Božská vlna - Patrick Hemstreet

25. července 2018 v 8:59 | Markéta
Vždycky, když přečtu knihu, snažím se přijít na to, co je jejím hlavním tématem. Baví mě o tom přemýšlet. Můj tip na hlavní myšlenku knihy Božská vlna je, že převratný obrat ve vědě, kterou učiní skupinka nadaných lidí v ozbrojeném světě, znamená definitivní ztrátu jejich pracovní i osobní svobody.
Kniha je prvotinou Patricka Hemstreeta a musela jsem uznat, že byla dobrou volbou. Krásně se četla, vytkla bych jen jednu maličkost: čekala jsem víc překvapení.

Konečně to mají! Po dlouhé době zkoušek a výpočtů se jim podařilo najít božskou vlnu. Sára ovládá počítač pomocí myšlenek - telekineze. Tým techniků ji vyšperkuje a chce ji představit veřejnosti. Mají velké plány, protože jejich technologie by mohla pomoci handicapovaným lidem. Lidem, kteří jsou upoutáni na invalidní vozík a nemohou hýbat rukama. Ovládali by počítač pouze svými myšlenkami. Skupina odborníku vedených Chuckem Brentonem však potřebuje ke svému výzkumu peníze a ty ve zdravotnictví zkrátka nejsou.
Výzkum pokračuje a skupina vytvoří robota, kterého ovládají z klidné kanceláře. Jsou nadšeni. V tomto okamžiku se o ně začne zajímat vojenská skupina Hluboký štít. Přichází s velmi zajímavými návrhy smluv: nabízejí k dispozici luxusní vybavení výzkumných laboratoří.

Chuck Brenon není vojenským zaměřením příliš nadšený, a tak ještě upravuje dodatky smluv pro ochranu své svobody. Návrhy od Hlubokého štítu konzultuje se svými lidmi, protože taková nabídka se prostě neodmítá!

Běží den po dni, pilně pracují a vylepšují technologii. Jejich kanceláře nyní nejsou tvůrčím místem, ale mění se ve vězení. Zjišťují, že každý jejich krok je sledován a navíc si Chuck není jistý, zdali je ona vojenská skupina vládní organizací. Pohár trpělivosti přeteče v okamžiku, kdy zjistí, že si členové Hlubokého štítu sami vylepšují jejich technologie a vytvářejí super roboty vybavené těžkými zbraněmi a válečnou technikou, kterou se chystají brzy použít.

Chuckův tým se pokouší si s nadřízeným Hlubokého štítu promluvit. Nepřestávají se však divit. Tady totiž neplatí žádné smlouvy ani dodatky. Vládne tu právo silnějšího. Nakonec se tým Chucka Brenona domluví na útěku, ale v tom okamžiku je proti nim nasazena další technika. Znají svou práci dobře, i roboty, proto se dokáží chránit. V rozhodujícím momentě jim však někdo pomáhá a oni nemají tušení, kdo to je. Hluboký štít prohrál, Chucka však oslovuje další záhadná organizace, která opět nabízí nevídané. Chuck zjišťuje, že on a jeho kolegové nemají jinou možnost...

Kniha je zakončena větami, nad kterými stojí za to se zamyslet:
Pryč od svých starých životů a vstříc děsivé, neznámé budoucnosti. Té, kterou pomáhali stvořit.

 

Věčný slib lásky

13. července 2018 v 11:05 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Janette Okeová
Věčný slib lásky

V knize Láska přichází po špičkách jsem se poprvé setkala s vyprávěním Janette Okeové. Příběh těhotné novomanželky Marty, která přijíždí se svým manželem na Divoký západ, kde mají v plánu chovat dobytek, vypráví o tom, jak tvrdá rána osudu někdy prověřuje naši víru i plány. Když manžel Clem po nehodě s koněm umírá, Marty v bezvýchodné situaci dostává od místního farmáře Clarka nabídku k formálnímu sňatku. Z knihy vyplývá, že ne vždy se život odehrává, jak si právě přejeme, ale přesto v něm můžeme nalézt štěstí:

Byla to slova plná příslibu a Marty z nich načerpala útěchu, zvláště po tom, co se jí nad ránem zdálo. Sama. Takové vtíravé slovo. Byla nesmírně vděčná, že není sama. Znovu, po kolikáté už, se s hlubokou pokorou a pocitem vděku sklonila před moudrostí Otce, který jí brzy po tragické smrti manžela Clema přivedl tak rychle do cesty Clarka. Teď teprve si uvědomovala, že jakmile se vnitřně uzdravila do té míry, že byla schopna navázat vztah s někým jiným, Clark už tu byl, připravený otevřít jí srdce a náruč. Proč jsem proti tomu, co mi Bůh poskytl, tak dlouho bojovala - každou buňkou své bytosti. Ma Grahamová říkala, že to chce čas, aby se srdce uzdravilo a city obnovily, a Marty si byla jistá, že právě to byl ten důvod. Díky tomu času - a Clarkově citlivosti a trpělivosti - byla zase schopna lásky.

Domu, kde žije Marty a Clark, vládne láska. Její doteky cítí Marty každý den, třeba při pohledu na Clarka, anebo v úsměvu dětí. Pozoruje Clarka a svého syna a tiše se usmívá, zatímco malý Arnie se cítí jako velký pomocník tatínka:

Tatínek tě potřebuje - potřebuje, aby ses mu pletl pod nohy, když krmí zvířata, potřebuje, aby ses s ním mermomocí chtěl tahat o vědro, které je na tebe příliš velké. Potřebuje tě, aby musel kvůli tobě zpomalovat, když odvádí krávy na pastvinu, potřebuje, abys na něho štěbetal celou dobu, co pracuje.
Potřásla hlavou, ale pořád se usmívala.
Ano potřebuje tě - potřebuje vidět, jak ho miluješ a s jakou úctou k němu vzhlížíš.
Sehnula se, aby chlapečka objala, a potom Clarkovi pomohla obléknout si teplý kabátek, navléknout rukavice, nasadit čepici a šla mu otevřít dveře. Vystřelil jako šíp, aby byl u tatínka.

V knize Věčný slib lásky se příběh Marty a Clarka zkomplikuje. Život na Západě, tak jako všude, přináší občas i smutné zprávy. Jedna ze sousedek onemocní a je zřejmé, že umírá. Má však dvě dcery a bojí se o jejich budoucnost. Marty jí slíbí, že udělá všechno proto, aby se o dcery postarala. Nemá zatím ponětí, jak to udělá, ale věří, že když poprosí Boha, věci se najednou řeší samy. Svěří se se vším Clarkovi, a ten ji podpoří. Háček zůstává v otci děvčat, který se o ně vůbec nestará. Ten se však rozhodne odcestovat a po dohodě s Clarkem nechává dcery u Marty a Clarka. Marty je vděčná, že mohla dostát svému slibu.

Oba manželé, Clark i Marty, získávají pevné místo mezi místními sousedy. Clarkovi se podaří získat pro komunitu doktora. Stále jim však chybí škola a učitel. Všichni se domluví, přiloží ruku k dílu a postaví školu pro své děti. Pečlivě hledají učitele a i toho brzy najdou.

Na Divokém západě jsou mnohdy drsné podmínky a počasí zde bývá nevyzpytatelné. Příroda je tu krásná, ale někdy i neuvěřitelně krutá. Zdejší lidé v sobě nosí hlubokou víru v Boha a pokoru. Rádi by mezi sebou přivítali faráře. Není však snadné ho najít. Už se zdá, že jim štěstí přeje, ale vzdělaný reverend Knutson se mezi zdejší lidi příliš nehodí. Rozloučí se a kostel se nachází několik dní bez pastora. A opět se zdejší lid obrací k Pánu Bohu a věří, že jim toho správného do cesty přivede - a opravdu o několik dnů později nastoupí mladý farář do služby. Tentokrát je to vskutku správná volba.

Věčný slib lásky je kniha o ztrátě, víře a především lásce, se kterou Marty, její rodina a přátelé překonávají všechny překážky.



Adéla

26. června 2018 v 8:50 | Markéta |  Příběhy
Adéla
Máme s manželem dva psy. Míšu a Báru - Anglické kokršpaněly. Prosila jsem svého manžela, že do našeho baráku by se hodila i kočka. Manžel mě bleskurychle vyvedl z omylu: "To v žádném případě!" Oponovala jsem, že někdo přece musí chytat myši. "Žádné myši tu nemáme, kočku nepotřebujeme, navíc by jen jedla kapsičky a myši stejně nechytala." Prosila jsem ho, ale byl neoblomný. Jenže jednou přišel jeho kamarád a on s ním trošku popíjel. Využila jsem situace a znovu jsem požádala o koťátko. No a manžel mi je po krátkém přemlouvání slíbil.
Byla zrovna zima, ve vesnici nebyla žádná kočička k mání a já měla jasno v tom, že bych chtěla černou kočičku, a taky jsem chtěla holku. Začala jsem prohledávat internet a narazila na zajímavý inzerát. Kočička byla malinká a my museli ještě trošku počkat, než povyroste. Nebyla to žádná zvláštní rasa, prostě obyčejná kočka.
Přišel den D a my jsme si jeli pro krásné koťátko. Bylo černé, jen tlapičku a náprsenku zbarvenou do bíla. Nasedla jsem s ní do auta a z pohádkově hodné kočičky se vyklubal pěkný rošťák. Hladila jsem ji, chtěla jsem ji zmírnit trauma, že právě přišla o své bratry a sestry a hlavně o svoji mámu. A má kočička se mně zahryzla do nosu.
Doma hrozilo ještě jedno veliké nebezpečí. Naši pejsci. Obě jsou fenky a my jsme opravdu netušili, jak přijmou nového člena rodiny. Normálně totiž kočky prohánějí o sto šest. Vzali jsme koťátko a ukázali je pejskům. Nechápali jsme reakci Míši (to je ta starší fenka) - začala ji olizovat a chovat se k ní jako vlastní máma. Vláčela ji po koberci a olizovala a olizovala.
Koťátko rostlo. Vyrostla z ní krásná dáma. Pouštěli jsme ji ven a ona se vracela. Někdy i pozdě v noci, vzbudila manžela, který sice nadával, ale vždycky jí šel otevřít. Kočka je noční tvor. Ve dne spala a v noci začalo rodeo. Museli jsme si dávat s manželem pozor, aby nám nevykukoval palec u nohy zpod peřiny. Představte si, že sníte krásný sen a uprostřed noci na vás skočí kočka a hryzne vás do palce u nohy. V šoku se vzbudíte, potrestat ji však nemůžete, protože je tryskem pryč.
Někdy byla neobyčejně milá. Poslouchala jako pejsek. Zavolala jsem na ni: "Adélo, pojď domů," a ona prostě šla. S naší šestiletou Barunkou, pejskem, tvořila silný tým. Hráli si někdy nádherně a někdy všechno kolem lítalo.
Chodila se za mnou mazlit. Mám takový zlozvyk. Máme domek postavený na sever, a někdy je tu chladno. A tak si vezmu do postele notebook a pracuji na něm přikrytá peřinou. A kdykoliv jsem vzala notebook do ruky, přišla Adéla a začala se se mnou mazlit a všelijak mi znemožňovat práci na počítači. Někdy jsem si užila jejího mazlení a práci jsem odložila, jindy jsem si prosadila svou a kočičku odsunula. Mám vedle sebe na manželské posteli knihy a různé časopisy. No a Adéla, kdykoliv jsem ji odmítla, dostala záchvat zuřivosti a začala urputně trhat všechny časopisy. Nedala se zastavit.
Jinak to byla krásná dáma. Byla hubená a její černý kožich se jiskřivě blýskal. Chytala myši a nosila mi je za dveře. Chtěla se pochlubit, jen já jsem vždycky s překvapením nedokázala dost dobře ocenit její dar. Jednou potrestala i krtka, s kterým jsem na zahradě marně bojovala.
Adéle byly dva roky a jednoho dne se prostě domů nevrátila. Je to už víc jak měsíc a manžel byl z toho nešťastný. Ačkoliv kočku nikdy nechtěl, hodně si ji zamiloval. Nechci přemýšlet nad tím, co se jí asi tak mohlo stát. Pokud máte doma kočku a dopřejete jí svobodu, je tam vždycky ten risk, že se jí venku něco stane. Mně se už zdály dva sny, kdy se vrátila. Novou kočičku jsme si nepořídili a ani dost dobře nevím, zda to někdy uděláme. Stále to bolí. Každopádně s Adélou byla velká legrace a díky za ty dva krásné roky s ní.
 


