30. června 2017 v 17:09 | Markéta
Prý jsou tři opěrné body v našem životě, které když se nám zhroutí, rozbije se celý náš svět.
Ty body jsou zdraví, vztah a práce.
Když onemocníme, dostaví se strach. Vážná nemoc s člověkem zamává od základů. Strach z neznámého, strach ze smrti. Musíme se zastavit. Najednou máme dostatek času na to, abychom probrali otázky, které jsme nepokládali za důležité. Problém je ale v tom, že ony otázky mají velkou hodnotu. Strach nás mnohdy dostane až na kolena, až na dno propasti, jenom proto, abychom si alespoň trochu uvědomili podstatu našeho chování, jednání a snad i našeho bytí na tomto světě.

Když nám jednoho dne oznámí partner, že už je to s námi zkrátka k nevydržení, myslíme si, že je konec světa. Opět je tu strach. Jak to zvládnu sám? Obstojím?
A pak se dostaví nekonečná bolest a pohrdání partnerem. Nevíme, jak dál, a zase si klademe mnoho otázek. Hledíme pravdě zpříma do očí a nestačíme se divit, co jsme zjistili. Že nejsme tak dokonalí, že je nám z toho všeho na nic. Bez chyb se ale nelze učit, jsou naší součástí.
Jednoho dne i tato bolest přebolí a my zjistíme, že jsme k našemu překvapení obstáli na výbornou.

Práce, náš chleba, naše živobytí. Výpověď leží na stole. Stát se to může právě nám. Že si jsme jisti svými kvalitami? Stoprocentně víme, že na nás čeká dalších deset míst. Ale to by nebyl život, aby nás nevytrestal. Věci mohou proudit svou řekou, svým vlastním proudem a silou. Nikde nás nechtějí, a když se nějaké to zaměstnání zadaří, neodpovídá našim představám. Je tu opět strach a stres. Proč a za co? Složenky si pravidelně platím, nikomu neubližuji, tak proč mě Bože takto trestáš?

A život jen mlčky naznačí:

Dělám to pro Tebe jen proto, abys neustrnul na místě, abys na sobě pracoval. Potřebuješ se posunout dopředu a bez změny není žádný vývoj možný. Změna je život a strach je dobrý učitel, byť někdy hodně nepříjemný. Zkus o něm někdy uvažovat třeba jako o svém příteli, žij naplno a navzdory bolesti neměj strach z neznámého.
 


JIM BUTCHER – DROBNÁ LASKAVOST

28. června 2017 v 12:13 | Lenka Palátová


Neznámý titul od pro mě neznámého autora… jako spousta dalších. Tak jsem v první chvíli zhodnotila knihu, kterou mi věnovala kamarádka. Prý se do ní nějak nemůže začíst, a když já mám ráda sci-fi, jestli by se mi nelíbila. A jelikož pro mě je v jistém smyslu výzvou kniha každá, tak jsem si říkala, že samozřejmě nedám na první dojem. Jsem duší utajený romantik, a ve čtyřiceti už člověk trochu odroste pohádkám, ne že by se mu ale pořád nelíbily. Od staršího dětského věku jsem inklinovala k příběhům tajemným a imaginárním, které se odehrávaly mimo náš svět. K nim jsem se utíkala ze světa reality a ráda to dělám pořád. Ale ani kdyby člověk četl jenom sci-fi, tak všechny autory tohoto žánru znát nemůže. Kniha Jima Butchera mě zaujala již anotací, ale zjistila jsem, že je to již desátý díl. Naštěstí jen jakési volné pokračování. Příběh je velice čtivý, možná i proto, že prvky nadpřirozena a tajemna jsou zasazeny do doby dnešního nebo dnešku podobného světa, což je samo o sobě sci-fi. Osobnost Harryho Dresdena pro mě jako čtenáře ztělesňuje všechno, co od hlavního hrdiny očekávám a celá kniha líčí odvěký boj dobra se zlem, jednu z nejčastějších náplní všech žánrů literatury, v každém však stylizovanou do trochu jiného pojetí. Vyvolává ve mně představy a zamyšlení nad jednotlivými postavami, které jsou pečlivě propracované, zejména pak nad jejich osobnostní stránkou, ta je vystižena u některých úplně detailně a přesto zůstává během děje v některých ohledech dlouho skryta. Není to z mého pohledu asi úplně klasická science fiction, ale má v sobě prvky, které určitě přitáhnou i čtenáře jiných druhů knih a zaháčkuje si je pro ten svůj. Mě kniha přitáhla na 100%, nemohla jsem se od ní odpoutat a ve chvílích, kdy jsem nemohla pokračovat ve čtení, jsem byla stejně duchem v jejím strhujícím ději. Spěchala jsem, abych už byla na konci, který mě jako u klasických sci-fi příběhů nezklamal, protože samozřejmě úplně neskončil tak, jak bych chtěla, ale dává možnost mojí fantazii i dílům příštím, aby pokračovaly. Už teď se těším, že si dočtu předchozí díly. Autor má můj neskonalý obdiv za vymyšlení poutavého příběhu, který čtenáře chytne a nepustí, vlastně celé série příběhů, což musí být ještě obtížnější.

