Červen 2016

Život s nepřítelem

27. června 2016 v 15:06 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Život s nepřítelem
Byla jsem ženou tyrana
Lenka Stránská

Velmi inteligentní žena, která vystudovala žurnalistiku, si píše deník. Přehledně, nekompromisně, fakticky popisuje tvrdou realitu svého života. Emoce do deníku nevkládá, protože v jiném případě by se musela zbláznit. Je naprosto nezbytné, aby si uchovala zdravý rozum. Má totiž děti, musí se o ně postarat.

Když se rozvedla a vstoupila do druhého manželství, myslela si, že má vyhráno. Nevěřila, že situace může být tisíckrát horší než v prvním vztahu. Její druhé manželství se pro ni stalo noční můrou.

Manžel nesplachuje na záchodě, protože vodou se musí šetřit. Nalije jí šťávu do postele. Sprostě jí nadává, občas ji zmlátí. Trestá ji za to, že uklidila (i když většina z nás by byla za úklid naopak vděčná), dělá naschvály, uráží ji. Kdykoliv udělá chybu, pokárá ji. Nejde ani tak o fyzické násilí, jako o psychický teror.

Působí to na mě, že neustálým opakováním a tyranizováním ze strany svého muže nakonec uvěří v to, co je jí denně servírováno: "Jsem neschopná". Věří, že když se polepší, nastane změna. Vůbec si však neuvědomuje, že i kdyby byla sebeneschopnější, nemá manžel ani nejmenší právo s ní jednat tímto ponižujícím způsobem.

Nabízí se otázka, proč tedy od svého muže neodejde? Odejít je prý jednoduché. Týraných žen přibývá a bohužel o tom nechtějí příliš mluvit. Jen hrstka si dokáže psát deník a jen ty nejodvážnější ho zveřejnit.

Především to berou jako ostudu, vlastní selhání, i když tomu tak vůbec není. Paradoxně si žena (pokud je rozvedená) vybírá stejný typ nového partnera. Neustále se točí v začarovaném kruhu, ze kterého neumí vyskočit.

Nejtěžší ze všeho asi bývá odhadnout přesnou hranici, kdy se o týrání jedná. Protože žena může být týraná bez jediné rány. Psychický nátlak je střídán záplavou lásky. Život pak probíhá jako na houpačce.

Nemám vlastní zkušenosti, ale mám kamarádku, která si touto cestou prošla.
Jiná kamarádka měla zase přítele inteligentního, zábavného, společností milovaného, ale jakmile přišlo na placení, vytrácel se. Účty zásadně neplatil, šatila ho, živila. Při výplatě zmizel a přišel domů až z herny - s prázdnými kapsami.

Uznávám mužskou a ženskou roli. Každá z nich má ve společnosti své důležité místo. Vážím si mužů a mužské práce. Vím, že to mají s námi ženami pohříchu těžké (ovšem stejně tak i my s nimi :))Jsem i proti obviňování mužů za každé rozčilení či malichernost. Existují však hranice, které bychom překračovat neměli.

Kniha ukazuje ženám směr a dává naději, aby nezůstávaly se svými problémy samy, protože život je příliš krátký na to, abychom ho plýtvaly ve svazku s tyranem.


Manuál pro život

22. června 2016 v 18:12 | Markéta


"Kdybych to byla bývala věděla," postesknu si občas, "určitě bych to udělala úplně jinak."

Život nám tu a tam může připadat neuvěřitelně těžký. Jindy zas závratně krásný. Jednou se nám jde ztěžka a zadýcháváme se, podruhé plujeme s lehkostí obláčku. Mohou za to naše životní rozhodnutí? Pomohlo by jít doprava, když jsme se rozhodli pokračovat vlevo?

A kdo o rychlosti a zvuku našich kroků rozhoduje? Proč nějaký člověk projde životem bez obtíží a další vyčerpaně klopýtá? Držíme snad opratě osudu pevně ve svých rukou?

Těžko soudit, jen sedím a vzpomínám. Je tichý večer. Venku prší. Nechce se mi spát a vím, že nyní nikam neuteču. Nelze utéci sama před sebou a ani se o to nesnažím. Mluví ke mně svědomí. Ke slovu přichází rekapitulace mého života. Přesně vím, co bylo špatně a opět slyším svoje vlastní slova: Kdybych jen na malou chvíli mohla zahýbat ručičkami hodin. Ráda bych některé stránky vyškrtla a zapomněla na ně. Roztrhala a rozcupovala na malé kousíčky, spálila na popel. Zase mám před sebou ten film. Jenže život nepřipouští reparát. Moje kamarádka by se jen usmála a prohodila: "Taková hloupost, to snad nemyslíš vážně!"

"Kdybychom měli manuál, pravděpodobně bychom nedělali žádné chyby. Pokud ale nejsou omyly a chyby, pak tu postrádáme smysl a cíl. Kouzlo hledání a nalézání.
Všechno by se sice zlehčilo a zjednodušilo, téměř nic by nebolelo.
Není život ale právě krásný tím, jaký je?