Robert Merle – Malevil

23. června 2018 v 10:09 | Lenka Palátová |  Knihy - takhle to cítím já...
Lenka Palátová - Malevil po 25 letech…

Setkání plánované a přece v jistém smyslu nečekané. Když jsem si v 16 letech v rámci povinné četby vybrala od tohoto autora zrovna román Malevil, naprosto jsem netušila, do čeho jdu. Přesto se stal jednou z mála knih, které jsem si oblíbila na celý život. Je jich asi dvacet a mám ve zvyku si je přečíst třeba každý rok. V době dospívání jsem neměla vyhraněný čtenářský vkus. Snažila jsem se číst všechno, což navíc splňovalo plán středoškolské připravenosti k maturitě a všeobecného rozhledu v oblasti literatury. Žánr sci-fi mě však v tomto věku oslovil a dodnes patří k mým nejoblíbenějším. Ještě teď si vzpomínám, jak mě tehdy fascinovalo, že někdo může psát takovým způsobem, nepopisovat realitu ani nic, co se stalo v minulosti, ale to, co může jednou přijít nebo to, co je naprosto imaginární. Malevil je vlastně na svoji dobu velice pokroková kniha. Dnes po letech je už hodně s čím srovnávat, příběhů na podobné téma je spousta a lidské žití pokročilo do té míry, že se asi ani nepozastavíme nad tím, že by se takový příběh jednou mohl stát realitou. Malevil jsem zkrátka měla zaháčkovaný v srdci a celých 25 let jsem na něj "myslela", že si ho musím jednou zase přečíst a zařadit do svých TOP. Náhoda tomu chtěla a zmínila jsem se o tom před kamarádkou, která mi knihu darovala. Když jsem se začetla, zjistila jsem, že teď se vlastně vůbec nepozastavuji nad příběhem jako takovým nebo spíš linií děje, ale že mě více oslovily postavy, jejich vlastní příběhy v tom jednom společném, povahy a chování za nezvyklé situace. Je to příběh o síle vůle lidstva znovu se pozvednout "z prachu", kam se dostalo po výbuchu atomové bomby. Přežila jen hrstka těch, kteří se zrovna v tu chvíli nacházeli pod zemí. Na opevněném hradě Malevilu, který si majitel Emanuel Comte koupil jako splnění svého dětského snu a kde podnikal coby chovatel koní, se podařilo zachránit i několik zvířat, která se náhle stala pro lidi jedním z největších pokladů. Lidé najednou zjistí, že auta, telefony, televize, rádio a ostatní technické vymoženosti, i pokud přežily katastrofu, jim nejsou k ničemu. Důležitější je přežít, tudíž mít co jíst a pít, a o to se musí bojovat i s jinými přeživšími, kteří jsou schopni pro uspokojení základních lidských potřeb použít i násilí. Různorodost lidských povah, které se potkaly ve chvíli neštěstí a hlavně v bezútěšných chvílích po něm, se naplno projeví. Lidé se stávají v touze přežít snadno ovlivnitelnými. Emanuel, velice inteligentní člověk, se stává jejich "vůdcem", ale zároveň jim nebere svobodu rozhodování a nepotlačuje ani ostatní aspekty lidské povahy. Je spíš psychologem, který jim pomáhá pochopit, proč se chovají právě tak, jak se chovají, a dává jim naději do budoucna. A tato naděje jim zůstává i po jeho smrti na "banální" zánět slepého střeva, které si bohužel v té době pochopitelně nemohl nechat vyoperovat.
Takže: "Vítám Tě Malevile ve své knihovně". 

Tygr - John Vaillant

11. června 2018 v 11:33 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
V hlubokém lese nedaleko vesničky Sobolinyj napadl tygr člověka. Skupina pod vedením zkušeného A. Truše se vydala celou záležitost vyšetřovat. Nic je ale nemohlo připravit na to, co uviděli na místě.

Při zpětném pohledu je ohromující, jak neochvějnou rukou Truš filmuje scénu, jak klidným hlasem komentuje spatřené: primitivní chatku na mýtině porostlé křovím, dravcovu cestu a místo napadení a potom dlouhý sled strašlivých důkazů.
Kamera bez zachvění zabírá zadupaný růžový sníh, zadní nohu psa, osamělou rukavici, zkrvavený rukáv bundy a potom zacílí na kousek holé země o sto metrů dál v lese. V tomto místě záznamu je slyšet, jak člověk stěží zadržuje náhlé nucení na zvracení. Jakoby vešel do ďáblova doupěte.


Přímoří, či Přímořský kraj, někdejší součást vnějšího Mandžudska, se nachází na jihovýchodě Ruska. Žije zde většina populace ussurijského tygra a přibližně dva milióny lidí. Přímoří tvoří velký výčnělek ohromné rozlohy kontinentálního Ruska a jeho dráp či tesák se zarývá do čínského území.

V letech 1992 až 1994 bylo zabito kolem stovky tygrů - přibližně čtvrtina místní populace. Většina z nich byla odvezena do Číny. Místní vláda za finanční podpory a tlaku mezinárodních organizací na ochranu přírody založila inspekci Tygr (pod vedením A. Truše), aby se do zdejších lesů navrátilo alespoň zdání zákona a pořádku. Tyto oddíly, vyzbrojené střelnými zbraněmi, měly za úkol zamezovat pytláctví a řešit stále větší počet konfliktů mezi tygrem a člověkem.

Mnoho zkušených lidí se domnívá, že tygr by na člověka nezaútočil, kdyby neměl pádný důvod. Jaká situace musí nastat, aby se z tygra stal lidojed? Je to tygrův instinkt boje o přežití, nebo je k takovému jednání dohnán člověkem? Po tragické smrti Markova dochází k různým hypotézám, proč se tak stalo. Truš jako ochránce přírody by rád poodhalil pravou příčinu neštěstí.

Zatímco muži trpělivě vyšetřují nehodu, tygr opět dostane hlad. Je raněný a není snadnější kořisti než člověk. Vesničané jsou proto ještě jednou svědky tragické nehody.

Tygr je zvíře s vysokým intelektem. Přesně ví, co dělá. O společném soužití tygra a člověka kolují už odedávna magické historky. Lidé uctívali tygra jako božstvo a snažili se s ním žít v míru a nijak mu neubližovat, neboť jakýkoliv zásah proti tomuto posvátnému zvířeti se vzápětí obrátil proti nim.

Dnes se bohužel používají v čínském lékařství suroviny z tygra. Věří se v jeho zázračnou léčivou sílu, což vede k masivnímu vymírání zvířete. I když je lov na tygra pod přísnou pokutou, pytláctví je neustále rozšířeno. K situaci nepřispívá ani devastace lesů a s ním i zvěře, která v těchto lesích žije.

Ale zpět k vyšetřování . A. Truš se dozvídá od jednoho domorodce, který před napadením s Markovem hovořil, že Markov tygra postřelil. A postřelit tygra v tajze znamená, že Markov je nyní odsouzen na smrt.
Místní obyvatelé vědí, že tygr si ho najde.