…jedna z jistě mnohých čtenářek tohoto titulu Lenka Palátová

Koňská hříva vlaje v mých snech

24. června 2017 v 12:45 | Markéta

Nikdy se nevzdám svých snů. Co bych bez nich byla? Snad jen loutkou bez chuti do života a elánu. Ano, mé sny mi mnohdy značně dokáží život zkomplikovat, ale činí ho krásným a plnohodnotným.

Jako dítě mě vzali do stáje, uviděla jsem hříbátko a nikdo mě nebyl schopný z té stáje dostat. Následovalo nejkrásnějších sedm let strávených v koňském sedle. V mé duši bylo kdesi uvnitř cosi nepopsatelného. Něco co mě spojovalo s tím krásným zvířetem.

Jenže jak léta plynula, našla jsem si přítele a ačkoli jsem stále toužila mít koně, do popředí šly jiné zájmy. Dostala jsem prestižní práci v zahraniční firmě. A místo vlající hřívy a pozorování koně v pohybu, čištění a ježdění, zvítězily haldy papírů, dopisů a emailů. Ano, vydělávala jsem docela obstojně, ale byla jsem někdy skutečně alespoň trochu šťastná?

A v tom papírování jsem zcela zapomněla na své sny. Život si vybral svoji daň za mé pracovní nasazení a já se zhroutila. Následovala léčba, medikace. Měla jsem štěstí, protože na to, jak katastrofálně jsem na tom byla, jsem se z toho dostala. Ale má váha z hubené holky jezdící na koních se vyšplhala až k závratnému číslu.

A pak jsem potkala kamarádku. Nabídla mi navštěvovat stáj a vrátila mi štěstí a naplnění života. Ve stáji jsem neuvěřitelně šťastná. Nejenže tu jsou koně, které miluji, ale je tu i dobrá parta holek, které mě drží nad vodou. Daří se mi hubnout a mám slíbeno, když vytrvám a dostanu se na určitou hranici, že se vrátímzpátky do sedla.

Znovu se učím důvěřovat sama sobě, při úkonech s koňmi. Vodím je, češu a dělám všechny potřebné práce, které ke světu koní patří. Dělám je ráda. Holky ve stáji mě podporují a nemají to se mnou občas jednoduché. A můj manžel? Ten je super. Nejenže to toleruje, ale pravidelně pro mě i jezdí a vyzvedává mě.

Koně to je pro mě osudové naplnění, láska, ale i cesta k vlastnímu zdraví. Nikdy se nevzdám snu, že se dostanu zpátky do sedla a moc se na to těším.

Stručné dějiny světa pro mladé čtenáře

19. června 2017 v 10:46 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Ernst H. Gombrich

Stručné dějiny světa pro mladé čtenáře

Chceš jít objevovat svět? Chceš nahlédnout do minulosti a už dávno nepatříš mezi děti školou povinné? Tak to vůbec nevadí. Protože knihu napsanou Erstem Gombrichem, světově uznávaným historikem, si užije každý. Kniha vám milou formou osvěží historii a také vás obohatí o události, se kterými se setkáte poprvé. A děti, ty z ní budou přímo nadšeny.
Vydáte se po Nilu, dostanete se do roku 3 100 před naším letopočtem a ještě mnohem dál. V čase se vrátíte až do doby, kdy pralidé malovali na skalní stěny kresby zvířat a pokoušeli se i čarovat. Byli úzce svázáni a napojeni na přírodu, což nám přetechnizovaným jedincům schází.
Dozvíte se například i o panu Schliemannovi, obchodníkovi, který se rozhodl zjistit, jak to přesně bylo s básníkem Homérem. Schliemann neustále četl tento starý příběh a chtěl dokázat, že všechny ty překrásné končiny, které Homér popisuje, existovaly. Skutečně se mu to podařilo. Nalezl i Tróju a vykopal ji.
V Řecku se podíváme na záhadné místo, kde je trhlina v zemi a odkud vycházejí sopečné páry. Je to místo, které patří slunečnímu bohu Apollónovi, a právě se nacházíme v Delfách. Kdo takovou páru vdechne, je jako omámený, zmatený, mluví nesouvisle a jeho řeč se podobá mluvě opilce. Kněžky zde předvídají budoucnost. Znaly kněžky záhadná tajemství přírody? Uměly skutečně nahlédnout do budoucnosti i minulosti, nebo to byl pouhý klam? Kdo ví?
Plujeme dál až za obzor společně s panem Ernstem Gombrichem. Hezky postupně z jednoho století do druhého, z jedné země do jiné, až se dostáváme do nové doby nazývané "osvícenství", kdy se rozum vydává do boje s pověrami a temnotou. Zdali tímto přístupem člověk neztrácí trochu ze své přirozenosti? Těžko soudit.
A už je tu rok 1740 a v Rakousku vládne neobyčejná žena, císařovna Marie Terezie. Když nastupuje na trůn, je jí pouhých dvacet tři let. Mimořádně zbožná žena a opravdová matka rodiny. Měla šestnáct dětí. Odstranila mučení, ulehčila život sedlákům a hlavně se dobře starala o školství. Po Marii Terezii vládl její syn Josef II. Byl horlivým bojovníkem za osvícenství. Snášenlivost, rozum a lidskost byly opravdu to jediné, oč mu šlo.
Dále se vydáváme bouřlivými dějinami Francie a sledujeme boje Napoleona na různých bitevních polích. Napoleona, jehož přílišná houževnatost, touha po moci a slávě přivedla na pustý osamělý ostrůvek v Atlantickém oceánu, na Svatou Helenu. Takový byl konec muže s největší silou a nejpronikavějším duchem.

