1 kapitola

8. července 2016 v 21:59 | Markéta |  Věrný přítel - pes
Míša a Bára,
jsou nedílnou součástí naší rodiny. Ne, nejedná se o děti, jsou to dvě kokršpanělky. Manžel nejprve pejska nechtěl, jenže zemřel pes jeho rodičů a to bylo i důvodem, proč jsme vyjeli pro štěně.
Přestože je to už přes osm let, pamatuji si ten okamžik jako dnes.
Na zeleném trávníku pobíhalo šest štěňat. Měli jsme si jedno vybrat. Nebyla to jednoduchá volba. Uši měla větší než tělíčka a všechna vypadala moc roztomile, až komicky. Jedno štěně mě zaujalo, protože se vůbec nebálo, vesele řádilo mezi ostatními. Když jsem si ho vzala do náručí, vůbec se nevzpíralo. Jen položilo na mě svoji hlavičku a bylo úplně klidné. Jakoby říkalo: "Vezmi si mě!" A bylo rozhodnuto. Dones nevím, zda si Michaela vybrala nás, nebo mi ji.
Vezli jsme Míšu ukázat mým rodičům, kteří nám koupi psa zásadně rozmlouvali. Nesla jsem ji v náručí a táta něco dělal na dvoře u stolu.
Jakmile spatřil Michaelku vykřikl: "Mami, pojď se honem podívat, co to mají. Ta je krásná!"
Pak jsme přijeli domů a manžel s pevným odhodláním dával nové výchovné instrukce: "Pes musí mít přísná pravidla, dostane dané hranice, co může a co ne."
Jenže časem Michaelka bořila jedno pravidlo za druhým.
"Není správné dávat psovi jídlo z ruky, na gauč psi nepatří a už vůbec ne do postele," pokračoval ve výčtu výchovných opatření manžel. Všechno bylo naprosto zbytečné.
Jak to nakonec dopadlo? Pečlivě jí chystám postel, protože naše Šípková Růženka má dvě načechrané peřiny. Míša vyrostla a já jsem přišla s nápadem: "Nebylo by dobré, kdyby Míša měla štěňata?"
Návrh byl přijat a po nějakém čase nám veterinární lékař sděloval: "Pokud všechno půjde dobře, můžete se těšit na štěňata."
Začali jsme s manželem Míšu úzkostlivě pozorovat. Jezdili jsme s každou maličkostí k doktorovi. Dodnes nechápu, proč nás nevykázal z ordinace, protože jsme to opravdu přeháněli. Pan doktor je zkrátka moc hodný.
Jednou se nám zdálo, že se Míše nafouklo břicho. Usoudili jsme, že příliš ztloustla. Pan doktor pejska vyšetřil, mile se usmál a povídá: "Nic jí není, je to tím, že je gravidní. Je normální, že když fenka čeká štěňata, tak tloustne."
Pak přišel porod. U porodu byla celá rodina. Hlavními asistenty byl manžel a táta. V ten den se objevila komplikace. Míša neměla stahy. Volali jsme asi třem veterinářů a všichni byli na dovolené. Nakonec jsme jednoho doktora zastihli a ten píchl Míši injekci. První štěně se narodilo v autě.
Donesli jsme Míšu a štěňátko domů a táta mně radil: "Hned jí ho dej, ať ho olíže, jinak by ho nemusela přijmout." Snažím se Míši dát štěňátko a ona jen nekompromisně otáčí hlavu na druhou stranu. Nechce ho.
Táta starostlivě říká: "Jejda Bednáři, asi budete muset kojit vy."
Nakonec se ale vše podaří a Míša začne štěně olizovat. Nejdříve jemně a najednou ho válí po celém prostěradle a takovou silou, že máme strach, aby mu neublížila.
Právě se stala tou správnou mámou!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama