Tygr - John Vaillant

11. června 2018 v 11:33 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
V hlubokém lese nedaleko vesničky Sobolinyj napadl tygr člověka. Skupina pod vedením zkušeného A. Truše se vydala celou záležitost vyšetřovat. Nic je ale nemohlo připravit na to, co uviděli na místě.

Při zpětném pohledu je ohromující, jak neochvějnou rukou Truš filmuje scénu, jak klidným hlasem komentuje spatřené: primitivní chatku na mýtině porostlé křovím, dravcovu cestu a místo napadení a potom dlouhý sled strašlivých důkazů.
Kamera bez zachvění zabírá zadupaný růžový sníh, zadní nohu psa, osamělou rukavici, zkrvavený rukáv bundy a potom zacílí na kousek holé země o sto metrů dál v lese. V tomto místě záznamu je slyšet, jak člověk stěží zadržuje náhlé nucení na zvracení. Jakoby vešel do ďáblova doupěte.


Přímoří, či Přímořský kraj, někdejší součást vnějšího Mandžudska, se nachází na jihovýchodě Ruska. Žije zde většina populace ussurijského tygra a přibližně dva milióny lidí. Přímoří tvoří velký výčnělek ohromné rozlohy kontinentálního Ruska a jeho dráp či tesák se zarývá do čínského území.

V letech 1992 až 1994 bylo zabito kolem stovky tygrů - přibližně čtvrtina místní populace. Většina z nich byla odvezena do Číny. Místní vláda za finanční podpory a tlaku mezinárodních organizací na ochranu přírody založila inspekci Tygr (pod vedením A. Truše), aby se do zdejších lesů navrátilo alespoň zdání zákona a pořádku. Tyto oddíly, vyzbrojené střelnými zbraněmi, měly za úkol zamezovat pytláctví a řešit stále větší počet konfliktů mezi tygrem a člověkem.

Mnoho zkušených lidí se domnívá, že tygr by na člověka nezaútočil, kdyby neměl pádný důvod. Jaká situace musí nastat, aby se z tygra stal lidojed? Je to tygrův instinkt boje o přežití, nebo je k takovému jednání dohnán člověkem? Po tragické smrti Markova dochází k různým hypotézám, proč se tak stalo. Truš jako ochránce přírody by rád poodhalil pravou příčinu neštěstí.

Zatímco muži trpělivě vyšetřují nehodu, tygr opět dostane hlad. Je raněný a není snadnější kořisti než člověk. Vesničané jsou proto ještě jednou svědky tragické nehody.

Tygr je zvíře s vysokým intelektem. Přesně ví, co dělá. O společném soužití tygra a člověka kolují už odedávna magické historky. Lidé uctívali tygra jako božstvo a snažili se s ním žít v míru a nijak mu neubližovat, neboť jakýkoliv zásah proti tomuto posvátnému zvířeti se vzápětí obrátil proti nim.

Dnes se bohužel používají v čínském lékařství suroviny z tygra. Věří se v jeho zázračnou léčivou sílu, což vede k masivnímu vymírání zvířete. I když je lov na tygra pod přísnou pokutou, pytláctví je neustále rozšířeno. K situaci nepřispívá ani devastace lesů a s ním i zvěře, která v těchto lesích žije.

Ale zpět k vyšetřování . A. Truš se dozvídá od jednoho domorodce, který před napadením s Markovem hovořil, že Markov tygra postřelil. A postřelit tygra v tajze znamená, že Markov je nyní odsouzen na smrt.
Místní obyvatelé vědí, že tygr si ho najde.

Volaďa Markov měl možnost z tajgy odejít. Kdyby to udělal, byl by stále naživu. Měl na vybranou. Zůstává však otázka: proč se Markov vydal na cestu lesem, když věděl, že na něj má spadeno rozhněvaný tygr? Byla to pýcha? Nebo snad obava o psy? Nebo chtěl dokončit to, co začal? Podle Michaela Dunkaje to bylo úplně něco jiného. Měl pocit, že Markov už byl v tygrově područí, když jej onoho rána uviděl: "Tygr už mu sebral duši," prohlásil "Jednou jsem měl psa a ten jednoho dne začal být neklidný, rozčílený a podrážděný, pokousal mě a potom utekl. Na druhý den ho zabil tygr. Ten pes vyváděl, zlobil se a bál se, protože na něj působil tygr: pes ho neviděl, ale tygr ho z dálky přitahoval jako magnet. Je to jako hypnóza: to zvíře vkládá někomu do hlavy myšlenky. Člověk nebo pes nechápou, co se děje nebo co dělají. Někam se vydají a nevědí proč."

Existují i jiná vysvětlení, ale žádné uspokojivé nevykládá Markovovo zvláštní chování. Proč všichni, kdo ho viděli, říkali, že "nebyl ve své kůži", proč odmítal večeři a nocleh, proč se za tmy vracel na místo, které tygr dobře znal? Nejpodivnější je trasa, kterou se vydal: jeho stopy vedou kilometr za kilometrem podél Amby přes tajgu, přímo tygrovi do cesty. A navíc tygr ho nepronásledoval, ale trpělivě čekal před dveřmi, jako by na něj čekal - jako pes. Nebo jako vrah. Ani člověk by nevymyslel krutější plán pomsty.

Kniha mě zcela pohltila. Uvědomila jsem si, jaké katastrofické důsledky může mít lidské chování ve zvířecím světě. Nutně jsem se musela zamyslet nad tím, zda svým přístupem dáváme tygrovi na vybranou, a položila jsem si otázku, zda za tygrovo chování není vinen v celém rozsahu člověk. Kniha je také krásným nahlédnutím do neznámých končin tajgy, do míst, kde lidé odedávna žili v úzkém spojení s přírodou.

 

Dcera padajícího listí

25. května 2018 v 8:02 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Tereza Nagy Štolbová

Kniha, kterou jsem právě dočetla, je silný autobiografický příběh.

Autorce knihy byla odepřena náruč matky. Své dětství strávila v kojeneckém ústavu, dětském domově a adoptivní rodině.
Jak mnoho si takové dítě pamatuje? Bohužel dost na to, aby to zamávalo s celým jeho životem.
Jak znovu získává důvěru ve světě, kde je každá vzpomínka studená jako led? Kde nemá pevnou půdu pod nohama a jeho svět se propadá do hluboké černé díry. Lásky není nikdy dost, a pokud ji dítě nemá, strádá celou svou bytostí.

Autorka si klade bolestivé otázky: Jaká byla vlastně žena, která ji a její sestru porodila? Proč opustila čerstvě narozená dvojčata? Udělala to s lehkým srdcem, nebo měla někdy výčitky svědomí?

Autorka knihy je skálopevně přesvědčená, že jediné místo, kam patří malé miminko, je bezpečná mateřská náruč. Ví to, cítí to každou buňkou svého těla. Je si jistá, že pokud je dítěti odepřen tento nejzákladnější pocit bezpečí, problémy na sebe nenechají dlouho čekat. V jejím případě to byly příznaky sebepoškozování a sebeodmítání.

Ještě dnes cítí studenou postýlku a hrubé prostěradlo s modrým pruhem a nikde nekončící strop kojeneckého ústavu. Je vystrašená a slabá. Personál ji má za problémové dítě. V dětském domově ji hodnotí jako retardovanou, ačkoli v dospělosti vystudovala psychologii.

Co vlastně hledá? Dochází ke křižovatce cest. Sama vychovává vlastní děti a to jí později umožňuje dozrát k poznání a odpuštění. Má přesto na matku spoustu otázek, ale ona jí už bohužel nemůže odpovědět. Je mrtvá. Už nikdy s ní nebude moct mluvit.

Pokračuje ve svých dotazech: Kde byl v té době otec? Kde byla jeho náruč? Sám přemožen svými problémy se potácel v alkoholovém opojení. Pohádal se s otcem, který následně zemřel. Tato epizoda v něm vyvolala pocity viny, na které jeho vlastní síly nestačily, a vydal se na cestu sebezničení.

Otázky ale nekončí: Proč skončila v dětském domově, zatímco její sestru si adoptovala babička? Babička měla zlaté srdce, ale vybrat si mohla jen jednu z nich. Zvolila Markétu, která byla postižená. Doufala, že druhá, zdravá holčička snadněji najde adoptivní rodiče.

Hrdinka knihy se noří do svého dětství jako pod hladinu. Když už síly docházejí, zase se vynoří, aby se nadechla a pokračovala dále v ozdravném procesu. Právě pojmenování a procítění všech pocitů jí dává naději na uzdravení. Podstupuje terapii a otevírá pomyslné závoje, které uzamknuly její duši na několik západů.


Co je štěstí?

8. května 2018 v 20:52 | Markéta
Je mi čtyřicet pět let. Můj věk se pomalu a jistě koulí k padesátce. Čas nelze vrátit a nelze dělat opravné zkoušky z předmětů, kde jsme neprospěli. Zjišťuji, že zrak se mi horší, častěji navštěvuji zubaře a ráno když vstávám mnohdy necítím záda.

Nemůžu se opít, nelze na mé léky pít. Nemám ráda alkohol, ale nutno se přiznat, že někdy bych to s chutí udělala. Miluji ale zmrzlinu a čokoládu. Tu si také nesmím dovolit a kouřit jsem ze zdravotních důvodů přestala. Co tedy vlastně můžu?

Mám silnou motivaci, proč jít dál. Ta motivace je šimla - Bazalka. Díky ní jsem zhubla dvacet kilo. Bohužel atak se zopakovala a já jsem zase deset přibrala - po nasazení léků, které způsobují jako vedlejší účinek tloustnutí.

Občas se mi zdá, že život se mnou hraje hru, a někdy mám pocit, že to není fér.
Přesto - je dnes nebe tak blankytně modré. Sluníčko svítí a stromy kvetou tak nádherně, že když přivoním k jednomu z květů, hlava se mi lehce zatočí.
Jak roky jdou, méně se soustředím na sebe a víc se dívám do přírody.

Štěstí má mnoho významů, a pro každého z nás znamená něco jiného. Pro mě štěstím bylo, když mi manžel oznámil, že mi koupil koně, kterého jsem si oblíbila. Bylo to splnění mého životního snu. Rychle jsem se začala uzdravovat.

Co je to tedy štěstí?
Stát jen tak u ohrady a pozorovat její pohyb, jak s radostí a chutí běhá. Pak se s ní projít a čistit ji. Být v její blízkosti. Užívám si s ní každičkého okamžiku a ona to ví stejně dobře jako já. Nevzdat se a bojovat o každičké kilo a nechat to trochu i na osudu, aby rozhodl o tom, co je pro mě správné. Zda mi dovolí znovu nasednout na hřbet koně nebo ne. Je pravdou, že i kdybych do konce svého života nejezdila, každá chvíle s ní je pro mě vzácným okamžikem.

Štěstí je mít manžela, který mě z mého koníčku nezrazuje a podporuje mě v něm. Manžela, který mě má rád a já jeho. Štěstí je mít partu holek, s kterými si můžete o všem popovídat.
To na jeden lidský život není vůbec málo.


 


Alison - Život nekončí

23. dubna 2018 v 8:18 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Alison - Život nekončí
Pravdivý příběh zázraků, naděje a vítězství nad lidskou brutalitou
Napsala Marianne Thammová

Alison se právě vrací domů a než stačí nastartovat, někdo otevře dveře jejího vozu. Vidí dlouhý nůž a zcela zřetelně cítí jeho ostří. V tom okamžiku přistoupí ještě komplic. Nastává cesta hrůzy. Alison neví, kam mají namířeno, a netuší, jaký mají vlastně plán.
Chtějí ji znásilnit, nebo jí jen chtějí ukrást auto?
Zastavují na opuštěném místě, kde se povaluje plno odpadků. Alison už s jistotou ví, že ji chtějí znásilnit.

"Budeš se bránit?" Clintonův hlas mě přivedl zpátky do reality. Mlčela jsem snad celou věčnost a on to tušil. Podařilo by se mi rychle sáhnout přes jeho klín po noži, zabít ho a zamknout dveře dřív, než by se Theuns vrhl k autu? Nebo utéct do buše? Vyhlédla jsem ven. Obklopovala nás noc černá jak uhel a já dostala strach z toho, co by mě tam mohlo potkat. Nakonec jsem pochopila, že vzpírat se by bylo marné. Věřila jsem, že mi neublíží, když udělám, co žádají.

Alison doufá marně. Znásilněním však nic nekončí. Najednou ji jeden z mužů začne škrtit. Alison jen zoufale prosí o život, ovšem její prosby nejsou vyslyšeny; tedy prozatím. Cítí, jak jí povolují střeva, když si v šoku uvědomí, že jí muž prořezává hrdlo. Napočítá osm bodnutí. Vypadá jako mrtvá, proto útočníci odjíždějí.