Chcete-li se dozvědět mnohem víc, uceleněji, přesněji a především zajímavěji, poznat, co všechno provázelo planetu Zemi od počátku věků až do dnešní doby, pak je tato kniha správná volba.

Rychle, rychle běží čas

2. června 2017 v 11:52 | Markéta
Denně riskují lidé pro minuty, vteřiny, sekundy své životy. Na silnicích je snad tisíce příkladů a docela nesmyslných. Lidé nejsou trpěliví. Ohrožují nejen sebe, ale i všechny okolo.
Tak nějak ale mám pocit, že jsme netrpěliví všichni. Spěcháme a mnohdy ani nevíme kam. Ten neklid je v nás všech hluboko zakořeněn. Ano, silnice je jeden příklad. Auta na sebe troubí, jen proto, že řidič nedokáže okamžitě zareagovat.
Stačí si ale jen zajít k lékaři do čekárny. Existují nenapravitelní "předbíhači". Nevadí jim, že ostatní hodinu či dvě čekají, a prostě suverénně jdou dopředu. Asi jsou přesvědčeni, že ten jejich čas je důležitější, než těch ostatních.
Kam, že se to všichni ženeme? To opravdu nevím. Nejhorší na celé věci je, že ačkoli to kritizuji, nejsem výjimka. Jak krásné by bylo užívat si přítomného okamžiku? Oné vzácné chvíle, která se třeba nikdy nevrátí. Zapomenout se ptát a dělat si starosti, co přinese zítřek. Zapomenout na včerejšek a na všechny bolesti a strasti a naplno žít. Žít, jak nejlépe umíme, tak abychom se nemuseli za nic stydět, a když už nějakou tu chybu uděláme, tak abychom ji dokázali přijmout, protože jsme jen lidé, kteří chybují a sami sobě se dokázali zasmát.
Zpomalme, včetně mě, protože když všichni z nás trošku zvolní tempo, bude se nám lépe žít. Všude je tlak a stres a to žádné práci a radosti ze života ani trochu nepřidá.
Jen v jediném oboru se zpomalit nedá. A tím je medicína. Ano, tam čas rozhoduje. Sekunda může trvat věčnost. Rozhoduje se o životě a smrti. Je to čas, který má hodnotu života.

Proto, až budete sedět v autě a kolem pojede houkající sanitka, prosím, uhněte na stranu a darujte jí trochu času, ona ho právě v tuto chvíli pro někoho hodně moc potřebuje.

Trauma - nechtěné dědictví, Mark Wolynn

27. dubna 2017 v 9:33 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Jak nás formuje zděděné rodinné trauma a jak je překonat

