Červenec 2016

Já a cigareta

20. července 2016 v 20:09 | Markéta
Do svých dvaceti let jsem byla zapřisáhlý nekuřák. Svoje spolužáky jsem kritizovala moudrými slovy: "Jaký to má smysl nasávat a vyfukovat kouř? Mějte přece trochu rozumu," pokračovala jsem v dobré víře se slovy, "kouření způsobuje rakovinu!"
Nikdo z nich kouřit nepřestal a o mně si jen pomysleli: Nána pitomá!
Do dvaceti jsem směle pokračovala ve své výuce s přesvědčením, jak nesmírně hloupí mí spolužáci jsou a se smělým pocitem, jak moudrá jsem já:
"Jak si někdo může zcela dobrovolně ničit zdraví?" uvažovala jsem nahlas.
Proto, abych dokázala pochopit, mě čekala lekce. Jmenovala se tolerance, trpělivost a porozumění.
Pochopila jsem, že některé věci se zkrátka dějí, ačkoli nemáme ponětí proč. Bez zjevného důvodu se ze mě stal ze dne na den vášnivý kuřák. Kouřila jsem jednu cigaretu za druhou, naprosto nezvladatelně. Návykové látky mi ukázaly svoji moc v plné síle. Nevydržela jsem ani hodinu bez cigarety. Přišla jsem o vlastní svobodu a nezávislost. Cigareta mě ovládala a přitom jsem si přesně pamatovala, jak v osudný den všechno začalo. Na jedné diskotéce jsem s pohrdáním a povýšeně vyslovila: "Zapálím si, no a co, kdykoliv můžu přece přestat?" Provokovala jsem snad osud?
Později se kouření zvrtlo úplně. Začala jsem škaredě kašlat. Špatně se mi dýchalo. Bolelo mě v krku, nemohla jsem si zazpívat, přestože zpívám ráda.
"Měla bys přestat kouřit," radili mi lidé.
Chytráci, kdyby mi raději řekli, jak to mám udělat? Pak následovalo dvacet let kouření. Každou hodinu jsem si slibovala, že další cigaretu si už nedám, a opět jsem podlehla.
Mnozí mi tvrdili: "Máš slabou vůli," další se připojili, "dostatečně nechceš, jinak by se ti to dávno podařilo." Prosila jsem Boha a zůstávala bez odpovědi.
Putovala jsem s cigaretou životem k smrti vystrašená z rakoviny, vystresovaná a smradlavá od kouře. Otevírala jsem jednu ordinaci lékaře za druhou: "Prosím, pomozte mi přestat kouřit!" Už jsem si připadala jako beznadějný případ. Až jednou jsem otevřela ordinaci pana doktora Sochora v Brně na protikuřáckém oddělení, který mi řekl: "Myslím, že to půjde." Čekala nás dlouhá cesta. Ale zvládli jsme ji a nyní tři a půl roku nekouřím. Nedám si ani jedinou cigaretu, nerada bych provokovala osud.

Pochopila jsem, že jsou věci, kde nestačí chtít, naopak všechno zlomit silou vůle jednoduše nejde. O čem tedy ta lekce byla? Myslím si, že o pokoře. A to tom, že správné věci se přihodí v pravý okamžik.