Vytrácela jsem se do bezpečného prostoru bez hranic a času. Zaplavil mě pocit bezmezné volnosti a vyrovnanosti. Z té výšky jsem rozpoznávala osobu tam dole na zemi. Věděla jsem, že jsem to já, a pocítila silné pouto k této krvácející, poraněné dívce, ležící na břiše. Zdálo se mi, že je to malá holčička, kterou tak dobře znám. Nedocházelo mi, že toto je smrt sama. Jak bych to mohla vědět?

Alison dostává na vybranou: zemřít, nebo bojovat o život. Nemá hrůzu ze smrti - spíše naopak, ale na druhé straně zoufale touží, aby dva muži, kteří jí tolik ublížili, byli dopadeni a náležitě potrestáni. Děj, který pak následuje, je téměř neuvěřitelný. Alison se s proříznutým hrdlem a silně pobodaným břichem vydává hledat nejbližší silnici, kde je aspoň malá naděje, že ji najdou lidé.
Má štěstí na mladého studenta veterinární medicíny, který nepropadne panice a poskytne jí první pomoc. Udělá přesně, co má. Alison se dostane do rukou týmu kvalifikovaných lékařů, kteří ji operují. Ani jeden z nich nechápe, jak mohla taková zranění přežít.

Člověk by si myslel, že Alison má nejhorší za sebou, ale nejtěžší boj ji čeká v běžném životě. Vyrovnat se s následky znásilnění je cesta plná úskalí a přináší s sebou především psychické potíže.

Odjakživa jsem hledala smysl života a strávila jsem tři roky sebepoznáváním, kdy jsem opakovaně přemítala o tom, proč jsem na tomto světě a jaký je úkol nás, lidských bytostí. A nyní mám za sebou trauma, o němž bych si nemyslela, že mě potká. Jaký význam v tom všem vězí? Dnes bych snad měla být dostatečně připravená přijmout ten zázračný dar, jímž je život, a držet ho v dlaních a srdci jako drahocennou, vzácnou věc.



Spiritualismus a odvrácená strana přírody - Ivo. T. Budil

6. dubna 2018 v 9:26 | Markéta
Zpočátku se mi zdála kniha náročná, ale čím víc jsem se nořila do čtení, tím mi přišla zajímavější, až mě čtení strhlo zcela.
Za zakladatele spiritualismu je označován švédský učenec, diplomat, špión a mystik Emanuel Swedenborg. Na sklonku života ovládal deset jazyků včetně hebrejštiny, řečtiny a arabštiny. Cestoval po Flandrech a Německu, zabýval se mimo jiné alchymií, telepatií a věnoval se hermetickým a okultním vědám. Čtu dál a zjišťuji, že pan Emanuel Swedenborg trpěl i duševní poruchou, nicméně vystupoval i v politickém životě.
Poprvé u mě vyvstává otázka, která se prohlubuje s čtením knihy. Čím větší spojení má daný člověk se spirituálními vědami, tím je u něj větší riziko duševní nemoci. Ptám se pak sama sebe: Stojí člověk v momentě, kdy se začne zabývat spiritualitou, na tenkém ledě? Sama si na otázku odpovídám: Zdá se mi, že ano. Nedokážu si to vysvětlit. Snad duševní nemoc jako platba za získané schopnosti nebo jiný, možná zcela jiný důvod?
Jakou roli ve spiritualismu hraje politika? Jakou náboženství? Politika ani náboženství spiritualismus nepodporují, dokonce někdy tvrdě zasahují proti němu, a já se zase nechápavě ptám: Proč je tomu tak? Že by spiritualismus křížil cestu náboženství anebo byl hrozbou pro politiky? Proč by jim vadila skupinka lidí zabývající se duchy nebo telepatií?

Věřím, že něco mezi nebem a zemí existuje. Jsem si tím jistá. Mé přesvědčení je silné. Určitě mám ale ke spiritualismu velký respekt a vůbec bych si s tímto jevem neprohrávala.
Spiritualismus je živnou půdou také pro všechny podvodníky. Mnohdy je těžké uhodnout, kdo to s námi myslí vážně, a kdo se naopak snaží vytáhnout z člověka peníze či uznání.

Pokračuji ve čtení a seznamuji se se zvučnými jmény těch, kteří se spiritualismu věnovali. Mimo jiné mezi ně patřil i Arthur Conan Doyle.

Další zvučné jméno. Ten muž mi není neznámý a kniha Spiritualismus a odvrácená strana přírody mi přinesla další nové poznatky. Anton Mesmer se snažil prosadit jako zázračný léčitel. Domníval se, že magnety léčí. E. Ellenberger přirovnal v monumentálním přehledu Franze Antonína Mesmera ke Kryštofu Kolumbovi - prý oba objevili nový svět, ale až do konce života se mýlili v jeho povaze. Zemřeli zahořklí a zklamaní. Mesmer pravděpodobně záhy zjistil, že léčebné účinky mesmerismu, jak byla jeho metoda pojmenována, nevyplývají ze samotného magnetu, ale z jeho vlastní ruky, to znamená z osoby magnetizéra.

Spisovatelka Catharine Ann Croweová se narodila 20. září 1803 v Borough Green v Kentu. Proslula jako plodný romanopisec, autorka románů Dobrodružství Lily Dawsonové a Lili Lokwodová. Nejznámějším spisem Catarine Ann Croweové byla Noční strana přírody. Tato kniha byla dílem, které se objevilo v pravý čas na správném místě. Dočkala se velkého ohlasu. Croweová se zabývala "nevysvětlitelnými" duchovními fenomény, přičemž její představivost nabývala morbidního rázu. Catharine Ann Croweová psychicky neunesla soužití s "temnou stranou" přírody. V únoru 1854 ji nalezli, jak se nahá prochází Edinburghem. Byla přesvědčená, že ji duchové učinili neviditelnou. Léčila se a zotavila, ale její literární sláva pohasínala.

Je všeobecně známo, že spiritualistické seance často pořádaly vzdělané osoby s vědeckými zájmy. Kniha nás seznamuje s mnoha zvučnými jmény a jejich příběhy. Procházíme se tak po temných chodbách spiritualismu a snažíme se pochopit, co se dělo v dobách minulých a jaký to mělo dopad na současný život.




