Stručné dějiny světa pro mladé čtenáře

Pondělí v 10:46 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Ernst H. Gombrich

Stručné dějiny světa pro mladé čtenáře

Chceš jít objevovat svět? Chceš nahlédnout do minulosti a už dávno nepatříš mezi děti školou povinné? Tak to vůbec nevadí. Protože knihu napsanou Erstem Gombrichem, světově uznávaným historikem, si užije každý. Kniha vám milou formou osvěží historii a také vás obohatí o události, se kterými se setkáte poprvé. A děti, ty z ní budou přímo nadšeny.
Vydáte se po Nilu, dostanete se do roku 3 100 před naším letopočtem a ještě mnohem dál. V čase se vrátíte až do doby, kdy pralidé malovali na skalní stěny kresby zvířat a pokoušeli se i čarovat. Byli úzce svázáni a napojeni na přírodu, což nám přetechnizovaným jedincům schází.
Dozvíte se například i o panu Schliemannovi, obchodníkovi, který se rozhodl zjistit, jak to přesně bylo s básníkem Homérem. Schliemann neustále četl tento starý příběh a chtěl dokázat, že všechny ty překrásné končiny, které Homér popisuje, existovaly. Skutečně se mu to podařilo. Nalezl i Tróju a vykopal ji.
V Řecku se podíváme na záhadné místo, kde je trhlina v zemi a odkud vycházejí sopečné páry. Je to místo, které patří slunečnímu bohu Apollónovi, a právě se nacházíme v Delfách. Kdo takovou páru vdechne, je jako omámený, zmatený, mluví nesouvisle a jeho řeč se podobá mluvě opilce. Kněžky zde předvídají budoucnost. Znaly kněžky záhadná tajemství přírody? Uměly skutečně nahlédnout do budoucnosti i minulosti, nebo to byl pouhý klam? Kdo ví?
Plujeme dál až za obzor společně s panem Ernstem Gombrichem. Hezky postupně z jednoho století do druhého, z jedné země do jiné, až se dostáváme do nové doby nazývané "osvícenství", kdy se rozum vydává do boje s pověrami a temnotou. Zdali tímto přístupem člověk neztrácí trochu ze své přirozenosti? Těžko soudit.
A už je tu rok 1740 a v Rakousku vládne neobyčejná žena, císařovna Marie Terezie. Když nastupuje na trůn, je jí pouhých dvacet tři let. Mimořádně zbožná žena a opravdová matka rodiny. Měla šestnáct dětí. Odstranila mučení, ulehčila život sedlákům a hlavně se dobře starala o školství. Po Marii Terezii vládl její syn Josef II. Byl horlivým bojovníkem za osvícenství. Snášenlivost, rozum a lidskost byly opravdu to jediné, oč mu šlo.
Dále se vydáváme bouřlivými dějinami Francie a sledujeme boje Napoleona na různých bitevních polích. Napoleona, jehož přílišná houževnatost, touha po moci a slávě přivedla na pustý osamělý ostrůvek v Atlantickém oceánu, na Svatou Helenu. Takový byl konec muže s největší silou a nejpronikavějším duchem.

Chcete-li se dozvědět mnohem víc, uceleněji, přesněji a především zajímavěji, poznat, co všechno provázelo planetu Zemi od počátku věků až do dnešní doby, pak je tato kniha správná volba.
 

Rychle, rychle běží čas

2. června 2017 v 11:52 | Markéta
Denně riskují lidé pro minuty, vteřiny, sekundy své životy. Na silnicích je snad tisíce příkladů a docela nesmyslných. Lidé nejsou trpěliví. Ohrožují nejen sebe, ale i všechny okolo.
Tak nějak ale mám pocit, že jsme netrpěliví všichni. Spěcháme a mnohdy ani nevíme kam. Ten neklid je v nás všech hluboko zakořeněn. Ano, silnice je jeden příklad. Auta na sebe troubí, jen proto, že řidič nedokáže okamžitě zareagovat.
Stačí si ale jen zajít k lékaři do čekárny. Existují nenapravitelní "předbíhači". Nevadí jim, že ostatní hodinu či dvě čekají, a prostě suverénně jdou dopředu. Asi jsou přesvědčeni, že ten jejich čas je důležitější, než těch ostatních.
Kam, že se to všichni ženeme? To opravdu nevím. Nejhorší na celé věci je, že ačkoli to kritizuji, nejsem výjimka. Jak krásné by bylo užívat si přítomného okamžiku? Oné vzácné chvíle, která se třeba nikdy nevrátí. Zapomenout se ptát a dělat si starosti, co přinese zítřek. Zapomenout na včerejšek a na všechny bolesti a strasti a naplno žít. Žít, jak nejlépe umíme, tak abychom se nemuseli za nic stydět, a když už nějakou tu chybu uděláme, tak abychom ji dokázali přijmout, protože jsme jen lidé, kteří chybují a sami sobě se dokázali zasmát.
Zpomalme, včetně mě, protože když všichni z nás trošku zvolní tempo, bude se nám lépe žít. Všude je tlak a stres a to žádné práci a radosti ze života ani trochu nepřidá.
Jen v jediném oboru se zpomalit nedá. A tím je medicína. Ano, tam čas rozhoduje. Sekunda může trvat věčnost. Rozhoduje se o životě a smrti. Je to čas, který má hodnotu života.

Proto, až budete sedět v autě a kolem pojede houkající sanitka, prosím, uhněte na stranu a darujte jí trochu času, ona ho právě v tuto chvíli pro někoho hodně moc potřebuje.

Trauma - nechtěné dědictví, Mark Wolynn

27. dubna 2017 v 9:33 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Jak nás formuje zděděné rodinné trauma a jak je překonat

Když jsem knížku dočetla, pochopila jsem, jak moc je důležité vědět o rodinné minulosti. Mnohdy jen nemáme čas, leckdy je pohodlnější se neptat. Vím, může to být bolestivé, proto od této strategie opouštíme. Každý z nás si své dědictví nese s sebou jako těžké břemeno.
Pátrám ve své rodinné anamnéze a jen matně se mi vybavuje, co znám z vyprávění rodičů. Jak se tatínek topil, nebo jak babička měla nehodu na silnici a utrpěla velmi vážné zranění. Nikdy už na tom pak zdravotně nebyla tak dobře jako před nehodou. Pradědeček, který přišel o život při nešťastné náhodě v lese. Nejraději bych se rozběhla za svými rodiči a ptala se. Jenže až tak jednoduché to zase není. Mám divný pocit, že by se ani rodičům na některé otázky odpovídat nechtělo.
Je zřejmě pravdou, že jsme zkrátka ovlivňováni vším, co naši předci nedořešili. Neseme si v sobě všechny předky v genetické informaci a utéci před tímto dědictvím prostě nelze. Popíráním a odmítáním skutečnosti jen ubližujeme sami sobě.
Jak z této pomyslné pavučiny, ve které jsme uvízli, najít cestu zpět?
Naše mysl je neuvěřitelná a zázračná léčitelka. Stačí jí pomoct, projevit jí důvěru. Má nekonečnou možnost představivosti a fantazie a právě tyto obrazy, které vytvoříme, léčí.
Ty pak pronikají do našeho těla i mysli. Prý jenom tím, že si pouze představíme nějakou činnost, se naše zraková kůra rozzáří, jako by se to stalo, kdybychom tuto činnost skutečně prováděli. Když svou mysl naplníme obrazy duševní pohody, vytvoříme tím prostředí, které podpoří léčivý proces.
Nejen naše tělo, ale i naše řeč o nás hodně prozrazují. Jádrový jazyk, slova, jež nám ukazují správný směr. Mohou se zdát nahodilá, ale věřte, není tomu tak.
Spojujte a tvořte si stezku k vašemu nevědomí a výsledkem bude odměna, že zřejmě porozumíte více sobě samým.
Naše vodítka jsou ve slovech, která jsme vyslovili nahlas i potichu. Ta, která nám v hlavě zvoní.
Snažila jsem se sama přijít na svůj jádrový jazyk. Kontrolka zazářila, když myslí proběhlo slovo SELŽU. Mé věčné obsedantní problémy, kdy před odchodem z domu všechno několikrát kontroluji, snaha zříci se jakékoli zodpovědnosti, protože bych nemusela obstát. Nevím, kde se vzalo, ale provází mě životem. Je to nepříjemné a vyčerpávající. K tomuto slovu se automaticky navazuje strach a úzkost. Proto se vydávám na cestu hledání. Kniha nám nabízí i kapitolu Jádrový jazyk a jeho lék a já zakončuji překrásnou větou z této části:

Třeba jste také objevili, že váš nejhorší strach není již tak děsivý, neboť když jste sledovali jeho jazyk, zavedl vás na nové místo. Víte už, že váš skrytý jazyk nikdy o strachu nebyl. Větším tajemstvím bylo, že tu pořád čekala silná láska, která chce, abyste žili život naplno, bez opakování obav a tragédií minulosti. Láska hluboká, tichá, nekonečná, jež vás se vším a všemi spojuje. Láska jako mocný lék.
 


Detoxikace pro dlouhý život - MUDr. David Frej

11. dubna 2017 v 16:11 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Jela jsem autobusem a doslova hltala knihu pana doktora Freje Detoxikace pro dlouhý život. Na mých životních hodinách je za pět minut dvanáct. Můj organismus je překyselený a trpím velkou nadváhou. Výsledky jaterních testů taky nic moc. Co dělat?
Objednala jsem se u MUDr. Freje a jsem opravdu zvědavá, co mi řekne.
Pan doktor napsal několik publikací, tři mám doma a neustále v nich listuji.
Zpočátku mu příliš nedůvěřuji. Po své dvousetkilometrové cestě do Prahy a následkem svého onemocnění vypadám uboze, zpoceně a zoufale.
Dostávám od lékaře první pomocnou berličku. Seznam potravin, které bych měla jíst, a těch, kterých bych se měla vyvarovat. Určuje tak na základě mých krevních testů, které jsem si přinesla s sebou. Nechci přijmout fakt, že se budu muset starat o jídlo, protože on ten rohlík a salám je přece ta nejrychlejší varianta. Čeká mě ale ještě dlouhá cesta, než zjistím, že pokud se nebudu starat o to, co sním, příliš mnoho šancí nemám. Nerada vařím a pan doktor nechává všechno na mně, ale jemně mi naznačí, že jídlo je skutečně alfou a omegou našeho zdraví.
Ve své knize Detoxikace pro dlouhý život se zabývá mnoha otázkami, například proč je důležité věnovat pozornost detoxikaci, ale také popisuje funkci a činnost orgánů, které se na očistě podílejí. Detoxikace je vlastně kompletní vyčištění organismu, aby mohl zase plně a zdravě fungovat. Zjišťuji spoustu zajímavých a cenných informací.
Kniha nám nepřináší nejen nové poznatky, ale je především inspirativní. Každý si přijde na své.
U ledvin pan doktor doporučuje omezit překyselující a bílkovinnou stravu, protože ledviny oslabuje přísun zejména živočišných bílkovin přijímaných v mase a mléčných výrobcích. Pít bychom měli limetkovou vodu nebo vodu s citronem. Jablečný a brusinkový džus podporuje funkci ledvin. Petrželový čaj nebo šťáva podporují vylučování toxinů ledvinami, z bylin pak smetánka lékařská, zázvor, směs s kotvičníkem. Autor dále pokračuje informacemi o zažívacím ústrojí, kůži, plicích, lymfatickém systému, krvi a zakončuje hlavním detoxikačním orgánem - játry.
Dr. Frej upozorňuje, že při detoxikaci je nutné vyloučit bílý cukr, mléčné výrobky, bílou pšeničnou mouku a pšeničné a kynuté pečivo, ztužené a umělé tuky, červené maso, sóju, běžnou sůl, vejce, umělá sladidla a polotovary- a pak už následuje podrobný detoxikační návod a seznam detoxikačních bylinek. Kniha je zakončena zdravými recepty.