Hluboko uvnitř

16. července 2016 v 8:27 | Markéta
Dívám se na svého manžela, a přesto, že jsem s ním prožila hezkých deset let života, přemýšlím, jak málo o něm vím. Nechci si přiznat, jak téměř neznám svoje rodiče, sestru, bratry, maminku manžela. Nenaslouchám jejich slovům, neprojevím o ně dostatečný zájem, protože jsem zasažena proudem vlastních problémů, utápím se ve zmatku denních starostí a předstírám, že jsem tou nejdůležitější složkou lidstva.
My všichni jsme zahlceni informacemi a přestáváme se zajímat o své blízké. Ztrácíme se mezi nejnovějšími technologickými vynálezy. Auto nás přepravuje na velké vzdálenosti, nemluvě o letadlu. Ale prázdnota a dálka mezi lidmi rostou závratnou rychlostí. Čím je to způsobeno?
Nejhorší je, že my totiž nerozumíme ani sami sobě.
Proč se přejídáme, proč denně vypijeme hektolitry kávy a proč jsme se zapomněli pohybovat? Proč nás ovládl svět počítačů? Proč se ženeme za penězi, když na druhý břeh přejdeme úplně nazí jen se svou vlastní prostotou?
Mezi chaosem vnějšího světa nás najednou očaruje hudba, tak nádherná, že zasáhne to nekrásnější v nás. Zmateni se ptáme, odkud ta krása přichází? To jen zpívá naše srdce. A překvapeni zjišťujeme, že kdesi hluboko uvnitř, v našem středu, jsou odpovědi na všechny otázky. Zasaženi pravdou na okamžik zůstaneme v oněmění stát a přejeme si, aby ta chvíle trvala věčně.
Ptáte se, co se po nás na tomto světě vlastně vůbec chce? Popravdě řečeno nevím. A jsem přesvědčena, že to neví ani většina z nás. Hledáme a nalézáme, získáváme a ztrácíme. Mnohdy máme oči pláčem smáčené a jindy nás provází krásný smích. Proč tohle všechno? Jaký to má význam a jaký to má vlastně cíl? A já zase odpovím: Já to opravdu nevím. Myslím si však, že naše duše skrytá hluboko uvnitř našeho osrdce nám otevírá cestu do vesmíru a že pokud poznáme to, co je skryté pod povrchem, získáme tím i nový rozměr chápaní a bytí.

Bídníci - Victor Hugo

13. července 2016 v 19:29 | Markéta |  Filmy
Pustila jsem si ve videoarchivu české televize seriál "Bídnící" s Gerardem Depardieu v hlavní roli. Mám velmi ráda tohoto herce a opravdu jsem žasla nad tím, jak bravurně ztvárnil roli Jeana Valjeana. Dívala jsem se a nedokázala jsem odejít od obrazovky. Nemohla jsem se dočkat dalšího dílu. Obdivovala jsem i každý tah perem slavného spisovatele Victora Huga, který čtenáře či diváka, nenechal odpočinout. Jedna zápletka střídala druhou a slova, která byla řečena jen tak, jakoby mimochodem, zanechávala v duši diváka tisíce otazníků.
Děj se odehrává v roce 1862 a přitom otázky, které si autor pokládá, jsou živé i dnes.
Má vězněný člověk "věčný" cejch na čele, nebo má šanci začít nový život? Bude navzdory čistým úmyslům a příkladnému životu i nadále vláčen bahnem minulosti? Bude věčně odsouzeným galejníkem?
Jeana Valjeana přivedlo na správnou cestu vlastní selhání. Zlákal ho třpyt dvou překrásných svícnů. Byl rozhodnutý pro ně zabíjet, ale nakonec je jen ukradl. Chytli ho. Osvobodil ho dobrácký biskup, který možná věřil v dobrotu Valjeanovu, a potvrdil, že mu ty svícny daroval. V jednom okamžiku mění biskup zloděje a galejníka na úplně jiného člověka.
Pan biskup ho obdarovává darem největším. Ten dar je větší než hodnota svícnů. Je to dobrota lidského srdce.
Další zajímavou postavou je inspektor Javert. Zastupuje zde právo. Zákon, který v té době soudí nemilosrdně a nekompromisně. Právo, které nemá pochopení pro hlad, pro bídu ani nouzi člověka. A inspektor Javert? Je silný ve svém přesvědčení, že slouží dobré věci.
Fantina je další z představitelek Bídníků, musí dát dceru přechodně k Thénardierovým, aby mohla vydělávat na živobytí. Z továrnyji vyhodí mistrová, pan Madeleine - továrník (Jean Valjean) o tom neví. Fantina končí na ulici a vyčerpaná a zbědovaná umírá. Madeleine-Valjean se všechno dozví až příliš pozdě a slibuje Fantině na smrtelné posteli, že dcerku přivede.
To taky splní a rozhodne se o ni postarat. Cosettin smích mu svítí v životě stejně jako ty dva svícny. Vyroste z ní krásná žena. Je vychována v klášteře a má skvělé způsoby. Jean Valjaen zjišťuje, že ji miluje a to nikoli jako otec. Cosetta se ale zamiluje do Maria, mladého budoucího právníka, který její lásku opětuje. Jean Valjaen se vydává do revoluční Paříže zabít Maria, a zachraňuje mu život.
Jeanu Vaeljanu se naskytne skvělá příležitost zabít inspektora Javerta. Studenti ho spoutali a odsoudili na smrt. Jean Valjan mu daruje svobodu. Karty se však zanedlouho obrací a Javert daruje svobodu Valjaeanovi.
Javert pochopí víc, než by sám chtěl a spáchá sebevraždu v řece Seině.