Dívka ve vlaku

28. března 2018 v 8:50 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Dívka ve vlaku
Paula Hawkins

Knihu jsem dostala jako dárek k narozeninám a měla jsem radost. Dočetla jsem se, že byla knihou roku 2015, a že se jedná o román, který se velmi dobře prodává.

Líbí se mi vypracovaná postava Ráchel, která je hlavní hrdinkou knihy. Ráchel hodně pije, a ačkoliv sama nemám s alkoholem žádné problémy, dokázala jsem se do jejího života vcítit. Občas mi jí bylo líto a jindy to už i na mě bylo trochu moc. Autorka Ráchel vykreslila opravdu věrohodně. Ráchel zachraňuje z jejího drsného života její snění a nelze se tomu divit. Je to to jediné, co jí zůstalo. Má svůj svět. Jezdí ve vlaku kolem jednoho domu, kde žije jeden pár. Mají krásný dům, a když je Rachel sleduje z okna, dá jim jména i příběh. Pojmenuje si jej Jason a Jess. Ve zlomku okamžiku můžeme uvidět obraz jejího snění a obraz reality jejího života.

Jason a Jess jsou ve skutečnosti Megan a Scot. Z knihy se dozvídáme, že to není vůbec pohodový pár, ale řádně roztříštěný vztah se spoustou problémů a úskalí.
Tom je bývalý manžel Ráchel. Tom s Annou mají malé dítě a Ráchel, která se nesmířila s tím, že Tom od ní odešel a neustále mu zasahuje radikálně do chodu jejich rodiny.

Megan se ztratí a Ráchel je kontaktovaná policií, že byla viděna v den zmizení v blízkosti domu Megan.
Děj se zamotává a Ráchel pátrá na vlastní pěst. Ráchel, která má alkoholické okno, vůbec netuší co se děje.

Ráchel dál bojuje se stíny minulosti. Chtěla dítě, a přestože se s Tomem o miminko snažili, nebylo jim přáno. Ráchel to skolilo. Nemůže se cítit jako matka a necítí se už ani jako žena. Špinavá a opilá se potuluje po ulicích a plete se policistům do práce.


Přiznám se, čtu detektivní romány zřídka, a proto jsem včas neuhádla vraha Megan, i když si myslím, že pečlivý čtenář by na to jistě přišel i dříve.

Jako kniha je román velmi čtivý a měla jsem ho přečtený asi za dva dny, protože mě text nutil pokračovat. Jen kdybych měla příběh srovnávat s realitou, vůbec bych nevěřila, že je pravděpodobné, aby se věci staly tak, jak je v knize vyprávěno. Na mě příliš mnoho shod okolností.

Škola naděje

13. března 2018 v 18:48 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Škola naděje
Rosemary Rawlinsová

Jeden jediný okamžik a všechno se mění od základů. Hugh měl nehodu. Při jízdě na kole ho srazila nepozorná řidička, která mu tím způsobila vážné poranění hlavy. Hugh musel podstoupit jednu operaci za druhou. Poté leží leží na jednotce intenzivní péče s velmi malou nadějí na přežití a tím pádem i velmi nejasnou budoucností.

Hughův příběh nám zprostředkovává jeho manželka Rosemary. Mně a čtenářům se tak naskýtá pohled do rodiny, která svou silnou láskou drží nad vodou člověka, jehož má nejraději - manžela a otce. Rodina prochází procesem změny, a není to změna vůbec jednoduchá. Všichni vědí, že nic už nikdy nebude jako dřív.

Rosemary řeší finanční zázemí rodiny, vyřizuje korespondenci s pojišťovnami. Zachovává chod rodiny po všech stránkách. Vozí dcery na kroužky. Musí s Hughem jezdit na časté terapeutické schůzky. Je slabá a vyčerpaná. Někdy má pocit, že tohle všechno se nedá přežít. Hugha je třeba hlídat i v noci.

Dokážu si představit, jak moc to má Hugh těžké. Je hodně nemocný a silou vůle se snaží víc, než by dokázal leckterý zdravý člověk. Přesto to s ním nemá Rosemary jednoduché - je tvrdohlavý a není s ním snadné pořízení. Cítí se frustrovaný, má deprese. Před nehodou pracoval na manažerské pozici, nyní však není schopen se rozloučit a vyrovnat se s minulostí. Moc si přeje, aby věci byly jako před nehodou, ale to nelze zajistit.

Po nějaké době, když na něm už není jeho postižení vidět, mu jeho nadřízený v dobré víře nabídne návrat do práce na snížený počet hodin. Hugh je nadšený. Jen Rosemary ví, že není ten pravý čas. Umí odhadnout schopnosti svého manžela a obává se, že neúspěch v práci ho posune zpět do ještě větší deprese.
Práce dopadne přesně podle scénáře Rosemary a Hughovi se ještě víc podlomí kolena.

Hugh si moc přeje zase jezdit autem. Když mu to po dlouhé době lékaři dovolí, je nadšený. Nabývá opět ztracenou sebejistotu a sílu. Jezdí do posilovny, vyzvedává dcery. Všechno je na dobré cestě - cítí, že může pomoci rodině. Jednoho dne však volají Rosemary z posilovny, že Hugha převezli do nemocnice se silným epileptickým záchvatem. Rosemary má v očích slzy. Copak to nikdy neskončí? Nikdy se mu už nebude dařit lépe? Hughovi opět zakáží řídit auto, záchvaty se opakují. On se ale nevzdává. Cvičí, jezdí na terapie a bojuje.

Měsíc před dvouletým výročím svého úrazu Hugh dosahuje cíle. Stává se vedoucím finančního oddělení. Ty dlouhé měsíce byly jako vyčerpávající maraton, který běžíte s někým na zádech, a cílová páska se posune pokaždé, když si myslíte, že už jste u cíle. Přesto mě právě tato zkušenost naučila, že život žádnou cílovou pásku nemá. Naopak - směr závodu se může v kteroukoli chvíli dramaticky změnit, a tak je lepší, když se příliš neupínáme na důvěrně známé cesty.
Hugh je zase v zaměstnání a děvčata studují na střední škole. Já mám před sebou spoustu cílů, kterých bych chtěla dosáhnout, a to mě nabíjí energií. Zase intenzivně cítím, že jsem živá. (Rosemary)


Tanec s nepřítelem

5. března 2018 v 9:55 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Tanec s nepřítelem
Paul Glaser

Výjimečná kniha, která byla přeložena do několika jazyků. Její autor Paul Glaser byl pracovně v Krakově a se svými kolegy navštívil koncentrační tábor v Osvětimi. Při prohlídce uviděl v jednom z výstavních sálů kufr se svým jménem. Tušil jisté souvislosti, ale přesto byl šokován do takové míry, že musel místnost opustit. Do této chvíle nevěděl, že má židovské kořeny. Věděl jen, že má ve Švédsku tetu Roosje, ale důvod, proč teta žije právě tam, mu nebyl znám.