Když jsem knížku dočetla, pochopila jsem, jak moc je důležité vědět o rodinné minulosti. Mnohdy jen nemáme čas, leckdy je pohodlnější se neptat. Vím, může to být bolestivé, proto od této strategie opouštíme. Každý z nás si své dědictví nese s sebou jako těžké břemeno.
Pátrám ve své rodinné anamnéze a jen matně se mi vybavuje, co znám z vyprávění rodičů. Jak se tatínek topil, nebo jak babička měla nehodu na silnici a utrpěla velmi vážné zranění. Nikdy už na tom pak zdravotně nebyla tak dobře jako před nehodou. Pradědeček, který přišel o život při nešťastné náhodě v lese. Nejraději bych se rozběhla za svými rodiči a ptala se. Jenže až tak jednoduché to zase není. Mám divný pocit, že by se ani rodičům na některé otázky odpovídat nechtělo.
Je zřejmě pravdou, že jsme zkrátka ovlivňováni vším, co naši předci nedořešili. Neseme si v sobě všechny předky v genetické informaci a utéci před tímto dědictvím prostě nelze. Popíráním a odmítáním skutečnosti jen ubližujeme sami sobě.
Jak z této pomyslné pavučiny, ve které jsme uvízli, najít cestu zpět?
Naše mysl je neuvěřitelná a zázračná léčitelka. Stačí jí pomoct, projevit jí důvěru. Má nekonečnou možnost představivosti a fantazie a právě tyto obrazy, které vytvoříme, léčí.
Ty pak pronikají do našeho těla i mysli. Prý jenom tím, že si pouze představíme nějakou činnost, se naše zraková kůra rozzáří, jako by se to stalo, kdybychom tuto činnost skutečně prováděli. Když svou mysl naplníme obrazy duševní pohody, vytvoříme tím prostředí, které podpoří léčivý proces.
Nejen naše tělo, ale i naše řeč o nás hodně prozrazují. Jádrový jazyk, slova, jež nám ukazují správný směr. Mohou se zdát nahodilá, ale věřte, není tomu tak.
Spojujte a tvořte si stezku k vašemu nevědomí a výsledkem bude odměna, že zřejmě porozumíte více sobě samým.
Naše vodítka jsou ve slovech, která jsme vyslovili nahlas i potichu. Ta, která nám v hlavě zvoní.
Snažila jsem se sama přijít na svůj jádrový jazyk. Kontrolka zazářila, když myslí proběhlo slovo SELŽU. Mé věčné obsedantní problémy, kdy před odchodem z domu všechno několikrát kontroluji, snaha zříci se jakékoli zodpovědnosti, protože bych nemusela obstát. Nevím, kde se vzalo, ale provází mě životem. Je to nepříjemné a vyčerpávající. K tomuto slovu se automaticky navazuje strach a úzkost. Proto se vydávám na cestu hledání. Kniha nám nabízí i kapitolu Jádrový jazyk a jeho lék a já zakončuji překrásnou větou z této části:

Třeba jste také objevili, že váš nejhorší strach není již tak děsivý, neboť když jste sledovali jeho jazyk, zavedl vás na nové místo. Víte už, že váš skrytý jazyk nikdy o strachu nebyl. Větším tajemstvím bylo, že tu pořád čekala silná láska, která chce, abyste žili život naplno, bez opakování obav a tragédií minulosti. Láska hluboká, tichá, nekonečná, jež vás se vším a všemi spojuje. Láska jako mocný lék.

Detoxikace pro dlouhý život - MUDr. David Frej

11. dubna 2017 v 16:11 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Jela jsem autobusem a doslova hltala knihu pana doktora Freje Detoxikace pro dlouhý život. Na mých životních hodinách je za pět minut dvanáct. Můj organismus je překyselený a trpím velkou nadváhou. Výsledky jaterních testů taky nic moc. Co dělat?
Objednala jsem se u MUDr. Freje a jsem opravdu zvědavá, co mi řekne.
Pan doktor napsal několik publikací, tři mám doma a neustále v nich listuji.
Zpočátku mu příliš nedůvěřuji. Po své dvousetkilometrové cestě do Prahy a následkem svého onemocnění vypadám uboze, zpoceně a zoufale.
Dostávám od lékaře první pomocnou berličku. Seznam potravin, které bych měla jíst, a těch, kterých bych se měla vyvarovat. Určuje tak na základě mých krevních testů, které jsem si přinesla s sebou. Nechci přijmout fakt, že se budu muset starat o jídlo, protože on ten rohlík a salám je přece ta nejrychlejší varianta. Čeká mě ale ještě dlouhá cesta, než zjistím, že pokud se nebudu starat o to, co sním, příliš mnoho šancí nemám. Nerada vařím a pan doktor nechává všechno na mně, ale jemně mi naznačí, že jídlo je skutečně alfou a omegou našeho zdraví.
Ve své knize Detoxikace pro dlouhý život se zabývá mnoha otázkami, například proč je důležité věnovat pozornost detoxikaci, ale také popisuje funkci a činnost orgánů, které se na očistě podílejí. Detoxikace je vlastně kompletní vyčištění organismu, aby mohl zase plně a zdravě fungovat. Zjišťuji spoustu zajímavých a cenných informací.
Kniha nám nepřináší nejen nové poznatky, ale je především inspirativní. Každý si přijde na své.
U ledvin pan doktor doporučuje omezit překyselující a bílkovinnou stravu, protože ledviny oslabuje přísun zejména živočišných bílkovin přijímaných v mase a mléčných výrobcích. Pít bychom měli limetkovou vodu nebo vodu s citronem. Jablečný a brusinkový džus podporuje funkci ledvin. Petrželový čaj nebo šťáva podporují vylučování toxinů ledvinami, z bylin pak smetánka lékařská, zázvor, směs s kotvičníkem. Autor dále pokračuje informacemi o zažívacím ústrojí, kůži, plicích, lymfatickém systému, krvi a zakončuje hlavním detoxikačním orgánem - játry.
Dr. Frej upozorňuje, že při detoxikaci je nutné vyloučit bílý cukr, mléčné výrobky, bílou pšeničnou mouku a pšeničné a kynuté pečivo, ztužené a umělé tuky, červené maso, sóju, běžnou sůl, vejce, umělá sladidla a polotovary- a pak už následuje podrobný detoxikační návod a seznam detoxikačních bylinek. Kniha je zakončena zdravými recepty.