Volaďa Markov měl možnost z tajgy odejít. Kdyby to udělal, byl by stále naživu. Měl na vybranou. Zůstává však otázka: proč se Markov vydal na cestu lesem, když věděl, že na něj má spadeno rozhněvaný tygr? Byla to pýcha? Nebo snad obava o psy? Nebo chtěl dokončit to, co začal? Podle Michaela Dunkaje to bylo úplně něco jiného. Měl pocit, že Markov už byl v tygrově područí, když jej onoho rána uviděl: "Tygr už mu sebral duši," prohlásil "Jednou jsem měl psa a ten jednoho dne začal být neklidný, rozčílený a podrážděný, pokousal mě a potom utekl. Na druhý den ho zabil tygr. Ten pes vyváděl, zlobil se a bál se, protože na něj působil tygr: pes ho neviděl, ale tygr ho z dálky přitahoval jako magnet. Je to jako hypnóza: to zvíře vkládá někomu do hlavy myšlenky. Člověk nebo pes nechápou, co se děje nebo co dělají. Někam se vydají a nevědí proč."

Existují i jiná vysvětlení, ale žádné uspokojivé nevykládá Markovovo zvláštní chování. Proč všichni, kdo ho viděli, říkali, že "nebyl ve své kůži", proč odmítal večeři a nocleh, proč se za tmy vracel na místo, které tygr dobře znal? Nejpodivnější je trasa, kterou se vydal: jeho stopy vedou kilometr za kilometrem podél Amby přes tajgu, přímo tygrovi do cesty. A navíc tygr ho nepronásledoval, ale trpělivě čekal před dveřmi, jako by na něj čekal - jako pes. Nebo jako vrah. Ani člověk by nevymyslel krutější plán pomsty.

Kniha mě zcela pohltila. Uvědomila jsem si, jaké katastrofické důsledky může mít lidské chování ve zvířecím světě. Nutně jsem se musela zamyslet nad tím, zda svým přístupem dáváme tygrovi na vybranou, a položila jsem si otázku, zda za tygrovo chování není vinen v celém rozsahu člověk. Kniha je také krásným nahlédnutím do neznámých končin tajgy, do míst, kde lidé odedávna žili v úzkém spojení s přírodou.


Dcera padajícího listí

25. května 2018 v 8:02 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Tereza Nagy Štolbová

Kniha, kterou jsem právě dočetla, je silný autobiografický příběh.

Autorce knihy byla odepřena náruč matky. Své dětství strávila v kojeneckém ústavu, dětském domově a adoptivní rodině.
Jak mnoho si takové dítě pamatuje? Bohužel dost na to, aby to zamávalo s celým jeho životem.
Jak znovu získává důvěru ve světě, kde je každá vzpomínka studená jako led? Kde nemá pevnou půdu pod nohama a jeho svět se propadá do hluboké černé díry. Lásky není nikdy dost, a pokud ji dítě nemá, strádá celou svou bytostí.

Autorka si klade bolestivé otázky: Jaká byla vlastně žena, která ji a její sestru porodila? Proč opustila čerstvě narozená dvojčata? Udělala to s lehkým srdcem, nebo měla někdy výčitky svědomí?

Autorka knihy je skálopevně přesvědčená, že jediné místo, kam patří malé miminko, je bezpečná mateřská náruč. Ví to, cítí to každou buňkou svého těla. Je si jistá, že pokud je dítěti odepřen tento nejzákladnější pocit bezpečí, problémy na sebe nenechají dlouho čekat. V jejím případě to byly příznaky sebepoškozování a sebeodmítání.

Ještě dnes cítí studenou postýlku a hrubé prostěradlo s modrým pruhem a nikde nekončící strop kojeneckého ústavu. Je vystrašená a slabá. Personál ji má za problémové dítě. V dětském domově ji hodnotí jako retardovanou, ačkoli v dospělosti vystudovala psychologii.

Co vlastně hledá? Dochází ke křižovatce cest. Sama vychovává vlastní děti a to jí později umožňuje dozrát k poznání a odpuštění. Má přesto na matku spoustu otázek, ale ona jí už bohužel nemůže odpovědět. Je mrtvá. Už nikdy s ní nebude moct mluvit.

Pokračuje ve svých dotazech: Kde byl v té době otec? Kde byla jeho náruč? Sám přemožen svými problémy se potácel v alkoholovém opojení. Pohádal se s otcem, který následně zemřel. Tato epizoda v něm vyvolala pocity viny, na které jeho vlastní síly nestačily, a vydal se na cestu sebezničení.

Otázky ale nekončí: Proč skončila v dětském domově, zatímco její sestru si adoptovala babička? Babička měla zlaté srdce, ale vybrat si mohla jen jednu z nich. Zvolila Markétu, která byla postižená. Doufala, že druhá, zdravá holčička snadněji najde adoptivní rodiče.

Hrdinka knihy se noří do svého dětství jako pod hladinu. Když už síly docházejí, zase se vynoří, aby se nadechla a pokračovala dále v ozdravném procesu. Právě pojmenování a procítění všech pocitů jí dává naději na uzdravení. Podstupuje terapii a otevírá pomyslné závoje, které uzamknuly její duši na několik západů.


Co je štěstí?

8. května 2018 v 20:52 | Markéta
Je mi čtyřicet pět let. Můj věk se pomalu a jistě koulí k padesátce. Čas nelze vrátit a nelze dělat opravné zkoušky z předmětů, kde jsme neprospěli. Zjišťuji, že zrak se mi horší, častěji navštěvuji zubaře a ráno když vstávám mnohdy necítím záda.

Nemůžu se opít, nelze na mé léky pít. Nemám ráda alkohol, ale nutno se přiznat, že někdy bych to s chutí udělala. Miluji ale zmrzlinu a čokoládu. Tu si také nesmím dovolit a kouřit jsem ze zdravotních důvodů přestala. Co tedy vlastně můžu?

Mám silnou motivaci, proč jít dál. Ta motivace je šimla - Bazalka. Díky ní jsem zhubla dvacet kilo. Bohužel atak se zopakovala a já jsem zase deset přibrala - po nasazení léků, které způsobují jako vedlejší účinek tloustnutí.

Občas se mi zdá, že život se mnou hraje hru, a někdy mám pocit, že to není fér.
Přesto - je dnes nebe tak blankytně modré. Sluníčko svítí a stromy kvetou tak nádherně, že když přivoním k jednomu z květů, hlava se mi lehce zatočí.
Jak roky jdou, méně se soustředím na sebe a víc se dívám do přírody.

Štěstí má mnoho významů, a pro každého z nás znamená něco jiného. Pro mě štěstím bylo, když mi manžel oznámil, že mi koupil koně, kterého jsem si oblíbila. Bylo to splnění mého životního snu. Rychle jsem se začala uzdravovat.