Otec Paula chtěl chránit své děti před zátěží osudu a před bolestí, a proto o svém původu zarputile mlčel. Paul ale potřebuje znát minulost, aby mohl žít přítomnost. Pomaličku začne pátrat a otvírá se před ním zvláštní příběh neobyčejné a silné ženy. Tou ženou je jeho teta Rossje, která na rozdíl od Paulova otce o svém osudu mluví zcela otevřeně.

Když se Roosje setkává s tancem, má pocit, že život a všechno krásné začíná. Miluje tanec a otvírá si taneční školu. Dostává však nařízení, aby ji zavřela. Roosje se ale jen tak lehce nevzdává a odmítá zákaz respektovat. Její první manžel ji však zradil. Vstoupil do nacistické strany a udal ji. Roosje prošla několika koncentračními tábory a skončila v Osvětimi. Byla v takzvaném experimentálním bloku, kde se dělaly pokusy na lidech. Roosje se však k těžké situaci staví specificky - udělá všechno, aby přežila. Tancuje v koncentráku, dává esesákům hodiny tance, dokonce spí s německým důstojníkem.

Je válka a ta má vlastní pravidla. Nelze soudit člověka, který se ocitá na hraně života. Tím spíše, když svým jednáním zachrání spoustu dalších životů.
Byla to krutá doba, kterou Roosje musela projít. Zkoušky, jež jí osud připravil, byly těžké, ale ona nezapomněla na to, co má nejraději - na tanec. Do cel svých spoluvězeňkyň dokázala přinést naději a zlepšit všem náladu, pokud to v tak drsných podmínkách jen trochu šlo. Dokázala přežít, statečná a nezlomená navzdory osudu. Těžko říci, kdo z nás by dokázal takto obstát...


Mládí

23. února 2018 v 15:19 | Markéta
Mládí

Kde že ty krásné roky jsou? Kolik chyb, přešlapů, malérů a pádů jsme v životě udělali? Pokouším se učit se každým dnem, a přesto se mnohokrát ohodnotím na nedostatečnou. Občas je to hrůza a stydím se za sebe. Jenže život nepřipouští reparát a všechno se jede na ostro.

Zmateně tápeme životem. Jsme nerudní, když stojíme na křižovatce cest, protože nikdo nám neporadí, kterou cestou se dát. Jedině my sami jsme za svůj život zodpovědní a naše volba je rozhodující.

Naše mládí je pryč a my hodnotíme a srovnáváme se s dnešní mladou generací. Mladí lidé jsou nevlídní, čekají na vlakovém či autobusovém nástupišti se sluchátky na uších a nezájmem o svět. Je to počítačový věk, jsou to elektronické osobnosti, neschopné kontaktu? Jsou naštvaní, když musí pustit sednout babičku nebo dědečka, ale věřte, není tomu vždycky tak. Mám s tím osobní zkušenost.

Šla jsem do obchodu a chtěla jsem si nabrat rohlíky. No a znáte to, ty zatracené igelitové sáčky na pečivo nešly rozevřít. Nechtěla jsem být nehygienická, proto jsem si nenaslinila prsty. Můj bezmocný boj sledovala patnáctiletá dívka a místo toho, aby ze mě měla legraci, mě oslovila.
"Paní chcete sáček rozevřít a rohlíky nabrat?" mile se na mě usmála a vzápětí mi pomohla.

Vážně bych to psát neměla, ale na kuřáckém stanovišti v ruce cigaretu, jsem zmateně hledala zapalovač. Nejdříve jsem prohledala kabelku, potom igelitovou tašku a pak všechno zase a znovu. Ten zapalovač se nemohl přece propadnout do země! Říkala jsem si.
Z ničeho nic ke mně přistoupí mladá žena a s úsměvem se zeptá: "Chcete připálit?" Byla tak hodná nebo už nemohla sledovat mé zoufalé počínání. Měla jsem hned lepší náladu. Je příjemné, když se k vám někdo zachová mile a hezky. Nehledě na to, jde-li o cigaretu, či něco jiného. Lidé by neměli být k sobě neteční. Vím, bylo by lepší, kdyby žádná z nás cigaretu nepotřebovala, ale o to tady nešlo. Nyní už naštěstí nekouřím.

Jsem v lázních, sedíme jako pětačtyřicátnice s jedním mladým hezkým klukem u jednoho stolu. Kolikrát si říkám, že zřejmě ho ty naše hovory musí štvát. Musí mít jiné zájmy, než my, ženy ve středních až po středních letech. Člověk by řekl, že bude silně nespokojený, že musí sedět právě s námi. On ale vždycky s milým úsměvem přijde a řekne: "Dobré ráno, milé dámy," usměje se, a když skončí oběd či večeři zase se usměje a řekne: "Dámy, krásný den." Nehledě na to, že nám trpělivě odpovídá na naše dotazy.


Usmívejme se na sebe, ať jsme mladí nebo staří. Říkejme si hezké věty, je-li k tomu důvod. Strhejme generační mosty, chápejme se navzájem a naslouchejme si. Vážit si jeden druhého navzájem a vážit si sebe není od věci. Každý z nás přece prochází těžkou zkouškou jménem život a uspět v ní není vůbec jednoduché.

Doba jedová 8

18. února 2018 v 9:34 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Doba jedová 8
Infekční šílenství

Harriet A. Washingtonová

Napadlo vás někdy, že psychické nemoci mohou souviset s infekcí? Existují dokonce vědci, kteří se tímto směrem ubírají, navzdory nesouhlasu svých kolegů.

Současní vědci nadále zkoumají mikrobiální kořeny nemoci a zjišťují, že anorexii, Tourettův syndrom, obsedantně-kompulzivní poruchu či schizofrenii mohou způsobit obyčejná angína, spalničky nebo dokonce chřipka.

Doktor Torrey měl sestru, která trpěla schizofrenií. Zjistil, že psychiatrie sestře nepomůže tak, jak by si přál, a proto se stal se psychiatrem, jehož hlavním profesním zájmem byla schizofrenie.