Je pravdou, že knihu nečtu jako román, ale mám ji ve své knihovně jako cennou knížku, protože tam najdu v pravou chvíli přesně to, co potřebuji vědět. Občas zalistuji, zastavím se a začtu se, tu a tam si připomenu, co už jsem dávno četla. A výsledek? Jaterní testy se zlepšily do normálu. Mám o deset kilo méně, ale nutno podotknout, že léčba je podpořena lázeňskou péčí a dohledem odborných lékařů. Doufám, že celé toto snažení povede k dalším dobrým výsledkům. Pevně v to věřím.

Ve stínech za zrcadlem aneb O životě s psychózou

25. ledna 2017 v 8:32 | Markéta |  Moje literární tvorba
Markéta Bednářová
Libuše Horká

Chodila jsem životem a tížilo mě těžké závaží v podobě kamenů. Toužila jsem se ho zbavit. Nevěděla jsem však jak. Jezdila jsem pravidelně do divadla, kde jsem nezávazně hovořila s paní učitelkou Libuší Horkou. Svěřila jsem se jí, že mám svoji třináctou komnatu a ráda bych o ni napsala. Nevím, proč jsem se jí zeptala, zda by mi mohla pomoct. Myslím si, že ani ona dodnes neví proč, ale řekla ano. Děj věcí nabíral spád.
Pracovala jsem v zahraničí u velmi hodné paní, která byla původně povoláním tlumočnice. Učila jsem se na státní zkoušku z němčiny, a tehdy jsem se rozhodla, že nebudu spát. Chtěla jsem zvýšit efektivitu učení. Sedm dní jsem nespala. Pak to přišlo. Bolest hlavy, spánky tepající závratnou rychlostí. Můj ex-přítel, který tam byl také zaměstnaný, volal tatínkovi, že musí přijet. To, co táta viděl, ho šokovalo. Bílý obličej, obrovské kruhy pod očima a jeho vždy zdravá dcera vykřikující cosi o mimozemšťanech. Byl v šoku, nešťastný a vyčerpaný. Právě ujel sedm set kilometrů. A hned se rozhodl jet zpátky. Chtěl mě dostat do rukou českých lékařů. Nedovedl si představit, že bych měla zůstat v nemocnici v Itálii. Po převezení do města T. táta musel sledovat, jak mě ve svěrací kazajce dávají do sanitky a odvážejí do psychiatrické léčeny ve městě N.
Celé rodině tímto dnem začala strastiplná cesta. Cesta plná překážek. Následují hospitalizace, izolační místnost, klecové lůžko. Nikoli, že bych chtěla někomu ublížit. Lékaři potřebovali, abych nastartovala spánek, a já jsem nebyla schopna byť jen posedět na posteli. Nemoc měla maligní průběh. Hrozilo nejhorší. Nacházela jsem se mezi životem a smrtí.
Bojovala jsem a se mnou celá rodina. Maminka se sestrou se denně střídaly u mé postele, aby mě nakrmily. Od nikoho jiného jsem jídlo nesnědla. Po téměř půl roce se podařilo a já se navracím domů. Těším se. Jenže zjišťuji, že ten návrat je jiný než v mých představách. Mám cejch na čele. Byla jsem v psychiatrické léčebně. Ještě zraněná duše z dlouhého boje svádí další bitvu. Tato bitva je mnohem bolestivější než ta v nemocnici. Snažím se vrátit do práce a to se mi také daří. Dva roky pracuji v prestižní zahraniční firmě a všechno se opakuje. Nechci důchod. Jdu proti proudu. Stále stejná písnička - práce, zaměstnání, kolaps.
Ve třiceti letech, vyčerpaná, nastupuji na plný invalidní důchod a můj život se od základů mění. Vdám se, pořídíme si dva pejsky. Píšu se spoluautorkou knihu, kde otevírám svoji duši. Bojím se. Co řeknou rodiče, co sestra, co lékaři a ostatní? Nepíšu jen hezké věci. Ale stane se něco neuvěřitelného. Po napsání a zveřejnění knihy se naše vztahy s rodinou ještě více upevňují. Nevyřčené se stane napsaným a k mému velkému překvapení to přinese dobré ovoce. Nejdříve jsem přemýšlela, zda knihu napsat pod pseudonymem, pak jsme se radily se spoluautorkou, která mě podporovala vydat knihu pod vlastním jménem. Bála jsem se odsouzení, věděla jsem dobře, že lidé mohou být krutí. Ale když kniha vyšla, mnoho lidí mě zastavovalo a sdělovalo své vlastní identické příběhy. Od této chvíle jsem chtěla bojovat za lidi s psychickým onemocněním. Vím, že si to zaslouží. Chci lidem přiblížit svět duševně nemocného člověka. Snad aby pochopili, a pokud jim to síly dovolí, tak aby třeba pomohli. Moc Vás totiž potřebujeme!