Co je to tedy štěstí?
Stát jen tak u ohrady a pozorovat její pohyb, jak s radostí a chutí běhá. Pak se s ní projít a čistit ji. Být v její blízkosti. Užívám si s ní každičkého okamžiku a ona to ví stejně dobře jako já. Nevzdat se a bojovat o každičké kilo a nechat to trochu i na osudu, aby rozhodl o tom, co je pro mě správné. Zda mi dovolí znovu nasednout na hřbet koně nebo ne. Je pravdou, že i kdybych do konce svého života nejezdila, každá chvíle s ní je pro mě vzácným okamžikem.

Štěstí je mít manžela, který mě z mého koníčku nezrazuje a podporuje mě v něm. Manžela, který mě má rád a já jeho. Štěstí je mít partu holek, s kterými si můžete o všem popovídat.
To na jeden lidský život není vůbec málo.



Alison - Život nekončí

23. dubna 2018 v 8:18 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Alison - Život nekončí
Pravdivý příběh zázraků, naděje a vítězství nad lidskou brutalitou
Napsala Marianne Thammová

Alison se právě vrací domů a než stačí nastartovat, někdo otevře dveře jejího vozu. Vidí dlouhý nůž a zcela zřetelně cítí jeho ostří. V tom okamžiku přistoupí ještě komplic. Nastává cesta hrůzy. Alison neví, kam mají namířeno, a netuší, jaký mají vlastně plán.
Chtějí ji znásilnit, nebo jí jen chtějí ukrást auto?
Zastavují na opuštěném místě, kde se povaluje plno odpadků. Alison už s jistotou ví, že ji chtějí znásilnit.

"Budeš se bránit?" Clintonův hlas mě přivedl zpátky do reality. Mlčela jsem snad celou věčnost a on to tušil. Podařilo by se mi rychle sáhnout přes jeho klín po noži, zabít ho a zamknout dveře dřív, než by se Theuns vrhl k autu? Nebo utéct do buše? Vyhlédla jsem ven. Obklopovala nás noc černá jak uhel a já dostala strach z toho, co by mě tam mohlo potkat. Nakonec jsem pochopila, že vzpírat se by bylo marné. Věřila jsem, že mi neublíží, když udělám, co žádají.

Alison doufá marně. Znásilněním však nic nekončí. Najednou ji jeden z mužů začne škrtit. Alison jen zoufale prosí o život, ovšem její prosby nejsou vyslyšeny; tedy prozatím. Cítí, jak jí povolují střeva, když si v šoku uvědomí, že jí muž prořezává hrdlo. Napočítá osm bodnutí. Vypadá jako mrtvá, proto útočníci odjíždějí.

Vytrácela jsem se do bezpečného prostoru bez hranic a času. Zaplavil mě pocit bezmezné volnosti a vyrovnanosti. Z té výšky jsem rozpoznávala osobu tam dole na zemi. Věděla jsem, že jsem to já, a pocítila silné pouto k této krvácející, poraněné dívce, ležící na břiše. Zdálo se mi, že je to malá holčička, kterou tak dobře znám. Nedocházelo mi, že toto je smrt sama. Jak bych to mohla vědět?

Alison dostává na vybranou: zemřít, nebo bojovat o život. Nemá hrůzu ze smrti - spíše naopak, ale na druhé straně zoufale touží, aby dva muži, kteří jí tolik ublížili, byli dopadeni a náležitě potrestáni. Děj, který pak následuje, je téměř neuvěřitelný. Alison se s proříznutým hrdlem a silně pobodaným břichem vydává hledat nejbližší silnici, kde je aspoň malá naděje, že ji najdou lidé.
Má štěstí na mladého studenta veterinární medicíny, který nepropadne panice a poskytne jí první pomoc. Udělá přesně, co má. Alison se dostane do rukou týmu kvalifikovaných lékařů, kteří ji operují. Ani jeden z nich nechápe, jak mohla taková zranění přežít.

Člověk by si myslel, že Alison má nejhorší za sebou, ale nejtěžší boj ji čeká v běžném životě. Vyrovnat se s následky znásilnění je cesta plná úskalí a přináší s sebou především psychické potíže.

Odjakživa jsem hledala smysl života a strávila jsem tři roky sebepoznáváním, kdy jsem opakovaně přemítala o tom, proč jsem na tomto světě a jaký je úkol nás, lidských bytostí. A nyní mám za sebou trauma, o němž bych si nemyslela, že mě potká. Jaký význam v tom všem vězí? Dnes bych snad měla být dostatečně připravená přijmout ten zázračný dar, jímž je život, a držet ho v dlaních a srdci jako drahocennou, vzácnou věc.



Spiritualismus a odvrácená strana přírody - Ivo. T. Budil

6. dubna 2018 v 9:26 | Markéta
Zpočátku se mi zdála kniha náročná, ale čím víc jsem se nořila do čtení, tím mi přišla zajímavější, až mě čtení strhlo zcela.
Za zakladatele spiritualismu je označován švédský učenec, diplomat, špión a mystik Emanuel Swedenborg. Na sklonku života ovládal deset jazyků včetně hebrejštiny, řečtiny a arabštiny. Cestoval po Flandrech a Německu, zabýval se mimo jiné alchymií, telepatií a věnoval se hermetickým a okultním vědám. Čtu dál a zjišťuji, že pan Emanuel Swedenborg trpěl i duševní poruchou, nicméně vystupoval i v politickém životě.
Poprvé u mě vyvstává otázka, která se prohlubuje s čtením knihy. Čím větší spojení má daný člověk se spirituálními vědami, tím je u něj větší riziko duševní nemoci. Ptám se pak sama sebe: Stojí člověk v momentě, kdy se začne zabývat spiritualitou, na tenkém ledě? Sama si na otázku odpovídám: Zdá se mi, že ano. Nedokážu si to vysvětlit. Snad duševní nemoc jako platba za získané schopnosti nebo jiný, možná zcela jiný důvod?
Jakou roli ve spiritualismu hraje politika? Jakou náboženství? Politika ani náboženství spiritualismus nepodporují, dokonce někdy tvrdě zasahují proti němu, a já se zase nechápavě ptám: Proč je tomu tak? Že by spiritualismus křížil cestu náboženství anebo byl hrozbou pro politiky? Proč by jim vadila skupinka lidí zabývající se duchy nebo telepatií?

Věřím, že něco mezi nebem a zemí existuje. Jsem si tím jistá. Mé přesvědčení je silné. Určitě mám ale ke spiritualismu velký respekt a vůbec bych si s tímto jevem neprohrávala.
Spiritualismus je živnou půdou také pro všechny podvodníky. Mnohdy je těžké uhodnout, kdo to s námi myslí vážně, a kdo se naopak snaží vytáhnout z člověka peníze či uznání.

Pokračuji ve čtení a seznamuji se se zvučnými jmény těch, kteří se spiritualismu věnovali. Mimo jiné mezi ně patřil i Arthur Conan Doyle.