Od té doby usiloval Torrey o to, aby své sestře pomohl. Psychiatrické vzdělání získal v době, kdy Freudovy psychoanalytické teorie spolu s teoriemi Frommové-Reichmanové byly všeobecně přijímány, ale Torrey sledoval nemoc z jiného úhlu pohledu: svoji pozornost obrátil od psychologie ke zkoumání infekčních nemocí.

Jak se seznamoval s lékařskou literaturou o schizofrenii, upoutaly ho případy hospitalizovaných pacientů, kteří byli do nemocnice přijati s diagnózou schizofrenie, ale po několika týdnech začali pokulhávat. Když neurolog provedl lumbální punkci, ukázalo se, že pacient má encefalitidu či jinou infekční chorobu. Na základě svých zjištění Torrey shromáždil případy, které se jevily jako schizofrenie či bipolární porucha, ale ukázalo se, že mají jasný infekční základ.

Torrey říká, že se jako student psychiatrie učil, že psychiatrická nemoc vypadá jako spousta infekčních neurologických poruch.
Pročpak to jeho zkušenější profesoři nechápali? Zřejmě proto, že psychiatrie je stejná jako všechny obory medicíny: má své módní teorie. V té době byly v kurzu freudovská a genetická. Bylo to však buď jedno, nebo druhé, a jestliže jste chtěli být ve zvolené profesi úspěšní, věděli jste, že máte poslouchat, co říkají starší. "Tak to holt bylo", říká Torrey.

Knihu jsem četla se zájmem, protože sama trpím schizofrenií. Na jednu stranu jsem ráda, že nemoc lze zvládat léky, ovšem na druhou stranu mě velmi mrzí, že dnešní medicína neumí víc než ničit důsledky nemoci, neboť nemá vůbec žádné informace o tom nejdůležitějším, a to o příčině choroby. Sama vnímám fakt, že pokud infikovaná zánětlivá krev proudí přes mozek, musí to nutně ovlivnit psychické vnímání a jednání postiženého jedince. Myslím si však, že to nebude tak jednoduché, protože se bude pravděpodobně jednat o souhrn faktorů, které nemoc způsobují, a to jak vlivů z prostředí, tak zděděných genů. V každém případě kniha dává naději, že možná jednou vědci objeví příčinu vzniku a rozvoje psychiatrických poruch. A právě objevení příčiny bude pro psychiatrii znamenat, že se nemoc dá efektivně léčit - a to je pro mě informace zcela zásadní.


Láska přichází po špičkách - Janette Okeová

2. února 2018 v 8:52 | Markéta

Říká se, že když se jedny dveře zavírají, druhé se otevřou. To ale hluboce zraněná Marty nevnímá. Prožívá jednu z nejtěžších bolestí. Vydala se na cestu na Západ se svým drahým Clemem, ovšem stačila sekunda, jeho kůň špatně šlápl a on spadl tak nešťastně, že se zabil. Marty ztrápená žalem a zasažena osudem neví, co bude dělat.
V největším zármutku za ní přichází cizí muž s prazvláštní nabídkou: "Vím, že nyní prožíváte těžké chvíle, ale přesto se vás musím zeptat. Žiju sám s malou holčičkou a není správný, aby tak malá holka neměla mámu," říká a navrhuje Marty sňatek. Vysvětluje, že právě zítra přijede farář, který do těchto končin jezdí jen jednou za rok. "Když se vám u nás nebude líbit, hned zjara můžete odjet a moji malou holčičku si vezmete s sebou," pokračuje a vypadá nešťastně.
Kdo je tento muž, že se opovažuje v době, kdy ještě neoplakala svého muže, přijít s takovou nabídkou?

Marty však nemá příliš na vybranou. Zůstala sama, těhotná a daleko od domova. Potřebuje přístřeší a jídlo. Nechce se jí kývnout, ale za daných okolností jí nic jiného nezbývá - a tak neochotně souhlasí. Jediné, co umí, je uvařit kávu. Její první pečení chleba skončí špatně, a tak zahrabe tvrdé pečivo do země, aby Clark neviděl. Stydí se a nechce se před ním vypadat, jako že se neumí postarat o rodinu. Na návštěvu přijíždí sousedka, s níž si Marty začne dobře rozumět. Ta jí ukáže vše potřebné pro vedení domácnosti a daruje jí spousta receptů. Z Marty se stává dobrá kuchařka. I malá Missie si začne na svoji novou mámu zvykat. Život na Západě však není jednoduchý a přináší spoustu nástrah a úskalí. Marty nadále prožívá svůj hluboký žal, zdá se jí, jako by bolest ze ztráty Clema neměla konce. Jednou ale přiveze Clark krásný šicí stroj s tím, že to měl být dárek jeho ženě. V jeho očích se objeví slzy a Marty si náhle uvědomí, že není sama, kdo prožívá ztrátu milovaného člověka. Marty umí šít, a tak Clarka překvapí svou zručností a malá Missie se raduje z nových oblečků. Dny plynou, Marty se narodí chlapeček, a ačkoliv si to Marty nechce připustit, cítí k tomu zprvu neznámému človíčku něco zvláštního. Jejich láska totiž nepřichází s velkým burácením, ale neznatelně a tiše. Jejich láska přichází po špičkách...


Stopy v duši - Olga Chytková

28. ledna 2018 v 10:01 | Markéta
Moje oblíbená spisovatelka MVDr. Olga Chytková píše překrásně o koních, ale nejen o nich. Jedním z důkazů je kniha Stopy v duši. Je to kniha o rodičích, které v životě potká ta největší životní tragédie. Ztratí malou dcerku. Celá rodina prochází zatěžkávací zkouškou. Bolest střídá beznaděj. Nejvíce upadá do zoufalství máma malé Blanky, ale i tátovi, který se snaží být rodině oporou, už někdy dochází síly. Dcerka Blanka měla vadu srdce.
Zoufalství mladé ženy, lékařky, dojde tak daleko, že myslí i na sebevraždu. Bolest je nesnesitelná. Je tu ale ještě jejich syn Štěpán. Je malý a potřebuje je oba - tátu i mámu.
Je to právě její manžel, kdo v nejtěžších chvílích, otevírá víru a jistotu v jejím srdci, tvrdí, že všechno má svůj řád a smysl a dává jí naději. Manželé se rozhodují o adopci, a pak se o ni pokoušejí a procházejí všemi nezbytnými psychologickými a přípravnými semináři.