1 kapitola

8. července 2016 v 21:59 | Markéta |  Věrný přítel - pes
Míša a Bára,
jsou nedílnou součástí naší rodiny. Ne, nejedná se o děti, jsou to dvě kokršpanělky. Manžel nejprve pejska nechtěl, jenže zemřel pes jeho rodičů a to bylo i důvodem, proč jsme vyjeli pro štěně.
Přestože je to už přes osm let, pamatuji si ten okamžik jako dnes.
Na zeleném trávníku pobíhalo šest štěňat. Měli jsme si jedno vybrat. Nebyla to jednoduchá volba. Uši měla větší než tělíčka a všechna vypadala moc roztomile, až komicky. Jedno štěně mě zaujalo, protože se vůbec nebálo, vesele řádilo mezi ostatními. Když jsem si ho vzala do náručí, vůbec se nevzpíralo. Jen položilo na mě svoji hlavičku a bylo úplně klidné. Jakoby říkalo: "Vezmi si mě!" A bylo rozhodnuto. Dones nevím, zda si Michaela vybrala nás, nebo mi ji.
Vezli jsme Míšu ukázat mým rodičům, kteří nám koupi psa zásadně rozmlouvali. Nesla jsem ji v náručí a táta něco dělal na dvoře u stolu.
Jakmile spatřil Michaelku vykřikl: "Mami, pojď se honem podívat, co to mají. Ta je krásná!"
Pak jsme přijeli domů a manžel s pevným odhodláním dával nové výchovné instrukce: "Pes musí mít přísná pravidla, dostane dané hranice, co může a co ne."
Jenže časem Michaelka bořila jedno pravidlo za druhým.
"Není správné dávat psovi jídlo z ruky, na gauč psi nepatří a už vůbec ne do postele," pokračoval ve výčtu výchovných opatření manžel. Všechno bylo naprosto zbytečné.
Jak to nakonec dopadlo? Pečlivě jí chystám postel, protože naše Šípková Růženka má dvě načechrané peřiny. Míša vyrostla a já jsem přišla s nápadem: "Nebylo by dobré, kdyby Míša měla štěňata?"
Návrh byl přijat a po nějakém čase nám veterinární lékař sděloval: "Pokud všechno půjde dobře, můžete se těšit na štěňata."
Začali jsme s manželem Míšu úzkostlivě pozorovat. Jezdili jsme s každou maličkostí k doktorovi. Dodnes nechápu, proč nás nevykázal z ordinace, protože jsme to opravdu přeháněli. Pan doktor je zkrátka moc hodný.
Jednou se nám zdálo, že se Míše nafouklo břicho. Usoudili jsme, že příliš ztloustla. Pan doktor pejska vyšetřil, mile se usmál a povídá: "Nic jí není, je to tím, že je gravidní. Je normální, že když fenka čeká štěňata, tak tloustne."
Pak přišel porod. U porodu byla celá rodina. Hlavními asistenty byl manžel a táta. V ten den se objevila komplikace. Míša neměla stahy. Volali jsme asi třem veterinářů a všichni byli na dovolené. Nakonec jsme jednoho doktora zastihli a ten píchl Míši injekci. První štěně se narodilo v autě.
Donesli jsme Míšu a štěňátko domů a táta mně radil: "Hned jí ho dej, ať ho olíže, jinak by ho nemusela přijmout." Snažím se Míši dát štěňátko a ona jen nekompromisně otáčí hlavu na druhou stranu. Nechce ho.
Táta starostlivě říká: "Jejda Bednáři, asi budete muset kojit vy."
Nakonec se ale vše podaří a Míša začne štěně olizovat. Nejdříve jemně a najednou ho válí po celém prostěradle a takovou silou, že máme strach, aby mu neublížila.
Právě se stala tou správnou mámou!

