Srpen 2016

Zkusme změnit názor

18. srpna 2016 v 18:58 | Markéta
Včera jsem mluvila s kamarádkou: "Jak sis mohla něco takového myslet?" ptala se vyčítavě. Stačilo si přitom sednout a jedna s druhou si upřímně promluvit a věci se daly do pořádku. Setkáváme se s tím každý z nás. Tisíce malých nedorozumění, jen protože domýšlíme a nekomunikujeme. Trpíme předsudky a bojíme se, co si o nás kdo bude myslet. Něco se stane a my místo rozvážného klidu jen přiléváme oleje do ohně. Rozvíjíme nesmyslné fantazie a naše rozbouřená mysl volá: "Ten soused mě jistojistě nezdraví proto, že mu nejsem sympatická," bručím naštvaně a silně se mě to dotýká. Jsme tvořiví a v tomto směru jsme schopni určitě přijít i na něco mnohem lepšího a košatějšího. Najdeme důvod, který dá našim představám a skutkům správný směr a cíl. "Říkala jsem ti to, určitě si na mě stěžoval," a přitom ve své zaslepenosti nevíme, že jsme šlápli vedle. V případě, že by naše trefa do černého vyšla, tak stejně tím, že budeme sypat špínu z rukávů, šťastnější nebudeme. Vím, že největší špatnosti nedělají lidé kolem mě, ale ty nejbolestivější věci si sobě dělám sama. Že je to absurdní? Bohužel je to pravdivé.
Zkusme změnit názor... nasměrujte myšlenky o svých blízkých lidech místo negativních na ty hezké. Dívejme se na svět pozitivníma očima a začnou se dít zázraky.
Možná namítnete: "Nedějí se jen dobré věci." Nezaváhám a odpovím: "Máte pravdu, ale určitě i ty těžké chvíle se dají s pozitivním přesvědčením zvládnout lépe."

Prý špatná myšlenka vibruje tak silně, že nemusíte nic vyslovit a ten druhý jasně cítí. Pozor na negativní myšlenky a emoce, které se jako zhoubná nemoc šíří z jednoho na druhého, zákeřnější o to, že nejdou vidět. A proto neměňme celý širý svět, své přátelé a známé, ale zkusme udělat to zásadní. Změňme naše názory, mějme svět rádi, i přes jeho nedostatky, a nebo právě pro ty malé něžné nedokonalosti zachycující originalitu a jedinečnost světa. Zkusme změnit názory, dejme si s tím tu práci a uvažujme jinak. Možná pak budeme mít krásnější a bezpečnější svět.

Čtení v Praze

13. srpna 2016 v 10:21 | Markéta |  Autorská čtení

Těšíme se na Vás.

Náhody neexistují

11. srpna 2016 v 20:48 | Markéta
Neumím říkat ne. A to je jeden z mnoha mých velkých problémů. A tak se mi tu a tam stane, že se dostanu do sledu událostí, za které si můžu sama.
"Nemohla bys mi vyzvednout léky?" ptá se kamarádka. "Napíšeš za mě tu žádost, pro Tebe to přece není problém," dostávám další úkol. Třetí mě zase posílá na úřad, protože s úřady přece jednat umím. Pak mě manžel zaúkoluje: "Vyřeš tu změnu tarifu elektřiny. Do toho volá bratr, že by potřeboval taky s něčím helfnout.
Není náhoda, že se mi to děje. Umět se někdy ohradit, zostra se nadechnout a říct: "Nemůžu dělat všechno." Nebo se jen mile usmát a asertivně odpovědět: "Mám tě ráda, ale neudělám to." Rozhodnout se, říct si své a pevně si za rozhodnutím stát.
Proč tohle všechno dělám? Je to snad potřeba vypadat v očích druhých dobře? A nejhorší na celé věci je, že někdy se k pomoci nabídnu i sama.
Vím, kde je problém, je to dědičné. Oba moji rodiče jsou stejní. Oba celý život jen pomáhají. Sestra je na tom s říkáním "NE" taky velmi bledě.
Pak se mi občas stane, že končím na pokraji fyzických a psychických sil v nemocnici. A není to náhoda, protože ta neexistuje. To jen osud zvedá výhružně prst.
Zaúpím zoufale: "Proč právě já?" A zdá se mi to nefér. Chtěla jsem přece pomoci. Netuším, že nelze zachraňovat tonoucího, pokud sama neumím dobře plavat. Nemůžu dávat, když už není kde brát.
A pokud přece jenom dám, zaplatím. Zákony přírody jsou neúprosné.
Je třeba myslet na fakt, že každý má své zásoby energie jiné. A to co může dát jeden člověk, je pro druhého nemožné.
Jsem nešťastná, když mi zavolá kamarádka se slovy: "Dřív jsme si povídaly, změnila ses," vyčítá mi a to nepěkně bolí.
Každý je zodpovědný sám za sebe a já si tento fakt jen stěží připouštím.
Po mých zkušenostech a po náhodách, které se mi v životě děly, vím, že by bylo hříchem nestarat se především o zdraví své.
Zdá se mi, že se mnou osud žertuje, ale on mě jen učí. Učí mě chovat se ke svému tělu s láskou a s úctou. Život je dar a nešetřit své síly a plýtvat jimi je lehkovážné.