Jenže to by nebyl život, aby se všechno nezkomplikovalo. Malý Štěpán se ztratí. Všude ho hledají a najdou ho v nedaleké díře, ze které se snaží sám vylézt. Nevolá o pomoc, protože se domnívá, že je přece už velký chlap a něco takového zvládne. Večer je ale promrzlý a má vysokou teplotu. Když ho jde před spaním táta zkontrolovat, zjistí, že má divnou barvu. Rodiče přivolají sanitku. Předběžná diagnóza zní, že se zřejmě jedná o vrozenou vadu, a onemocnění by se určitě dříve či později projevilo.

Po nebytných vyšetřeních v nemocnici zjistí, že malý Štěpán bude muset podstoupit operaci srdce.
S mámou se zatočí celý svět. Ztrácí pevnou půdu pod nohama. Tohle přece po ni nikdo nemůže chtít podruhé? Propadá panice a hysterii. Tohle už nezvládne.

Jediný, kdo si z operace nic nedělá, je malý Štěpán. Prohání se s pejskem, jakoby jeho srdíčko bylo zdravé, a když mu maminka domlouvá, podívá se na tatínka s prosbou o sourozence.
Sice je žádá, ale prosit nemusí. Protože on ví své, snad vítr nebo slunce mu prozradily, že bráška bude. Znamení bylo jasné. Kdo ví, kam až malá nemocná dušička dokáže dohlédnout?

Nebudu předbíhat děj, nechávám na Vás, abyste si knihu přečetli a zjistili, zda se Štěpán vyrovná se závažnou operací srdce. Zda dostane svého sourozence a dokáže - li rodina poděkovat někomu, kdo stejnou měrou, nám neznámým způsobem a z neznámých důvodů, bere naše milované a zároveň obdarovává všechny, kteří milují.

Čeho se bojíš?

24. ledna 2018 v 17:25 | Markéta


Někdo se může bát budoucnosti, jiného straší zase minulost. Vidina toho, že člověk může přijít o práci, taky není příznivá. Jsou lidé, kteří mají řidičský průkaz, a přesto za žádnou cenu nevlezou do auta. A to nemluvím o stárnutí. Straší nás ve snech nebo ho přijímáme s tím, jak život jde? Každý z nás je jiný a já ačkoliv mám povahu melancholika, navzdory kopancům a pádům, které jsem v životě udělala, snažím se vidět sklenici spíše polo-plnou než polo-prázdnou.

Mám také své chmury, chodím ke koním, a protože už je mi čtyřicet pět, když se večer obracím na posteli, cítím svá záda. Ráno si někdy myslím, že se snad nenarovnám. Pak se ozve kdesi v mé mysli: Co budeš dělat za dva roky, co za deset let? Nechávám svoji rozbouřenou mysl hrát její vlastní hru a náhle si uvědomím, že ačkoliv mě někdy tyto myšlenky zaskočí, nedovolím jim, aby mě ovládly zcela.

Jsem u koní nepopsatelně šťastná, a to vyrovná všechny negativa. S Bazalkou (moje kobylka) si hrajeme v ohradě, nehledě na moje negativní niterná vnuknutí, vidím na ní, jak i ona má radost ze života. Dívám se, jak cválá, a bere mi to dech. Šťastná si přijde pro odměnu, dostane kousek chleba a radostně odkluše zpět ke koním.
Bazalka je bílá jako pohádkový kůň. Vyčistím ji a ona se okamžitě vyválí v tom nejhorším blátě. Čistím ji a je na ní vidět, jak přivírá oči a užívá si to. Za tu přítomnou chvíli a za pocity, které cítím v její blízkosti, jsem jí nepopsatelně vděčná.


Vzpomenu si na jednu teorii, která mě povzbudí: prý si sami tvoříme svět vlastními myšlenkami. Pokud si představujeme jen samá negativa, zobrazí se to v našem životě. Přitahujeme na sebe kladné či záporné věci. Všechno je zřejmě o tom, jak se momentálně cítíme. Naše mysl tvoří emoce a my jsme z části jejím tvůrcem. Možná je to cesta, jak se pokusit odnaučit strachu.

Kryštofovy nebetyčné maléry - Markéta Zahradníková

15. ledna 2018 v 9:51 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...


Jakpak to asi vypadá v nebi? Náš Anděl Kryštof se právě připravuje na veledůležitý úkol. Bude vyslán na Zemi, chránit malého človíčka, který se jmenuje právě jako on. Což není vůbec jednoduchá věc a musí se na to řádně připravit. Kryštof proto chodí do nebeské školy, kterou vede sám pan ředitel Beránek. Kryštof ho má velmi rád, stejně tak jako všichni jeho spolužáci - Anežka, Barunka, Samuel a Marcelek. Pan ředitel si totiž ví se vším rady a na každého je milý a přátelský. Kryštof si přeje být jednou stejný jako on.

Kryštof, popravdě řečeno, lidi moc nechápe, protože je ještě nedovyvinutý. Nechápe například, proč si lidé tak libují v číslech a věnují jim tolik času. Rozdělili si prý čas na sekundy, minuty, dny, měsíce ba i na celá staletí. Prý, aby věděli, kolik času jim ještě zbývá. Každý ale přece ví, jaká je to ptákovina, copak nějaký živáček ví, kolik času mu ještě zbývá?

Se svým bratrem Samuelem, uzavřeli velké přátelství a na důkaz toho si vyměnili andělské pírko. Oba jsou ale netrpěliví a nemůžou se dočkat narození svého svěřence. Jak to jen udělat? Kryštůfek má nápad. Půjčí si z nebeské knihovny velmi vzácnou knihu, která jim poradí, jak na to.
Pan Gutenberg je vezme na prohlídku knihovny a Kryštůfek se ptá na vzácnou knihu. Pan Gutenbergmu ji nechce půjčit, protože na takové čtení je ještě nedovyvinutý. Kryštůfek se však nemůže udržet a samou touhou vzplane a způsobí tím nechtěně požár v nebeské knihovně.

Kdyby nebyl Kryštof andělem, jistě by se zamiloval do Anežky. Nejenže je hezká, ale i překrásně voní. Jenže se občas poškorpí a musí pak své lotroviny vysvětlovat před Nebeskou radou a to není nic příjemného ani pro anděla.