Je pravdou, že knihu nečtu jako román, ale mám ji ve své knihovně jako cennou knížku, protože tam najdu v pravou chvíli přesně to, co potřebuji vědět. Občas zalistuji, zastavím se a začtu se, tu a tam si připomenu, co už jsem dávno četla. A výsledek? Jaterní testy se zlepšily do normálu. Mám o deset kilo méně, ale nutno podotknout, že léčba je podpořena lázeňskou péčí a dohledem odborných lékařů. Doufám, že celé toto snažení povede k dalším dobrým výsledkům. Pevně v to věřím.

Ve stínech za zrcadlem aneb O životě s psychózou

25. ledna 2017 v 8:32 | Markéta |  Moje literární tvorba
Markéta Bednářová
Libuše Horká

Chodila jsem životem a tížilo mě těžké závaží v podobě kamenů. Toužila jsem se ho zbavit. Nevěděla jsem však jak. Jezdila jsem pravidelně do divadla, kde jsem nezávazně hovořila s paní učitelkou Libuší Horkou. Svěřila jsem se jí, že mám svoji třináctou komnatu a ráda bych o ni napsala. Nevím, proč jsem se jí zeptala, zda by mi mohla pomoct. Myslím si, že ani ona dodnes neví proč, ale řekla ano. Děj věcí nabíral spád.
Pracovala jsem v zahraničí u velmi hodné paní, která byla původně povoláním tlumočnice. Učila jsem se na státní zkoušku z němčiny, a tehdy jsem se rozhodla, že nebudu spát. Chtěla jsem zvýšit efektivitu učení. Sedm dní jsem nespala. Pak to přišlo. Bolest hlavy, spánky tepající závratnou rychlostí. Můj ex-přítel, který tam byl také zaměstnaný, volal tatínkovi, že musí přijet. To, co táta viděl, ho šokovalo. Bílý obličej, obrovské kruhy pod očima a jeho vždy zdravá dcera vykřikující cosi o mimozemšťanech. Byl v šoku, nešťastný a vyčerpaný. Právě ujel sedm set kilometrů. A hned se rozhodl jet zpátky. Chtěl mě dostat do rukou českých lékařů. Nedovedl si představit, že bych měla zůstat v nemocnici v Itálii. Po převezení do města T. táta musel sledovat, jak mě ve svěrací kazajce dávají do sanitky a odvážejí do psychiatrické léčeny ve městě N.
Celé rodině tímto dnem začala strastiplná cesta. Cesta plná překážek. Následují hospitalizace, izolační místnost, klecové lůžko. Nikoli, že bych chtěla někomu ublížit. Lékaři potřebovali, abych nastartovala spánek, a já jsem nebyla schopna byť jen posedět na posteli. Nemoc měla maligní průběh. Hrozilo nejhorší. Nacházela jsem se mezi životem a smrtí.
Bojovala jsem a se mnou celá rodina. Maminka se sestrou se denně střídaly u mé postele, aby mě nakrmily. Od nikoho jiného jsem jídlo nesnědla. Po téměř půl roce se podařilo a já se navracím domů. Těším se. Jenže zjišťuji, že ten návrat je jiný než v mých představách. Mám cejch na čele. Byla jsem v psychiatrické léčebně. Ještě zraněná duše z dlouhého boje svádí další bitvu. Tato bitva je mnohem bolestivější než ta v nemocnici. Snažím se vrátit do práce a to se mi také daří. Dva roky pracuji v prestižní zahraniční firmě a všechno se opakuje. Nechci důchod. Jdu proti proudu. Stále stejná písnička - práce, zaměstnání, kolaps.
Ve třiceti letech, vyčerpaná, nastupuji na plný invalidní důchod a můj život se od základů mění. Vdám se, pořídíme si dva pejsky. Píšu se spoluautorkou knihu, kde otevírám svoji duši. Bojím se. Co řeknou rodiče, co sestra, co lékaři a ostatní? Nepíšu jen hezké věci. Ale stane se něco neuvěřitelného. Po napsání a zveřejnění knihy se naše vztahy s rodinou ještě více upevňují. Nevyřčené se stane napsaným a k mému velkému překvapení to přinese dobré ovoce. Nejdříve jsem přemýšlela, zda knihu napsat pod pseudonymem, pak jsme se radily se spoluautorkou, která mě podporovala vydat knihu pod vlastním jménem. Bála jsem se odsouzení, věděla jsem dobře, že lidé mohou být krutí. Ale když kniha vyšla, mnoho lidí mě zastavovalo a sdělovalo své vlastní identické příběhy. Od této chvíle jsem chtěla bojovat za lidi s psychickým onemocněním. Vím, že si to zaslouží. Chci lidem přiblížit svět duševně nemocného člověka. Snad aby pochopili, a pokud jim to síly dovolí, tak aby třeba pomohli. Moc Vás totiž potřebujeme!