Autorské čtení v Praze

3. července 2016 v 21:39 | Markéta |  Autorská čtení
Všechny Vás srdečně zveme na autorské čtení, které se koná v Praze
Kdy: v pátek 19.08. v 19:00 hod
Kde: Cafe 131, Pod Kaštany 3, 160 00 Praha 6
Večerem Vás budou provázet Michaela Malá, Libuše Horká a Markéta Bednářová
Poslechnete si příběhy, které píše sám život.
Číst se bude z knížek - Homo psychoticus, Ve stínech za zrcadlem aneb o životě s psychózou a Zfetovaná duše.
Hlavním tématem je: Když onemocní duše.

Ve stínech za zrcadlem aneb o životě s psychózou

2. července 2016 v 12:08 | Markéta Bednářová, Libuše Horká


Kniha je mým vlastním autobiografickým příběhem. V devatenácti letech jsem se ocitla na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny. Jaké to je, když se za vámi zamykají dveře? Co cítíte, co prožíváte? Jste především slabá a zranitelná v boji s duševní nemocí. Kniha si klade ale i několik otázek? Je i v dnešní době vnímaná psychická nemoc jako stigma? Já si myslím, že ano. Se spoluautorkou, která knihu dopnila básněmi, jsme se pokusily, aby vzniko nejen porozumění, ale i spojení zdravého jedince s nemocným. Možná, že jsme se snažily postavit most. Kniha si ale nese i své poslání, že i se závažnou duševní nemocí se dá žít plnohodnotný a krásný život.

Nathaniel Philbrick - V srdci moře

1. července 2016 v 16:16 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...

Skutečný příběh, který inspiroval amerického spisovatele Nathaniela Philbricka specializujícího se na dějiny ostrova Nantucket, kde žije s rodinou. Na tomto ostrově se začátkem devatenáctého století začíná odehrávat tragický a záhadný děj. Téma je tak alarmující a strhující, že v minulosti doslova pronásledovalo, spisovatele Hermana Melvilla, který příběh později zpracoval v románu Bílá velryba.
Vorvaň obrovský (a o něho tu jde především)je nádhernou velrybou, ale bohužel také zásobárnou oleje, který v dané době osvětluje všechny ulice.
Píše se rok 1821 a všechno se točí kolem vorvaňů. Lodě vyplouvají na oceán a pořádají masivní lov na velryby. Velryb stále ubývá. Jde o peníze. Oceány jsou skoro prázdné.
Ten rok vyplouvá loď Essex pod vedením kapitána George Pollarda a prvního důstojníka Owna Chase. Není to šťastná kombinace. Ti dva spolu nevycházejí příliš dobře, vládne mezi nimi velké napětí.
Kříží vody bez úspěchu, kromě jednoho úlovku. Při jedné ze zastávek zaslechnou, že v rovníkových vodách je dost vorvaňů. Námořníci si šeptají něco o bílé velrybě. Nedá se tam prý chytit jediný vorvaň, protože tam je ta nestvůra…
Kapitán Pollard a důstojník Owen ožijí. Netuší však, že právě bílá velryba jim bude osudnou.
Bílá velryba narazí do lodi a převrhne ji. Námořníkům začíná peklo na zemi. Bojují o holý život. Plaví se ve člunech tak dlouho, až jim dojdou všechny zásoby jídla a pití. Musí rozhodnout losem, koho zabíjí a následně sní. Jinak by nepřežili. Nemají na výběr.
Přesně v tomto místě si uvědomuji, že je to asi msta přírody na člověku za věci, které jí jako lidé děláme. Člověk se stal skoro pánem světa, myslí si, že může všechno a přitom si neuvědomuje, že největší hrozbou pro svět je právě on sám. Znovu se v tomto pocitu utvrzuji na konci knihy, přesně v místě, kdy se na ostrově Nantucket rozhořel ničivý požár. Ze skladů velrybího oleje se rozšířil oheň. Do rána téměř celý ostrov lehl popelem. V knize se píše, že prý vorvaň obrovský dosáhl konečně své pomsty.
Příběh byl i zfilmován a film se opravdu povedl. Když jsem viděla ty překrásné mořské tvory, jejich pohyby ve vodě, bylo mi moc líto, že se vorvani loví. Kniha a film nejsou ale jen ukázkou toho, kam až může zajít lidská touha a moc po penězích, včetně drancování oceánů a moří.
Je to také kniha o lidské touze žít. Sáhnout si až na dno své vlastní existence a pokusit se naučit žít s břemenem, které je pro člověka neúnosné po celý zbytek jeho života.