Síla vůle

12. ledna 2017 v 19:48 | Markéta
Moc mluvím, a slova pozbývají význam. Moc přemýšlím a ztrácím se v jednotlivých myšlenkách.
Snažím se být nejlepší. Silou vůle se pokouším změnit běh věcí a jen si tím škodím. Ale moje zdravotní limity mi nedovolují překročit hranice. Zlobím se, ale naštěstí se věci -- dějí přesně tak, jak mají.
Můj osobní handicap je, že moje znalosti z matematiky jsou ubohé, nemluvě o orientaci v historii. Moje hrozné zděšení, které následuje při nečekané návštěvě, která zrovna natrefí na neumytou hordu nádobí nebo na neutřený prach. Ano, ano, toužím se na místě propadnout! Doma mě učili, že mám mít přece uklizeno! Neuvědomím si přitom jednu důležitou věc, že moje kamarádka jde za mnou, zeptat se, jak se mi daří a rozhodně nejde hodnotit úroveň úklidu. Buď jak buď, ten problém, je ukryt hluboko v mojí rozhárané duši.
Proti těmto nedostatkům zoufale bojuji silou vůle a snažím se sjednat okamžitou nápravu.
A co hůř, moje výčitky svědomí jdou mnohem dál. Mám nádherného koníčka, který mi umožňuje, získat ztracenou energii, a naplňuje mě štěstím a sebedůvěrou. Miluji koně, ráda je čistím a čas strávený s nimi, je pro mě nádherný. Užívám si každičkého okamžiku s nimi. Jenže to bych nebyla já, kdybych neměla výčitky svědomí. Nestihnu navštívit babičku, opomenu na bratra.
Musím se smířit s tím, že se nedá stihnout všechno. Jeden lidský život na to nestačí. A už vůbec ne nemocný člověk. Zapomínám, že nikdo z nás není superman a je dobré občas své síly šetřit.
Silou vůle jsem se snažila déle než dvacet let přestat kouřit. Neúspěšně. Nyní už čtyři roky nekouřím. Co se vlastně stalo? Prostě jsem navštívila správného lékaře, který mě uměl motivovat. Nenadával mi za neúspěchy a podporoval mě v každém pokroku. K tomu jsem přidala modlitbu a pokoru a pak se to podařilo. Dodnes jsem za to vděčná.
Co z mých zkušeností plyne? Já nejsem příliš přesvědčená, že síla vůle musí být nutně výhra. Když ji střídmě používáme, jistě může být prospěšná, ale podle mě se nic nemá lámat přes koleno. Jsou i jiné, lepší možnosti a varianty. Naopak síla vůle nás mnohdy vysílené, nespokojené ze svých neúspěchů a zakomplexované až po uši, může dovést až do záhuby. Myslíte si snad něco jiného?

Klauzura – vstup zakázán! Consilia Maria Lakottová

2. ledna 2017 v 11:39 |  Knihy - takhle to cítím já...