Síla vůle

12. ledna 2017 v 19:48 | Markéta
Moc mluvím, a slova pozbývají význam. Moc přemýšlím a ztrácím se v jednotlivých myšlenkách.
Snažím se být nejlepší. Silou vůle se pokouším změnit běh věcí a jen si tím škodím. Ale moje zdravotní limity mi nedovolují překročit hranice. Zlobím se, ale naštěstí se věci -- dějí přesně tak, jak mají.
Můj osobní handicap je, že moje znalosti z matematiky jsou ubohé, nemluvě o orientaci v historii. Moje hrozné zděšení, které následuje při nečekané návštěvě, která zrovna natrefí na neumytou hordu nádobí nebo na neutřený prach. Ano, ano, toužím se na místě propadnout! Doma mě učili, že mám mít přece uklizeno! Neuvědomím si přitom jednu důležitou věc, že moje kamarádka jde za mnou, zeptat se, jak se mi daří a rozhodně nejde hodnotit úroveň úklidu. Buď jak buď, ten problém, je ukryt hluboko v mojí rozhárané duši.
Proti těmto nedostatkům zoufale bojuji silou vůle a snažím se sjednat okamžitou nápravu.
A co hůř, moje výčitky svědomí jdou mnohem dál. Mám nádherného koníčka, který mi umožňuje, získat ztracenou energii, a naplňuje mě štěstím a sebedůvěrou. Miluji koně, ráda je čistím a čas strávený s nimi, je pro mě nádherný. Užívám si každičkého okamžiku s nimi. Jenže to bych nebyla já, kdybych neměla výčitky svědomí. Nestihnu navštívit babičku, opomenu na bratra.
Musím se smířit s tím, že se nedá stihnout všechno. Jeden lidský život na to nestačí. A už vůbec ne nemocný člověk. Zapomínám, že nikdo z nás není superman a je dobré občas své síly šetřit.
Silou vůle jsem se snažila déle než dvacet let přestat kouřit. Neúspěšně. Nyní už čtyři roky nekouřím. Co se vlastně stalo? Prostě jsem navštívila správného lékaře, který mě uměl motivovat. Nenadával mi za neúspěchy a podporoval mě v každém pokroku. K tomu jsem přidala modlitbu a pokoru a pak se to podařilo. Dodnes jsem za to vděčná.
Co z mých zkušeností plyne? Já nejsem příliš přesvědčená, že síla vůle musí být nutně výhra. Když ji střídmě používáme, jistě může být prospěšná, ale podle mě se nic nemá lámat přes koleno. Jsou i jiné, lepší možnosti a varianty. Naopak síla vůle nás mnohdy vysílené, nespokojené ze svých neúspěchů a zakomplexované až po uši, může dovést až do záhuby. Myslíte si snad něco jiného?

Klauzura – vstup zakázán! Consilia Maria Lakottová

2. ledna 2017 v 11:39 |  Knihy - takhle to cítím já...


Autorka Consilia Maria Lakottová se narodila jako jedno ze siamských dvojčat srostlých v oblasti spánků. Její sestra zemřela. Tato spisovatelka napsala knihu s překvapivým dějem a nečekaným závěrem. Kniha je působivější tím, že se jedná o autobiografický příběh.
Jednoho dne si zavolá šéfredaktor do kanceláře svoji podřízenou Eileen. Má pro ni nevšední úkol - dostat se za každou cenu za zdi dominikánského kláštera. Proč chce plátek časopisu znesvětit posvátné místo, které má zůstat zahaleno tajemstvím?
Do kláštera dominikánek před časem vstoupila filmová hvězda. Stala se jeptiškou. Nikdo neví, co ji k tomu vedlo, že učinila tak závažné rozhodnutí. Naše novinářka má za úkol to zjistit.
Jak se cítí? Hrozně. Podvědomě ví, že tohle by opravdu dělat neměla. Přesto stojí jednoho dne před matkou představenou a žádá o místo v klášteře.
Mladá redaktorka na jedné straně shání potřebné informace, na druhé straně je vystavena těžkému vnitřnímu boji. Obdivuje a závidí čistotu srdce a oddanost, s jakou přicházejí ostatní jeptišky. Nám se tak otevírá život za zdmi kláštera a místo těžkých trestů a pokání nacházíme porozumění a lásku. Ano, i tam jsou záporné lidské vlastnosti, které má snad každý člověk, ale řeší se laskavým způsobem. Ty tam jsou představy o přísném a nesmlouvavém režimu za zdmi klášterními.
Jeptišky jsou díky svému oblečení podobné jedna druhé. Ale Eileen si je stoprocentně jista, že v jedné dívce objevila filmovou hvězdu, protože se její chování nezapře ani v tom nejskromnějším hábitu. Zda herečku skutečně odhalila, či zda se zmýlila, se dozvídáme, až v závěru knihy.
Čas plyne a Eileen čeká velmi těžké duchovní cvičení, které zní až hrozivě. Je to jakási příprava na smrt. Ale cvičení spočívá v tom, že nikdo z nás nevíme, kde, kdy a jak nás smrt zastihne. Chováme se příliš lehkovážně, jako by žádná smrt neexistovala, a proto sestry činí toto pokání.
Když sestra představená zapálí svíci a otec Donatus vyzve sestry, aby si představily, jak vidí uplynulý rok svého života, kdyby z něj právě teď měly skládat účty, a zeptá se, co přesně by změnily, kdyby k tomu dostaly příležitost.
Eileen ví, co je třeba změnit. Ve skrytu duše touží uvést věci na pravou míru. Chce odhalit svoji totožnost. Najde však k tomu dostatek odvahy a síly? Dokáže se postavit vlastnímu svědomí? Lhala, lhala lidem, kteří jí věřili a zároveň tak obelhávala i sama sebe. Nechtěla by v tuto chvíli stanout před Bohem. Nedopadla by zrovna nejlépe.
Na čele jí vyrazil studený pot. Kradmo se podívala na svoji sousedku, na Gratii. Nebesa, co by za to dala, kdybych mohla takhle tiše, skoro šťastně hledět do plamene svíce, která byla symbolem její duše odloučené od těla.
Ruce jsem měla ledově studené - jako bych doopravdy umírala. Rychle jsem se posadila. Nikdo si toho nevšiml, všichni byli ponořeni do svého svědomí. Připadalo mi, že čas se nekonečně vleče…