Ne - malé nevinné slovo a má v našem životě své místo. Neměli bychom ho podceňovat, protože mnohdy dokáže udělat nemalou službu.

Jaká budu umírat - Christine Brydenová

10. srpna 2016 v 14:22 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Christine byla velmi známou a vysoce inteligentní ženou, jednala s ministry, měla na starosti program financování, pohybovala se ve vysokých společenských kruzích. A najednou jí v životě zasvítila červená. Stop - Alzheimerova nemoc.
Každá nemoc člověka změní, některá méně, jiná víc. Alzheimerova nemoc je závažné onemocnění, které způsobuje demenci. Demence znamená ztrátu paměti, oslabení inteligence, rozpad osobnosti. Jednoduše řečeno mozek chřadne, přestává fungovat a s postupnou progresí Alzheimerovy choroby se také mění chování postižené osoby, píše autorka knihy.
Moc dobře ví, co pro ni tato diagnóza znamená. Musí čelit osudu, že její osobnost se bude pomaličku rozpadat, nejprve ztratí orientaci, pak si pomalu přestane pamatovat jména. Její rodina ji bude ztrácet krůček po krůčku. Fyzicky bude sice přítomna, ale její centrální nervová soustava přestane fungovat.
Jejím pomocníkem je lék jménem Tacrin. Jedná se o lék, který sice nemoc neléčí, ale pomáhá zachovávat funkci mozku. Podle Christine je nebytně nutné udržovat mozek v plné činnosti, jako třeba číst, počítat příklady a jinak ho procvičovat. Tacrin a mozkový tělocvik se pro ni staly jednou z nezbytných rutin dne.
Autorka vzpomíná na pracovní kariéru, na svoji bystrost a rychlost při práci, s povzdechem na rtu si uvědomí, jak odsuzovala všechny, kterým nešla práce tak svižně jako jí. Neměla ráda lidi, kteří pracovali pomalu. Nyní zakouší, jaké to je, když mozek zrazuje a nepracuje tak rychle, jak bychom si přáli. Je to snad ironie osudu?
Christine přiznává, že se sice bojí okamžiku - jaká bude umírat. Nemá sice strach z umírání, ale spíše se hrozí se okamžiku, kdy nepozná své dcery. Nachází však jisté vnitřní smíření se svojí diagnózou, snaží se žít přítomností, jak jen to jde. Užívá si svých dcer plnými doušky tady a teď. Nenechává si uniknout ani jeden drahocenný okamžik s nimi. Nejdůležitější oporu našla ve své víře. V momentě, kdy nechává svůj osud volně plynout a obrací se k Bohu, začínají se dít hezké věci.
Lékaři udělají vyšetření mozku. Výsledky jsou hrozné, a proto nevěří, že patří Christine. Ta je totiž navzdory nemoci v dobré kondici. Lékaři jí předpovídali, že má co nejrychleji dopsat první knihu, protože nevědí, jak dlouho si zachová možnost psaní a uvažování. Ovšem Christine nejen že zdárně dokončila svou první knihu, ona má dokonce napsanou již i druhou. Odkrývá téma s Alzheimerovou nemocí. Pomáhá tím podobně nemocným a hlavně otevírá lidská srdce. Poukazuje na to, že takto nemocní potřebují namísto odsouzení spíše pochopení a lásku zdravých lidí