Autorka Consilia Maria Lakottová se narodila jako jedno ze siamských dvojčat srostlých v oblasti spánků. Její sestra zemřela. Tato spisovatelka napsala knihu s překvapivým dějem a nečekaným závěrem. Kniha je působivější tím, že se jedná o autobiografický příběh.
Jednoho dne si zavolá šéfredaktor do kanceláře svoji podřízenou Eileen. Má pro ni nevšední úkol - dostat se za každou cenu za zdi dominikánského kláštera. Proč chce plátek časopisu znesvětit posvátné místo, které má zůstat zahaleno tajemstvím?
Do kláštera dominikánek před časem vstoupila filmová hvězda. Stala se jeptiškou. Nikdo neví, co ji k tomu vedlo, že učinila tak závažné rozhodnutí. Naše novinářka má za úkol to zjistit.
Jak se cítí? Hrozně. Podvědomě ví, že tohle by opravdu dělat neměla. Přesto stojí jednoho dne před matkou představenou a žádá o místo v klášteře.
Mladá redaktorka na jedné straně shání potřebné informace, na druhé straně je vystavena těžkému vnitřnímu boji. Obdivuje a závidí čistotu srdce a oddanost, s jakou přicházejí ostatní jeptišky. Nám se tak otevírá život za zdmi kláštera a místo těžkých trestů a pokání nacházíme porozumění a lásku. Ano, i tam jsou záporné lidské vlastnosti, které má snad každý člověk, ale řeší se laskavým způsobem. Ty tam jsou představy o přísném a nesmlouvavém režimu za zdmi klášterními.
Jeptišky jsou díky svému oblečení podobné jedna druhé. Ale Eileen si je stoprocentně jista, že v jedné dívce objevila filmovou hvězdu, protože se její chování nezapře ani v tom nejskromnějším hábitu. Zda herečku skutečně odhalila, či zda se zmýlila, se dozvídáme, až v závěru knihy.
Čas plyne a Eileen čeká velmi těžké duchovní cvičení, které zní až hrozivě. Je to jakási příprava na smrt. Ale cvičení spočívá v tom, že nikdo z nás nevíme, kde, kdy a jak nás smrt zastihne. Chováme se příliš lehkovážně, jako by žádná smrt neexistovala, a proto sestry činí toto pokání.
Když sestra představená zapálí svíci a otec Donatus vyzve sestry, aby si představily, jak vidí uplynulý rok svého života, kdyby z něj právě teď měly skládat účty, a zeptá se, co přesně by změnily, kdyby k tomu dostaly příležitost.
Eileen ví, co je třeba změnit. Ve skrytu duše touží uvést věci na pravou míru. Chce odhalit svoji totožnost. Najde však k tomu dostatek odvahy a síly? Dokáže se postavit vlastnímu svědomí? Lhala, lhala lidem, kteří jí věřili a zároveň tak obelhávala i sama sebe. Nechtěla by v tuto chvíli stanout před Bohem. Nedopadla by zrovna nejlépe.
Na čele jí vyrazil studený pot. Kradmo se podívala na svoji sousedku, na Gratii. Nebesa, co by za to dala, kdybych mohla takhle tiše, skoro šťastně hledět do plamene svíce, která byla symbolem její duše odloučené od těla.
Ruce jsem měla ledově studené - jako bych doopravdy umírala. Rychle jsem se posadila. Nikdo si toho nevšiml, všichni byli ponořeni do svého svědomí. Připadalo mi, že čas se nekonečně vleče…

Víc už neprozradím. Snad jen, že je to krásná kniha a stojí za to si ji přečíst.

Proč mám ráda knihy

17. prosince 2016 v 16:49 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...



Nevím, čím to bylo způsobeno a od kdy mě začala ovládat vášeň zvaná kniha. Ačkoliv jsem na tom ve škole nebyla nejlépe, hodiny literatury pro mě byly krásnou oázou. Milovala jsem poezii. Především balady Karla Jaromíra Erbena. Už tehdy bylo v mé duši cosi melancholického. Ale oslovila mě i Manon Lescaut od Vítězslava Nezvala nebo Máj od K.H. Máchy. Hltala jsem životopisy spisovatelů, ale zatraceně málo jsem četla. Jednoho dne mi mé studijní výsledky začaly vadit. Připadala jsem si nevzdělaná a hloupá. Chtěla jsem s tím něco udělat. A došla jsem k názoru, že zachránit mě může jedině kniha. Neuměla jsem si vybrat autory, četla jsem knihy, na které jsem intelektuálně nedosáhla. Přesto jsem vytrvala. Šla jsem vstříc dospělosti a společnost mi dělaly krásné knihy pánů Vladimíra Párala a Bohumila Hrabala. Později jsem ochutnala knížky Haliny Pawlowské, Markéty Nesvadbové. Přečetla jsem téměř všechny knihy od Simmela a oslovil mě i Remargue. Pak přišel můj oblíbený Hrabě Monte Christo od Alexandra Dumase, a Victor Hugo spolu se Stendhalem. Začala jsem číst. Nastal zlom. Nevím, jak a nevím proč. Všechno plynulo jako voda. Spontánně a bez násilí. Už jsem nečetla proto, abych sledovala určitý, řekněme vzdělávací cíl, ale proto, že kniha mě svým kouzlem zcela pohltila.
Navštěvovala jsem knihovny nechávala se opájet vůní knih. Cítila jsem se dobře v jejich prostředí a uvědomovala si, že všechno už tady jednou bylo. Tudíž všechno už bylo pravděpodobně zaznamenáno. Jen lidský mozek má (přes svoje neuvěřitelné možnosti) příliš malou kapacitu, aby obsáhl vědění, které stojí ve všech těch knihách. Asi jde jen o to, umět "správně" číst, hledat a nacházet. Vyznat se v té spoustě informací.