Víc už neprozradím. Snad jen, že je to krásná kniha a stojí za to si ji přečíst.

Proč mám ráda knihy

17. prosince 2016 v 16:49 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...



Nevím, čím to bylo způsobeno a od kdy mě začala ovládat vášeň zvaná kniha. Ačkoliv jsem na tom ve škole nebyla nejlépe, hodiny literatury pro mě byly krásnou oázou. Milovala jsem poezii. Především balady Karla Jaromíra Erbena. Už tehdy bylo v mé duši cosi melancholického. Ale oslovila mě i Manon Lescaut od Vítězslava Nezvala nebo Máj od K.H. Máchy. Hltala jsem životopisy spisovatelů, ale zatraceně málo jsem četla. Jednoho dne mi mé studijní výsledky začaly vadit. Připadala jsem si nevzdělaná a hloupá. Chtěla jsem s tím něco udělat. A došla jsem k názoru, že zachránit mě může jedině kniha. Neuměla jsem si vybrat autory, četla jsem knihy, na které jsem intelektuálně nedosáhla. Přesto jsem vytrvala. Šla jsem vstříc dospělosti a společnost mi dělaly krásné knihy pánů Vladimíra Párala a Bohumila Hrabala. Později jsem ochutnala knížky Haliny Pawlowské, Markéty Nesvadbové. Přečetla jsem téměř všechny knihy od Simmela a oslovil mě i Remargue. Pak přišel můj oblíbený Hrabě Monte Christo od Alexandra Dumase, a Victor Hugo spolu se Stendhalem. Začala jsem číst. Nastal zlom. Nevím, jak a nevím proč. Všechno plynulo jako voda. Spontánně a bez násilí. Už jsem nečetla proto, abych sledovala určitý, řekněme vzdělávací cíl, ale proto, že kniha mě svým kouzlem zcela pohltila.
Navštěvovala jsem knihovny nechávala se opájet vůní knih. Cítila jsem se dobře v jejich prostředí a uvědomovala si, že všechno už tady jednou bylo. Tudíž všechno už bylo pravděpodobně zaznamenáno. Jen lidský mozek má (přes svoje neuvěřitelné možnosti) příliš malou kapacitu, aby obsáhl vědění, které stojí ve všech těch knihách. Asi jde jen o to, umět "správně" číst, hledat a nacházet. Vyznat se v té spoustě informací.

Přiznávám a bez mučení - nemám stále ten správný směr. Pořád ho hledám, a i když ho nakonec nenajdu, nestane se vůbec nic. Protože dnes už stoprocentně vím, že kniha otvírá svět naší fantazie, rozšiřuje vědomosti a hlavně dává člověku netušené příležitosti, dává mu svobodu snění a tím plní každičké přání byť té nejosamocenější duše.