Kryštůfek je také vyslán k nebeské bráně, aby se tam naučil, co bude pro svou práci na Zemi nezbytně potřebovat. Překvapí ho, že jsou i malé hříchy, před kterými i samotný anděl strážný zavře oči, ale jsou tam i lidé, kteří rovnou letí do Vylepšovny, protože si to zkrátka zaslouží.

V nebi má své místo i Lunapark se spoustou umělců. Je tam i Elvis Presley. Ten má o Kryštofa velký zájem, protože je prý andělský talent na hudbu a tanec. Potkáme tam i MagdalenuRettigovou, která prostě božsky vaří a Henryho Forda. Nebesa jsou plná zážitků a překvapení, ale i zde všechno má svůj řád a smysl.

Najednou se rozezní signál a přichází očekávaný okamžik. Kryštof i Anežka dostávají své svěřence.
Rychle letí do nemocnice a stanou před stejnými dveřmi a stejnými rodiči. Myslí, si že je to mejlka, ale jsou na omylu. Právě přichází na svět dvojčata.

Pro někoho krásný závěr knihy, pro mě trošku zklamání, protože jsem na poslední stránce knížky a těžko se s ní loučím. Kniha je psána krásným jazykem, vlastním pro dětského čtenáře. Kdykoliv jsem ji brala do ruky, věděla jsem, že nebudu mít nouzi o dobrou náladu. Sledovat Kryštofa, Samuela i Anežku s celou nebeskou radou i s celým vesmírným nekonečnem byl pro mě opravdu příjemný čtenářský zážitek.



Doba jedová 6 - B. Brett Finlay, PhD, Marie-Claire Arrietaová, PhD

4. ledna 2018 v 9:14 | Markéta
Špína - hygiena - imunita - alergie

Mikroby - možná se na první pohled zdá, že nejlepší by bylo všechny je zničit. Napadlo vás však někdy, že některé mikroby jsou i naši přátelé? Mnohé z vás jistě ano, jak moc ale zasahují do podstaty našeho zdraví, nám vysvětluje tato kniha. Některé čtenáře informace překvapí, jiným dá naději na příznivou budoucnost zjištění, jakou roli mikroby hrají při zvládání dosud nezvladatelných chorob. Nutno podotknout, že výzkum ohledně mikrobů a mikrobioty (dříve mikroflóra, jakýsi souhrn všech genetických informací přítomných buněk) je ještě v plenkách, přináší nové obzory a naděje v medicíně.

Víte, že děti, které se rodí přirozeným způsobem, dostávají mimo jiné od matky první dávku mikrobů? Příroda moc dobře ví, co je pro novorozeně nejlepší, a s touto dávkou mikrobů jim zajišťuje ochranu pro další život.
Děti narozené císařským řezem jsou o tyto mikroby ochuzeny, což se může projevit na jejich budoucím zdravotním stavu.

Kniha podrobně s názornými příklady a radami popisuje období porodu a kojení. Dočteme se o významu kojení, kdy například mateřské protilátky pomáhají bojovat proti patogenům (mikrobům způsobujícím onemocnění). Na druhou stranu autor připouští možnost, že doba kojení je pro maminky velmi náročná, a ne úplně v každém případě a za každou cenu vhodná.

Ve snaze udělat pro své dítě to nejlepší jsme začali všechno pečlivě uklízet, sterilizovat, a ani jsme si přitom nevšimli, že není špína jako špína, a že se špatnými mikroby ničíme i ty, které jsou pro náš život blahodárné. Blízký kontakt kojence či malého dítěte se zdravým psem není nikdy na škodu. Naopak. Je pravděpodobné, že se u dítěte sníží riziko alergií nebo astmatu.

Velkou událostí lidstva bylo vynalezení antibiotik, která v době svého objevu a dlouho poté zachraňovala životy lidí. Antibiotika jsou určena k paušální likvidaci mikrobů. Léčení antibiotiky bylo přelomem v medicíně, protože antibiotika začala léčit nemoci, které dříve končily smrtí.
Ale přesně jak stojí v knize - kdykoliv dostaneme něco dobrého, nikdy nevíme, kdy s tím přestat.
Zneužívání antibiotik nás zavedlo ke katastrofálním následkům. Mikroby se staly proti antibiotikům imunní.

A co pevná strava a mikrobiota? Nezdravá strava (průmyslově zpracované potraviny, přemíra tuků, cukru, nedostatek zeleniny) je příčinnou mnoha civilizačních nemocí. Taková strava trvale snižuje mikrobiom - tzn. počet mikrobů, které osidlují naše střeva. Takový stav potom vede ke vzniku mnoha civilizačních chorob - např. alergických reakcí, snížené imunity, špatného zažívání. Dbejte proto na různorodost mikrobioty dítěte. Podávejte pestrou stravu všech potravinových skupin.

Mě osobně velmi zaujala kapitola obezita a mikrobiota - většina odborníků se shoduje, že jde o největší epidemii, jaké vyspělé země světa čelí. K nárůstu hmotnosti došlo v důsledky změny, která souvisí se životním prostředím. Příčiny epidemie obezity ovlivňují tři faktory: jíme jinou stravu a konzumujeme jí více, méně se pohybujeme a někteří z nás mají špatné geny. Otázka zní, zda dokážeme změnit mikrobiotu tak, aby kladně ovlivnila naši váhu. Probíhají pokusy, jak přímo změnit střevní mikrobiální společenstva a stravu, která by změny v mikrobiotě vyprovokovala. Zdravým lidem byla podávána prebiotika (potravinové vlákniny, jež jsou pro naše tělo nestravitelné, ale které jsou pro konkrétní mikroby zdrojem výživy a stimulantem růstu) a zjistilo se, že zmírňují hlad a navozují pocit sytosti.

V knize se také dočteme o významu a účinnosti probiotik a dozvíme se, jak spolu souvisí mikrobiota a diabetes mellitus, střevní onemocnění, astma a alergie.
Pro mě však byla nejdůležitější kapitola s názvem: Střevo mi napovědělo - mikrobiota a mozek.
Autor si klade otázku: Mohou mikroby ovlivnit vývoj mozku? Mohou se účastnit rozvoje neurologických onemocnění? Jistě. Mohou. Může mikrobiota ovlivnit naše chování a jednání?
Mikrobiota může ovlivnit úzkostné poruchy s depresí a může ovlivnit i naše společenské uznání a stresové reakce - a může dokonce hrát roli v rozvoji běžných duševních chorob.

Kniha je prostě důkazem toho, jak mají maličké mikroby v různých souvislostech obrovský vliv na naše zdraví.




Kam dál