Další zvučné jméno. Ten muž mi není neznámý a kniha Spiritualismus a odvrácená strana přírody mi přinesla další nové poznatky. Anton Mesmer se snažil prosadit jako zázračný léčitel. Domníval se, že magnety léčí. E. Ellenberger přirovnal v monumentálním přehledu Franze Antonína Mesmera ke Kryštofu Kolumbovi - prý oba objevili nový svět, ale až do konce života se mýlili v jeho povaze. Zemřeli zahořklí a zklamaní. Mesmer pravděpodobně záhy zjistil, že léčebné účinky mesmerismu, jak byla jeho metoda pojmenována, nevyplývají ze samotného magnetu, ale z jeho vlastní ruky, to znamená z osoby magnetizéra.

Spisovatelka Catharine Ann Croweová se narodila 20. září 1803 v Borough Green v Kentu. Proslula jako plodný romanopisec, autorka románů Dobrodružství Lily Dawsonové a Lili Lokwodová. Nejznámějším spisem Catarine Ann Croweové byla Noční strana přírody. Tato kniha byla dílem, které se objevilo v pravý čas na správném místě. Dočkala se velkého ohlasu. Croweová se zabývala "nevysvětlitelnými" duchovními fenomény, přičemž její představivost nabývala morbidního rázu. Catharine Ann Croweová psychicky neunesla soužití s "temnou stranou" přírody. V únoru 1854 ji nalezli, jak se nahá prochází Edinburghem. Byla přesvědčená, že ji duchové učinili neviditelnou. Léčila se a zotavila, ale její literární sláva pohasínala.

Je všeobecně známo, že spiritualistické seance často pořádaly vzdělané osoby s vědeckými zájmy. Kniha nás seznamuje s mnoha zvučnými jmény a jejich příběhy. Procházíme se tak po temných chodbách spiritualismu a snažíme se pochopit, co se dělo v dobách minulých a jaký to mělo dopad na současný život.




Dívka ve vlaku

28. března 2018 v 8:50 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Dívka ve vlaku
Paula Hawkins

Knihu jsem dostala jako dárek k narozeninám a měla jsem radost. Dočetla jsem se, že byla knihou roku 2015, a že se jedná o román, který se velmi dobře prodává.

Líbí se mi vypracovaná postava Ráchel, která je hlavní hrdinkou knihy. Ráchel hodně pije, a ačkoliv sama nemám s alkoholem žádné problémy, dokázala jsem se do jejího života vcítit. Občas mi jí bylo líto a jindy to už i na mě bylo trochu moc. Autorka Ráchel vykreslila opravdu věrohodně. Ráchel zachraňuje z jejího drsného života její snění a nelze se tomu divit. Je to to jediné, co jí zůstalo. Má svůj svět. Jezdí ve vlaku kolem jednoho domu, kde žije jeden pár. Mají krásný dům, a když je Rachel sleduje z okna, dá jim jména i příběh. Pojmenuje si jej Jason a Jess. Ve zlomku okamžiku můžeme uvidět obraz jejího snění a obraz reality jejího života.

Jason a Jess jsou ve skutečnosti Megan a Scot. Z knihy se dozvídáme, že to není vůbec pohodový pár, ale řádně roztříštěný vztah se spoustou problémů a úskalí.
Tom je bývalý manžel Ráchel. Tom s Annou mají malé dítě a Ráchel, která se nesmířila s tím, že Tom od ní odešel a neustále mu zasahuje radikálně do chodu jejich rodiny.

Megan se ztratí a Ráchel je kontaktovaná policií, že byla viděna v den zmizení v blízkosti domu Megan.
Děj se zamotává a Ráchel pátrá na vlastní pěst. Ráchel, která má alkoholické okno, vůbec netuší co se děje.

Ráchel dál bojuje se stíny minulosti. Chtěla dítě, a přestože se s Tomem o miminko snažili, nebylo jim přáno. Ráchel to skolilo. Nemůže se cítit jako matka a necítí se už ani jako žena. Špinavá a opilá se potuluje po ulicích a plete se policistům do práce.


Přiznám se, čtu detektivní romány zřídka, a proto jsem včas neuhádla vraha Megan, i když si myslím, že pečlivý čtenář by na to jistě přišel i dříve.

Jako kniha je román velmi čtivý a měla jsem ho přečtený asi za dva dny, protože mě text nutil pokračovat. Jen kdybych měla příběh srovnávat s realitou, vůbec bych nevěřila, že je pravděpodobné, aby se věci staly tak, jak je v knize vyprávěno. Na mě příliš mnoho shod okolností.

Škola naděje

13. března 2018 v 18:48 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Škola naděje
Rosemary Rawlinsová

Jeden jediný okamžik a všechno se mění od základů. Hugh měl nehodu. Při jízdě na kole ho srazila nepozorná řidička, která mu tím způsobila vážné poranění hlavy. Hugh musel podstoupit jednu operaci za druhou. Poté leží leží na jednotce intenzivní péče s velmi malou nadějí na přežití a tím pádem i velmi nejasnou budoucností.

Hughův příběh nám zprostředkovává jeho manželka Rosemary. Mně a čtenářům se tak naskýtá pohled do rodiny, která svou silnou láskou drží nad vodou člověka, jehož má nejraději - manžela a otce. Rodina prochází procesem změny, a není to změna vůbec jednoduchá. Všichni vědí, že nic už nikdy nebude jako dřív.

Rosemary řeší finanční zázemí rodiny, vyřizuje korespondenci s pojišťovnami. Zachovává chod rodiny po všech stránkách. Vozí dcery na kroužky. Musí s Hughem jezdit na časté terapeutické schůzky. Je slabá a vyčerpaná. Někdy má pocit, že tohle všechno se nedá přežít. Hugha je třeba hlídat i v noci.

Dokážu si představit, jak moc to má Hugh těžké. Je hodně nemocný a silou vůle se snaží víc, než by dokázal leckterý zdravý člověk. Přesto to s ním nemá Rosemary jednoduché - je tvrdohlavý a není s ním snadné pořízení. Cítí se frustrovaný, má deprese. Před nehodou pracoval na manažerské pozici, nyní však není schopen se rozloučit a vyrovnat se s minulostí. Moc si přeje, aby věci byly jako před nehodou, ale to nelze zajistit.

Po nějaké době, když na něm už není jeho postižení vidět, mu jeho nadřízený v dobré víře nabídne návrat do práce na snížený počet hodin. Hugh je nadšený. Jen Rosemary ví, že není ten pravý čas. Umí odhadnout schopnosti svého manžela a obává se, že neúspěch v práci ho posune zpět do ještě větší deprese.
Práce dopadne přesně podle scénáře Rosemary a Hughovi se ještě víc podlomí kolena.