Změnilo mi život

8. prosince 2016 v 17:31 | Markéta
Slyšela jsem jednou v televizi říkat jednoho velmi známého herce větu: "A pak se stalo něco, co mi obrátilo život naruby, a přede mnou se otevřely zcela nové a nečekané obzory."
Byla jsem dvacetiletá nezkušená holka a jen tiše jsem si povzdychla: "To teda fakt nevím, co by se muselo stát, aby se v mém životě konečně něco dělo."
Čekala jsem netrpělivě na životní výzvy. Chtěla jsem akci. Snila jsem o obdivu, uznání a místo toho jsem si připadala jako pouhé nic a toužila to stůj co stůj změnit. Ano, zřejmě jsem si říkala o malér a ten na sebe nenechal dlouho čekat. Dostavil se v podobě, ve které to nejméně čekala. Onemocněla jsem a učila se hledat životní pokoru, která mi tak chyběla. Nemoc byla natolik závažná, že jsem ve svých třiceti letech musela nastoupit do plného invalidního důchodu.
Pak jsem se potkala se svým mužem, a protože díky mému zdravotnímu stavu jsme nemohli mít děti, pořídili jsme si nakonec dvě kokršpanělky a jednu krásnou černou kočku s bílými podkolenkami a bílou náprsenkou.
Jenže jednoho dne jsem dostala skvělý nápad: "Pořídíme si chalupu! A nejlépe u přehrady, protože já se tak ráda koupu!" Byla jsem z té myšlenky přímo nadšená a lehce jsem manžela zpracovávala a hledala možnosti, jak by to celé šlo zrealizovat.
Vybrali jsme si starou chalupu, kterou jsme se rozhodli zrekonstruovat. Kdybych bývala tušila, co to všechno znamená, nikdy bych do toho nešla! S vervou jsme se pustili do prvních prací. Měli jsme svůj byt, takže nebylo kam spěchat. Ale jednoho dne manžel s dvěma bratry přestavovali koupelnu a odmontovávali těžký starý bojler. Ten spadl manželovi na nohu. Byla to komplikovaná zlomenina, se kterou musel na operaci a marodil skoro rok. Stopka nás zarazila.
Když se manžel uzdravil, všechno běželo jako po másle. Dům stojí ale bohužel na čtyřmetrovém tarasu a těsně před okamžikem, kdy už všechno bylo připraveno k bydlení - položené podlahové topení, hotové k vnitřky k nastěhování, volá nám pan starosta: "Prosím, okamžitě přijeďte, spadl vám taras a vypadá to nebezpečně."
Oprava stála majlant, komplikací nad hlavu, pojišťovna odmítla zaplatit, protože se - naštěstí - nepohnul dům.
Když jsme vyřešili vzniklé potíže, nastalo dlouho plánované stěhování. Ve 42 letech jsem se stěhovala na vesnici, neznajíc zdejší zvyky a pravidla. Byly Vánoce a já se ztrácela v domě mezi krabicemi. To nejhorší teprve přišlo, když manžel odjel do práce. Já, celý život odkojená na panelákovém topení, jsem nikdy nepřikládala do kotle. A co hůře, neuměla jsem ani oheň rozdělat. Vždycky jsem ráno šla prosit sousedku, aby mi pomohla. Když jsem šla nakupovat, hned za prvním rohem jsem sebou flákla, už jsem všeho měla plné zuby. Bylo namrzlo a já jsem si vůbec neuvědomila, že tady se chodníky nesypou jako ve městě. Tohle nemůžu přežít! V mých představách bylo přece všechno jinak. Krásný dům s bylinkovou zahrádkou a léto na pláži.
Jak čas běžel, začala jsem si zvykat i na to, že když mně právě dojde smetana, nelze běžet do Penny.
Dnes jsem už téměř zvyklá a zjišťuji, že změna, kterou jsem prošla, má své zvláštní kouzlo. Život na vesnici je plný práce, vyžaduje odvahu a hlavně samostatnost.

Je hodně věcí, co mi obrátilo život vzhůru nohama, nemoc, ve které jsem se naučila hledat pokoru, invalidní důchod, kdy jsem propadala panice a myslela, že je to konečná stanice. Stavba a stěhování. V podstatě na způsobu a formě změny nezáleží. Je jedno, jestli chceme nebo ne, život nás zkrátka dostane přesně tam, kde nás chce mít, a my se máme asi jen snažit tyto změny přijímat, protože nás mění a posouvají dopředu, i přesto že mohou být leckdy nepříjemné.

Kdyby se dějiny odehrály jinak

1. listopadu 2016 v 14:24 | Markéta
Kdyby se dějiny odehrály jinak

Jako dítě jsem si vždy myslela, že v předmětu jako je dějepis, se věci nemění. Automaticky jsem předmět brala jako věc stálou. To, jaký je to omyl, jsem zjistila, když jsem v roce 1989 maturovala. Nepřepisovaly se sice dějiny, ale veškeré učebnice dějepisu ano.
Učili doposud studenty samou lež? Vrtalo mně to v hlavě. Automaticky jsem se ptala. Mění se s každou změnou režimu i učebnice? Ano, vypadá to, že ano. A byla jsem naštvaná a smutná zároveň.
Kladla jsem si otázku, co s tím? Jaký je účel? Co to vlastně znamená? Takovéto počínání zavánělo manipulací. Jenže to dělá zřejmě každá vláda a každý stát. Nic divného.
Necháme se ovlivňovat, jsme náchylní k manipulaci. Vy, já, my všichni.
Postupně jsem dospívala a začala jsem chápat, že i ten nejpřesnější ukazatel hranice pravdy tvoří zdravý rozum člověka. Číst, hledat, nacházet souvislosti, dokázat vidět, co na první pohled není zjevné. Nenechat se ošálit leskem a třpytem pozlacené mince.

Kdyby se dějiny odehrály jinak, byli bychom šťastnější? Vzápětí si na ni odpovídám. Ne, nebyli. Každá etapa našeho života, každý posun lidstva bere i dává. Jako vítr odfoukne staré, a jako voda přinese nové.
Horko těžko si zvykám na ty stále změny, ale nic nenadělám. Nerada ztrácím, ráda získávám. Ať se mi to líbí nebo ne, jsem součástí cyklu jménem život. Nezbývá než se přizpůsobit. Život je zkrátka takový, jaký je, nevyzpytatelný svým překvapením, záhadný svými nikdy neprozrazenými tajemstvími, krásný s každým novým poupětem či ranním zpěvem ptáčka.

Co tím chci říct? Že se všechno děje s přesností hodinových ručiček. Své místo mají zlé časy, stejně jak ty dobré. A otázka kdyby se dějiny odehrály jinak, mě vůbec netrápí, protože … Co my víme, jak se doopravdy odehrály?