Existují okamžiky, kdy by manuál pro život stejně nebyl nic platný. Jde mi o vyjádření jakési vnitřní pokory, protože si myslím, že pokud uděláme i to nejlepší rozhodnutí, třeba i podle manuálu, nemusí se věci vyvíjet dobře.
Nemůžeme si přece nikdy myslet, že jsme centrem světa.
Něco ovlivnit můžeme, a pak je milión věcí, které ne. U těch, kde mohu něco udělat, se snažím o svůj nejlepší výkon a tam, kde ne, se jen tiše a s úctou modlím.

Jsem přesvědčená, že existuje něco mezi nebem a zemí. Jsem si jistá, že život je dokonalý přesně takový, jaký je. Ano, i tak si někdy povzdychnu. Zůstávám však s vděčností a pokorou obdivovat svět, který je krásný, právě proto, že na něj není, nebyl a nikdy nebude manuál.

Michal Viewegh - Biomanželka

20. června 2016 v 11:22 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...

V pátek jsem navštívila knihovnu a poprvé si půjčila knihu od Michala Viewegha. Říkáte, že je to ostuda, protože Vy už máte všechny jeho knížky přečtené? Říkáte si, že snad nemám doma televizor, vždyť několik jeho knih již bylo přece zfilmováno?

Dobře. Přiznávám se. Nedívám se na televizi. Knihy ale miluji. Čtu je neustále. Proč tedy jeden z nejznámějších spisovatelů zůstával u mě v knihovničce opomíjen? Popravdě řečeno, nevím. Nelákal mě. Zajímavým se pro moji osobu stal v momentě, kdy jsem mohla sledovat jeho životní příběh v pořadu 13. komnata.(Na tento pořad se výjimečně dívám.)

Nejprve hvězda, která září na nebi, všechno se mu daří, svět se točí jenom kvůli němu. A najednou zrada. Závažná operace, boj o život. Na všech frontách potopa. Jeho konto se vyprázdnilo. Je švorc. Manželka se s ním rozvádí. Je na antidepresivech. Ztrácí se v ulicích. Zrazuje ho paměť, přestává si důvěřovat. Věci, které se zdály rutinou, jsou nyní v jeho očích nedosažitelným cílem.

V televizním dokumentu čtou z jeho nové knihy. A já ze slov cítím - tady to je. Přesně v tomto místě se něco děje. Zde to jde až na dřeň jeho duše.

Půjčila si knihu "Biomanželka". Jenže stala se chyba. Původně jsem chtěla knihu "Biomanžel", která vyšla 2015. Pouhou záměnou rodu mužského a ženského, jsem se dostala do roku 2010. Stalo se mi tedy to, že jsem jedním dechem přečetla knihu, kterou jsem vlastně ani číst nechtěla. Přemýšlela jsem ale o ní večer před spaním, do myšlenek mi vplouvala ve vlaku i v tramvaji.

Michal Viewegh se zoufale ptá, kdeže jsou ty zázračné ženy, které s láskou a péči žehlily manželovi košile? Měly uvařený oběd nebo se alespoň mile pokusily zeptat, co vlastně měl k obědu? Bylo to, jak kdyby přiléval olej do ohně.

Jsem asi feministicky laděná. Vidím nerovnoprávnost žen. Mají těžší život. Je jedno, zda jde o různé platy za stejnou práci, nebo o to, že co se muži toleruje, je u žen zavrženíhodné.

Já jsem ale (kromě namyšleného člověka) v hlavní roli knihy viděla zraněnou duši muže, která je denně ušlapávána aktivitami (mnohdy až nesmyslnými) jeho manželky. On jen žádá o její přízeň a zoufale prosí o její lásku. Křičí to na ni svým ubohým žárlivým způsobem a všechno se jen zhoršuje.

To mě přivedlo k myšlence, proč je můj klavír pro mě důležitější než můj manžel? Proč mých tisíc osm set zbytečných aktivit denně ničí to nejopravdovější, co v životě mám?

Vzápětí si sama odpovídám. Možná je to strach. Je to obrana umět si poradit sama se sebou, kdyby mě snad náhodou opustil? Není to však nejjednodušší cesta, jak ho ztratit?

Biomanželka mě nutila nejen přemýšlet, někdy mě i pěkně nadzvedla ze židle. Například v momentě, kdy autor řeší celulitidu poměrně štíhlé ženy. Naštvaně jsem polkla a řekla si: "To jsi, hochu, ještě neviděl celulitidu moji!"

I já diskutuji s manželem o věcech pro mě důležitých. Třeba- jak vznikl svět? Existuje bůh? Kochám se západem slunce a hvězdnou oblohou. A on se pořád jenom ptá - Co budeme zítra vařit? Je tak reálný, tak hmotný, až jde z toho husí kůže.

On zas na oplátku nesnáší ty moje věčné polemiky veškerenstva.

Díky Michalu Vieweghovi jsem si uvědomila, že podívat se na druhou stranu bitevního pole, obout si mokasíny svého partnera a zkusit se zamyslet sám nad sebou, není nikdy na škodu. S překvapením jsem zjistila, že problém je asi blíž, než jsem si byla ochotna připustit.