Hugh si moc přeje zase jezdit autem. Když mu to po dlouhé době lékaři dovolí, je nadšený. Nabývá opět ztracenou sebejistotu a sílu. Jezdí do posilovny, vyzvedává dcery. Všechno je na dobré cestě - cítí, že může pomoci rodině. Jednoho dne však volají Rosemary z posilovny, že Hugha převezli do nemocnice se silným epileptickým záchvatem. Rosemary má v očích slzy. Copak to nikdy neskončí? Nikdy se mu už nebude dařit lépe? Hughovi opět zakáží řídit auto, záchvaty se opakují. On se ale nevzdává. Cvičí, jezdí na terapie a bojuje.

Měsíc před dvouletým výročím svého úrazu Hugh dosahuje cíle. Stává se vedoucím finančního oddělení. Ty dlouhé měsíce byly jako vyčerpávající maraton, který běžíte s někým na zádech, a cílová páska se posune pokaždé, když si myslíte, že už jste u cíle. Přesto mě právě tato zkušenost naučila, že život žádnou cílovou pásku nemá. Naopak - směr závodu se může v kteroukoli chvíli dramaticky změnit, a tak je lepší, když se příliš neupínáme na důvěrně známé cesty.
Hugh je zase v zaměstnání a děvčata studují na střední škole. Já mám před sebou spoustu cílů, kterých bych chtěla dosáhnout, a to mě nabíjí energií. Zase intenzivně cítím, že jsem živá. (Rosemary)


Tanec s nepřítelem

5. března 2018 v 9:55 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Tanec s nepřítelem
Paul Glaser

Výjimečná kniha, která byla přeložena do několika jazyků. Její autor Paul Glaser byl pracovně v Krakově a se svými kolegy navštívil koncentrační tábor v Osvětimi. Při prohlídce uviděl v jednom z výstavních sálů kufr se svým jménem. Tušil jisté souvislosti, ale přesto byl šokován do takové míry, že musel místnost opustit. Do této chvíle nevěděl, že má židovské kořeny. Věděl jen, že má ve Švédsku tetu Roosje, ale důvod, proč teta žije právě tam, mu nebyl znám.

Otec Paula chtěl chránit své děti před zátěží osudu a před bolestí, a proto o svém původu zarputile mlčel. Paul ale potřebuje znát minulost, aby mohl žít přítomnost. Pomaličku začne pátrat a otvírá se před ním zvláštní příběh neobyčejné a silné ženy. Tou ženou je jeho teta Rossje, která na rozdíl od Paulova otce o svém osudu mluví zcela otevřeně.

Když se Roosje setkává s tancem, má pocit, že život a všechno krásné začíná. Miluje tanec a otvírá si taneční školu. Dostává však nařízení, aby ji zavřela. Roosje se ale jen tak lehce nevzdává a odmítá zákaz respektovat. Její první manžel ji však zradil. Vstoupil do nacistické strany a udal ji. Roosje prošla několika koncentračními tábory a skončila v Osvětimi. Byla v takzvaném experimentálním bloku, kde se dělaly pokusy na lidech. Roosje se však k těžké situaci staví specificky - udělá všechno, aby přežila. Tancuje v koncentráku, dává esesákům hodiny tance, dokonce spí s německým důstojníkem.

Je válka a ta má vlastní pravidla. Nelze soudit člověka, který se ocitá na hraně života. Tím spíše, když svým jednáním zachrání spoustu dalších životů.
Byla to krutá doba, kterou Roosje musela projít. Zkoušky, jež jí osud připravil, byly těžké, ale ona nezapomněla na to, co má nejraději - na tanec. Do cel svých spoluvězeňkyň dokázala přinést naději a zlepšit všem náladu, pokud to v tak drsných podmínkách jen trochu šlo. Dokázala přežít, statečná a nezlomená navzdory osudu. Těžko říci, kdo z nás by dokázal takto obstát...


Mládí

23. února 2018 v 15:19 | Markéta
Mládí

Kde že ty krásné roky jsou? Kolik chyb, přešlapů, malérů a pádů jsme v životě udělali? Pokouším se učit se každým dnem, a přesto se mnohokrát ohodnotím na nedostatečnou. Občas je to hrůza a stydím se za sebe. Jenže život nepřipouští reparát a všechno se jede na ostro.

Zmateně tápeme životem. Jsme nerudní, když stojíme na křižovatce cest, protože nikdo nám neporadí, kterou cestou se dát. Jedině my sami jsme za svůj život zodpovědní a naše volba je rozhodující.

Naše mládí je pryč a my hodnotíme a srovnáváme se s dnešní mladou generací. Mladí lidé jsou nevlídní, čekají na vlakovém či autobusovém nástupišti se sluchátky na uších a nezájmem o svět. Je to počítačový věk, jsou to elektronické osobnosti, neschopné kontaktu? Jsou naštvaní, když musí pustit sednout babičku nebo dědečka, ale věřte, není tomu vždycky tak. Mám s tím osobní zkušenost.

Šla jsem do obchodu a chtěla jsem si nabrat rohlíky. No a znáte to, ty zatracené igelitové sáčky na pečivo nešly rozevřít. Nechtěla jsem být nehygienická, proto jsem si nenaslinila prsty. Můj bezmocný boj sledovala patnáctiletá dívka a místo toho, aby ze mě měla legraci, mě oslovila.
"Paní chcete sáček rozevřít a rohlíky nabrat?" mile se na mě usmála a vzápětí mi pomohla.

Vážně bych to psát neměla, ale na kuřáckém stanovišti v ruce cigaretu, jsem zmateně hledala zapalovač. Nejdříve jsem prohledala kabelku, potom igelitovou tašku a pak všechno zase a znovu. Ten zapalovač se nemohl přece propadnout do země! Říkala jsem si.
Z ničeho nic ke mně přistoupí mladá žena a s úsměvem se zeptá: "Chcete připálit?" Byla tak hodná nebo už nemohla sledovat mé zoufalé počínání. Měla jsem hned lepší náladu. Je příjemné, když se k vám někdo zachová mile a hezky. Nehledě na to, jde-li o cigaretu, či něco jiného. Lidé by neměli být k sobě neteční. Vím, bylo by lepší, kdyby žádná z nás cigaretu nepotřebovala, ale o to tady nešlo. Nyní už naštěstí nekouřím.

Jsem v lázních, sedíme jako pětačtyřicátnice s jedním mladým hezkým klukem u jednoho stolu. Kolikrát si říkám, že zřejmě ho ty naše hovory musí štvát. Musí mít jiné zájmy, než my, ženy ve středních až po středních letech. Člověk by řekl, že bude silně nespokojený, že musí sedět právě s námi. On ale vždycky s milým úsměvem přijde a řekne: "Dobré ráno, milé dámy," usměje se, a když skončí oběd či večeři zase se usměje a řekne: "Dámy, krásný den." Nehledě na to, že nám trpělivě odpovídá na naše dotazy.


Usmívejme se na sebe, ať jsme mladí nebo staří. Říkejme si hezké věty, je-li k tomu důvod. Strhejme generační mosty, chápejme se navzájem a naslouchejme si. Vážit si jeden druhého navzájem a vážit si sebe není od věci. Každý z nás přece prochází těžkou zkouškou jménem život a uspět v ní není vůbec jednoduché.

Doba jedová 8

18. února 2018 v 9:34 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Doba jedová 8
Infekční šílenství

Harriet A. Washingtonová

Napadlo vás někdy, že psychické nemoci mohou souviset s infekcí? Existují dokonce vědci, kteří se tímto směrem ubírají, navzdory nesouhlasu svých kolegů.

Současní vědci nadále zkoumají mikrobiální kořeny nemoci a zjišťují, že anorexii, Tourettův syndrom, obsedantně-kompulzivní poruchu či schizofrenii mohou způsobit obyčejná angína, spalničky nebo dokonce chřipka.

Doktor Torrey měl sestru, která trpěla schizofrenií. Zjistil, že psychiatrie sestře nepomůže tak, jak by si přál, a proto se stal se psychiatrem, jehož hlavním profesním zájmem byla schizofrenie.

Od té doby usiloval Torrey o to, aby své sestře pomohl. Psychiatrické vzdělání získal v době, kdy Freudovy psychoanalytické teorie spolu s teoriemi Frommové-Reichmanové byly všeobecně přijímány, ale Torrey sledoval nemoc z jiného úhlu pohledu: svoji pozornost obrátil od psychologie ke zkoumání infekčních nemocí.

Jak se seznamoval s lékařskou literaturou o schizofrenii, upoutaly ho případy hospitalizovaných pacientů, kteří byli do nemocnice přijati s diagnózou schizofrenie, ale po několika týdnech začali pokulhávat. Když neurolog provedl lumbální punkci, ukázalo se, že pacient má encefalitidu či jinou infekční chorobu. Na základě svých zjištění Torrey shromáždil případy, které se jevily jako schizofrenie či bipolární porucha, ale ukázalo se, že mají jasný infekční základ.

Torrey říká, že se jako student psychiatrie učil, že psychiatrická nemoc vypadá jako spousta infekčních neurologických poruch.
Pročpak to jeho zkušenější profesoři nechápali? Zřejmě proto, že psychiatrie je stejná jako všechny obory medicíny: má své módní teorie. V té době byly v kurzu freudovská a genetická. Bylo to však buď jedno, nebo druhé, a jestliže jste chtěli být ve zvolené profesi úspěšní, věděli jste, že máte poslouchat, co říkají starší. "Tak to holt bylo", říká Torrey.

Knihu jsem četla se zájmem, protože sama trpím schizofrenií. Na jednu stranu jsem ráda, že nemoc lze zvládat léky, ovšem na druhou stranu mě velmi mrzí, že dnešní medicína neumí víc než ničit důsledky nemoci, neboť nemá vůbec žádné informace o tom nejdůležitějším, a to o příčině choroby. Sama vnímám fakt, že pokud infikovaná zánětlivá krev proudí přes mozek, musí to nutně ovlivnit psychické vnímání a jednání postiženého jedince. Myslím si však, že to nebude tak jednoduché, protože se bude pravděpodobně jednat o souhrn faktorů, které nemoc způsobují, a to jak vlivů z prostředí, tak zděděných genů. V každém případě kniha dává naději, že možná jednou vědci objeví příčinu vzniku a rozvoje psychiatrických poruch. A právě objevení příčiny bude pro psychiatrii znamenat, že se nemoc dá efektivně léčit - a to je pro mě informace zcela zásadní.


Láska přichází po špičkách - Janette Okeová

2. února 2018 v 8:52 | Markéta

Říká se, že když se jedny dveře zavírají, druhé se otevřou. To ale hluboce zraněná Marty nevnímá. Prožívá jednu z nejtěžších bolestí. Vydala se na cestu na Západ se svým drahým Clemem, ovšem stačila sekunda, jeho kůň špatně šlápl a on spadl tak nešťastně, že se zabil. Marty ztrápená žalem a zasažena osudem neví, co bude dělat.
V největším zármutku za ní přichází cizí muž s prazvláštní nabídkou: "Vím, že nyní prožíváte těžké chvíle, ale přesto se vás musím zeptat. Žiju sám s malou holčičkou a není správný, aby tak malá holka neměla mámu," říká a navrhuje Marty sňatek. Vysvětluje, že právě zítra přijede farář, který do těchto končin jezdí jen jednou za rok. "Když se vám u nás nebude líbit, hned zjara můžete odjet a moji malou holčičku si vezmete s sebou," pokračuje a vypadá nešťastně.
Kdo je tento muž, že se opovažuje v době, kdy ještě neoplakala svého muže, přijít s takovou nabídkou?

Marty však nemá příliš na vybranou. Zůstala sama, těhotná a daleko od domova. Potřebuje přístřeší a jídlo. Nechce se jí kývnout, ale za daných okolností jí nic jiného nezbývá - a tak neochotně souhlasí. Jediné, co umí, je uvařit kávu. Její první pečení chleba skončí špatně, a tak zahrabe tvrdé pečivo do země, aby Clark neviděl. Stydí se a nechce se před ním vypadat, jako že se neumí postarat o rodinu. Na návštěvu přijíždí sousedka, s níž si Marty začne dobře rozumět. Ta jí ukáže vše potřebné pro vedení domácnosti a daruje jí spousta receptů. Z Marty se stává dobrá kuchařka. I malá Missie si začne na svoji novou mámu zvykat. Život na Západě však není jednoduchý a přináší spoustu nástrah a úskalí. Marty nadále prožívá svůj hluboký žal, zdá se jí, jako by bolest ze ztráty Clema neměla konce. Jednou ale přiveze Clark krásný šicí stroj s tím, že to měl být dárek jeho ženě. V jeho očích se objeví slzy a Marty si náhle uvědomí, že není sama, kdo prožívá ztrátu milovaného člověka. Marty umí šít, a tak Clarka překvapí svou zručností a malá Missie se raduje z nových oblečků. Dny plynou, Marty se narodí chlapeček, a ačkoliv si to Marty nechce připustit, cítí k tomu zprvu neznámému človíčku něco zvláštního. Jejich láska totiž nepřichází s velkým burácením, ale neznatelně a tiše. Jejich láska přichází po špičkách...


Kam dál