Honoré de Balzac, Evženie Grandetová

21. října 2016 v 18:00 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...


Je to mocná energie - peníze. Jen málokdo jí dokáže odolat. I dnes, anebo právě dnes, stejně jako na začátku 19. století lesk peněz vábí a láká a bere nám jako rozvodněná řeka to nejcennější, co máme. A co je nehorší - všechno se děje tak, že my to ani to nezpozorujeme.
Četla jsem román Honoré de Balzaca "Evženie Grandetová" s velkým zaujetím a přitom jsem přemýšlela nad spoustou otázek.
Grandet - lakomec, který zničí život nejen ženě, ale i dceři. Pro třpyt peněz obětuje všechno.
A jak se na to tváří okolí? Co na to lidé žijící v blízkosti rodiny? Můžeme se divit, ale odsouzení se od nich nedočká. Možná si lidé něco šuškají, ale jen tak mezi sebou. Na veřejnosti mu předstírají svoje sympatie, vtírají se do jeho blízkosti. Mají proto své zištné důvody. Je to zkažená, prohnilá společnost plná intrik. Lidé, kteří něco jiného říkají a úplně něco jiného si myslí.
Grandet doma vládne mocnou rukou. Evženie s matkou se podřizují přísnému domácímu řádu, navzdory bohatství, které mají. Lakota Grandeta dojde i tak daleko, že šetří na své nemocné ženě, nedopřeje jí ani teplý pokoj a lékaře zavolá, až už je pozdě. Matka Evženie umírá a její duše míří rovnou do nebe. Byla to dobrá žena.
Evženie je dívka velmi citlivá, jemná a dobrosrdečná. Jedinou její chybou je její dobré srdce. Kdyby byla alespoň trochu sobecká a vypočítavá, měla by se šanci do této zkažené společnosti zařadit. Už se zdá, že se na ni usmálo štěstí. Zamiluje se do bratrance Karla, který přicestuje do domu Grandetových za velmi smutných okolností. Ten její lásku opětuje. Karlův dříve bohatý otec spáchal sebevraždu, protože se dostal do finančních potíží. Otec se obrací dopisem na rozloučenou na svého příbuzného, pana Grandeta, a prosí ho o pomoc. Věří, že se o Karla postará.
Grandet se zachová, jak je jeho zvykem - lhostejně, nemilosrdně a lakomě. Ze smutné situace vytěží a Karla posílá na cesty.
Konec života pana Grandeta je stejně smutný, jako byl jeho život. Sužují ho strach a úzkost, jeho peníze mu přinesly do života jen neštěstí a trýzeň.
Karel se ukáže jako kariérista. Zbohatne a Evženii dopisem vysvětluje své odmítnutí. Jako důvod uvádí svůj nově plánovaný výhodný sňatek z rozumu.
Evženii se podlomí kolena, ztrácí sama sebe a zatočí se s ní celý svět. Zůstává sama, bez matky a otce. Vdala se sice za jednoho z rodinných právníku, snad aby se společensky zařadila a hlavně aby moha pomáhat slabým a nemocným.
Je bohatá, ale v jejím domě vládne stejný řád jako za otce Grandeta. Zajetý pořádek navzdory bohatství zůstává neměnný se stejnou přesností, jako kdyby tam byl pan Grandet stále přítomen.

Střed se hroutí zevnitř - Elyn R.Saksová

20. září 2016 v 17:53 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Skláním se s obdivem před autorkou a zároveň hlavní hrdinkou této knihy.
Elyn dobře zná různé formy šílenství. Bojuje s celým světem, ale ten nejkrutější boj se odehrává v nitru jí samé. Její psychický stav je věčně rozvodněná řeka. V momentě, kdy ztrácí pevnou půdu pod nohama, např. její lékař ukončuje ambulanci, Elyn téměř končí v nemocnici. Ocitá se v nejistotě, což je místo, kde se schizofrenii daří nejlépe.
Ale ačkoliv Elyn prochází těmi nejhoršími fázemi nemoci, nevzdává se. Studuje. A studium ji zachraňuje. Že je to zvláštní? Když jí rozmluví lékaři školu (kvůli vysoké zátěži), začne se jí bortit celý svět. A naopak v nejtěžších fázích uniká do knihovny, kde mezi knihami nachází byť jen na chvíli svůj klid.
Elyn R. Saksová nejenže žije s těžkou diagnózou, se kterou jsou lidé za normálních okolností dlouze hospitalizováni, studuje a pracuje jako zdravý člověk, ale dokonce dosáhne i titulu profesorky. Nyní je profesorkou na právnické fakultě Jihokalifornské univerzity a mimořádnou profesorkou na lékařské fakultě Kalifornské univerzity v San Diegu.
Rozhodně nemá jednoduchý život, ale to by nebyla Elyn, kdyby se nechala jen tak něčím zaskočit. Zvládá život svůj a vydává se na cestu, kde zastupuje a ochraňuje práva pacientů s psychickým postižením.
V knize zcela podrobně popisuje věčně nekončící boj lidí trpících schizofrenií, včetně toho svého. Píše, jak je těžké přiznat si, že jste opravdu duševně nemocní, a přijmout nezbytnost, která k duševní nemoci patří - nutnost medikace. Zmiňuje se i o vyloučení pacienta ze společnosti a nutném lhaní, kdykoliv se uchází o místo na univerzitě, třeba jen jako student.
I já jsem procházela řadou stejných komplikací. Kniha se ke mně dostala až dlouho po tom, co vyšla kniha o mých vlastních problémech a životě s psychózou. Byla jsem někdy až neuvěřitelně překvapena, kolik shod se děje při psychickém onemocnění. Pocity pronásledování, řada zajímavých až neuvěřitelných náhod, které se dějí člověku v psychóze. Od knihy se jen těžko odchází a dokáže nabít zvláštním, osobitým způsobem. Já jsem si tam našla malý vzkaz: Není důležité to, jak těžké břímě člověk nese, ale fakt, jak se k celé věci postaví.