Přiznávám a bez mučení - nemám stále ten správný směr. Pořád ho hledám, a i když ho nakonec nenajdu, nestane se vůbec nic. Protože dnes už stoprocentně vím, že kniha otvírá svět naší fantazie, rozšiřuje vědomosti a hlavně dává člověku netušené příležitosti, dává mu svobodu snění a tím plní každičké přání byť té nejosamocenější duše.

Změnilo mi život

8. prosince 2016 v 17:31 | Markéta
Slyšela jsem jednou v televizi říkat jednoho velmi známého herce větu: "A pak se stalo něco, co mi obrátilo život naruby, a přede mnou se otevřely zcela nové a nečekané obzory."
Byla jsem dvacetiletá nezkušená holka a jen tiše jsem si povzdychla: "To teda fakt nevím, co by se muselo stát, aby se v mém životě konečně něco dělo."
Čekala jsem netrpělivě na životní výzvy. Chtěla jsem akci. Snila jsem o obdivu, uznání a místo toho jsem si připadala jako pouhé nic a toužila to stůj co stůj změnit. Ano, zřejmě jsem si říkala o malér a ten na sebe nenechal dlouho čekat. Dostavil se v podobě, ve které to nejméně čekala. Onemocněla jsem a učila se hledat životní pokoru, která mi tak chyběla. Nemoc byla natolik závažná, že jsem ve svých třiceti letech musela nastoupit do plného invalidního důchodu.
Pak jsem se potkala se svým mužem, a protože díky mému zdravotnímu stavu jsme nemohli mít děti, pořídili jsme si nakonec dvě kokršpanělky a jednu krásnou černou kočku s bílými podkolenkami a bílou náprsenkou.
Jenže jednoho dne jsem dostala skvělý nápad: "Pořídíme si chalupu! A nejlépe u přehrady, protože já se tak ráda koupu!" Byla jsem z té myšlenky přímo nadšená a lehce jsem manžela zpracovávala a hledala možnosti, jak by to celé šlo zrealizovat.
Vybrali jsme si starou chalupu, kterou jsme se rozhodli zrekonstruovat. Kdybych bývala tušila, co to všechno znamená, nikdy bych do toho nešla! S vervou jsme se pustili do prvních prací. Měli jsme svůj byt, takže nebylo kam spěchat. Ale jednoho dne manžel s dvěma bratry přestavovali koupelnu a odmontovávali těžký starý bojler. Ten spadl manželovi na nohu. Byla to komplikovaná zlomenina, se kterou musel na operaci a marodil skoro rok. Stopka nás zarazila.
Když se manžel uzdravil, všechno běželo jako po másle. Dům stojí ale bohužel na čtyřmetrovém tarasu a těsně před okamžikem, kdy už všechno bylo připraveno k bydlení - položené podlahové topení, hotové k vnitřky k nastěhování, volá nám pan starosta: "Prosím, okamžitě přijeďte, spadl vám taras a vypadá to nebezpečně."
Oprava stála majlant, komplikací nad hlavu, pojišťovna odmítla zaplatit, protože se - naštěstí - nepohnul dům.
Když jsme vyřešili vzniklé potíže, nastalo dlouho plánované stěhování. Ve 42 letech jsem se stěhovala na vesnici, neznajíc zdejší zvyky a pravidla. Byly Vánoce a já se ztrácela v domě mezi krabicemi. To nejhorší teprve přišlo, když manžel odjel do práce. Já, celý život odkojená na panelákovém topení, jsem nikdy nepřikládala do kotle. A co hůře, neuměla jsem ani oheň rozdělat. Vždycky jsem ráno šla prosit sousedku, aby mi pomohla. Když jsem šla nakupovat, hned za prvním rohem jsem sebou flákla, už jsem všeho měla plné zuby. Bylo namrzlo a já jsem si vůbec neuvědomila, že tady se chodníky nesypou jako ve městě. Tohle nemůžu přežít! V mých představách bylo přece všechno jinak. Krásný dům s bylinkovou zahrádkou a léto na pláži.
Jak čas běžel, začala jsem si zvykat i na to, že když mně právě dojde smetana, nelze běžet do Penny.
Dnes jsem už téměř zvyklá a zjišťuji, že změna, kterou jsem prošla, má své zvláštní kouzlo. Život na vesnici je plný práce, vyžaduje odvahu a hlavně samostatnost.

Je hodně věcí, co mi obrátilo život vzhůru nohama, nemoc, ve které jsem se naučila hledat pokoru, invalidní důchod, kdy jsem propadala panice a myslela, že je to konečná stanice. Stavba a stěhování. V podstatě na způsobu a formě změny nezáleží. Je jedno, jestli chceme nebo ne, život nás zkrátka dostane přesně tam, kde nás chce mít, a my se máme asi jen snažit tyto změny přijímat, protože nás mění a posouvají dopředu, i přesto že mohou být leckdy nepříjemné.

Kam dál