Strážce naší doby

15. září 2016 v 7:45 | Markéta
Každá doba má svého strážného anděla neboli strážce. Naše jich musí mít několik, protože jeden by určitě nestačil.
Nemusím chodit daleko, jedem k druhému se nechováme vůbec ohleduplně, prodáváme zboží, které se rychle pokazí (pračky, notebooky, auta, myčky), protože peníze se přece musí točit. Ale že zatěžujeme přírodu, to už nikoho příliš nezajímá.
Kácíme lesy, skoro každý z nás má vlastní vozidlo. Cestujeme. Jedno letadlo létá za druhým, modifikujeme potraviny. Na jedné straně se tváříme lidsky a humánně, pořádáme sbírky trpícím lidem, ale už nechceme vidět, že na druhé straně ignorujeme utrpení lidí, kteří žijí v naší blízkosti. Někdy to mohou být i naši nejbližší.
Odebírala jsem Mladou frontu Dnes, a musela jsem ji zrušit. Zprávy, které na mě doléhaly jedna za druhou, mě uváděly do stavu zoufalství. Kladla jsem si otázku. Je opravdu ten náš svět tak moc nemocný? Kde se bere tolik zla a zoufalství, podrazů a podlosti?
Kam směřujeme? Proč je v něm tolik násilí a nenávisti?
A asi proto tu jsou strážci. Dávají bedlivě pozor, aby svět nevybočil ze svého řádu. Protože mezi námi, nechat to na nás lidech, no, nevím, nevím, jak by to dopadlo.
A opět od smutných událostí světa se vrhám do víru přítomnosti.
Jdu se strachem k zubaři. Pan zubař má se mnou úžasnou trpělivost, nenadává a neustále se mě ptá, zda mě nic nebolí.
Druhý den si namířím do obchodu. A stará paní se na mě mile usměje. Vůbec není líná sundat mi deset halenek k odzkoušení, a přestože si nic nekoupím, se vesele směje a popřeje mi hezký den.
Přijdu domů a vidím své kopršpanělky, jak si hrají vesele s kočkou. Hra je zaujme natolik, že ztrácí pojem o čase, jsou šťastné. Je to nádherný pohled. Na stole leží čokoláda od manžela, sladký pozdrav.
Sednu si spokojeně na terasu a dívám se na zeleň kolem sebe a najednou mě napadne, že ono těch strážců nebude zase potřeba tolik.

Zkusme změnit názor

18. srpna 2016 v 18:58 | Markéta
Včera jsem mluvila s kamarádkou: "Jak sis mohla něco takového myslet?" ptala se vyčítavě. Stačilo si přitom sednout a jedna s druhou si upřímně promluvit a věci se daly do pořádku. Setkáváme se s tím každý z nás. Tisíce malých nedorozumění, jen protože domýšlíme a nekomunikujeme. Trpíme předsudky a bojíme se, co si o nás kdo bude myslet. Něco se stane a my místo rozvážného klidu jen přiléváme oleje do ohně. Rozvíjíme nesmyslné fantazie a naše rozbouřená mysl volá: "Ten soused mě jistojistě nezdraví proto, že mu nejsem sympatická," bručím naštvaně a silně se mě to dotýká. Jsme tvořiví a v tomto směru jsme schopni určitě přijít i na něco mnohem lepšího a košatějšího. Najdeme důvod, který dá našim představám a skutkům správný směr a cíl. "Říkala jsem ti to, určitě si na mě stěžoval," a přitom ve své zaslepenosti nevíme, že jsme šlápli vedle. V případě, že by naše trefa do černého vyšla, tak stejně tím, že budeme sypat špínu z rukávů, šťastnější nebudeme. Vím, že největší špatnosti nedělají lidé kolem mě, ale ty nejbolestivější věci si sobě dělám sama. Že je to absurdní? Bohužel je to pravdivé.
Zkusme změnit názor... nasměrujte myšlenky o svých blízkých lidech místo negativních na ty hezké. Dívejme se na svět pozitivníma očima a začnou se dít zázraky.
Možná namítnete: "Nedějí se jen dobré věci." Nezaváhám a odpovím: "Máte pravdu, ale určitě i ty těžké chvíle se dají s pozitivním přesvědčením zvládnout lépe."

Prý špatná myšlenka vibruje tak silně, že nemusíte nic vyslovit a ten druhý jasně cítí. Pozor na negativní myšlenky a emoce, které se jako zhoubná nemoc šíří z jednoho na druhého, zákeřnější o to, že nejdou vidět. A proto neměňme celý širý svět, své přátelé a známé, ale zkusme udělat to zásadní. Změňme naše názory, mějme svět rádi, i přes jeho nedostatky, a nebo právě pro ty malé něžné nedokonalosti zachycující originalitu a jedinečnost světa. Zkusme změnit názory, dejme si s tím tu práci a uvažujme jinak. Možná pak budeme mít krásnější a bezpečnější svět.

Kam dál