Září 2016

Střed se hroutí zevnitř - Elyn R.Saksová

20. září 2016 v 17:53 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Skláním se s obdivem před autorkou a zároveň hlavní hrdinkou této knihy.
Elyn dobře zná různé formy šílenství. Bojuje s celým světem, ale ten nejkrutější boj se odehrává v nitru jí samé. Její psychický stav je věčně rozvodněná řeka. V momentě, kdy ztrácí pevnou půdu pod nohama, např. její lékař ukončuje ambulanci, Elyn téměř končí v nemocnici. Ocitá se v nejistotě, což je místo, kde se schizofrenii daří nejlépe.
Ale ačkoliv Elyn prochází těmi nejhoršími fázemi nemoci, nevzdává se. Studuje. A studium ji zachraňuje. Že je to zvláštní? Když jí rozmluví lékaři školu (kvůli vysoké zátěži), začne se jí bortit celý svět. A naopak v nejtěžších fázích uniká do knihovny, kde mezi knihami nachází byť jen na chvíli svůj klid.
Elyn R. Saksová nejenže žije s těžkou diagnózou, se kterou jsou lidé za normálních okolností dlouze hospitalizováni, studuje a pracuje jako zdravý člověk, ale dokonce dosáhne i titulu profesorky. Nyní je profesorkou na právnické fakultě Jihokalifornské univerzity a mimořádnou profesorkou na lékařské fakultě Kalifornské univerzity v San Diegu.
Rozhodně nemá jednoduchý život, ale to by nebyla Elyn, kdyby se nechala jen tak něčím zaskočit. Zvládá život svůj a vydává se na cestu, kde zastupuje a ochraňuje práva pacientů s psychickým postižením.
V knize zcela podrobně popisuje věčně nekončící boj lidí trpících schizofrenií, včetně toho svého. Píše, jak je těžké přiznat si, že jste opravdu duševně nemocní, a přijmout nezbytnost, která k duševní nemoci patří - nutnost medikace. Zmiňuje se i o vyloučení pacienta ze společnosti a nutném lhaní, kdykoliv se uchází o místo na univerzitě, třeba jen jako student.
I já jsem procházela řadou stejných komplikací. Kniha se ke mně dostala až dlouho po tom, co vyšla kniha o mých vlastních problémech a životě s psychózou. Byla jsem někdy až neuvěřitelně překvapena, kolik shod se děje při psychickém onemocnění. Pocity pronásledování, řada zajímavých až neuvěřitelných náhod, které se dějí člověku v psychóze. Od knihy se jen těžko odchází a dokáže nabít zvláštním, osobitým způsobem. Já jsem si tam našla malý vzkaz: Není důležité to, jak těžké břímě člověk nese, ale fakt, jak se k celé věci postaví.

Strážce naší doby

15. září 2016 v 7:45 | Markéta
Každá doba má svého strážného anděla neboli strážce. Naše jich musí mít několik, protože jeden by určitě nestačil.
Nemusím chodit daleko, jedem k druhému se nechováme vůbec ohleduplně, prodáváme zboží, které se rychle pokazí (pračky, notebooky, auta, myčky), protože peníze se přece musí točit. Ale že zatěžujeme přírodu, to už nikoho příliš nezajímá.
Kácíme lesy, skoro každý z nás má vlastní vozidlo. Cestujeme. Jedno letadlo létá za druhým, modifikujeme potraviny. Na jedné straně se tváříme lidsky a humánně, pořádáme sbírky trpícím lidem, ale už nechceme vidět, že na druhé straně ignorujeme utrpení lidí, kteří žijí v naší blízkosti. Někdy to mohou být i naši nejbližší.
Odebírala jsem Mladou frontu Dnes, a musela jsem ji zrušit. Zprávy, které na mě doléhaly jedna za druhou, mě uváděly do stavu zoufalství. Kladla jsem si otázku. Je opravdu ten náš svět tak moc nemocný? Kde se bere tolik zla a zoufalství, podrazů a podlosti?
Kam směřujeme? Proč je v něm tolik násilí a nenávisti?
A asi proto tu jsou strážci. Dávají bedlivě pozor, aby svět nevybočil ze svého řádu. Protože mezi námi, nechat to na nás lidech, no, nevím, nevím, jak by to dopadlo.
A opět od smutných událostí světa se vrhám do víru přítomnosti.
Jdu se strachem k zubaři. Pan zubař má se mnou úžasnou trpělivost, nenadává a neustále se mě ptá, zda mě nic nebolí.
Druhý den si namířím do obchodu. A stará paní se na mě mile usměje. Vůbec není líná sundat mi deset halenek k odzkoušení, a přestože si nic nekoupím, se vesele směje a popřeje mi hezký den.
Přijdu domů a vidím své kopršpanělky, jak si hrají vesele s kočkou. Hra je zaujme natolik, že ztrácí pojem o čase, jsou šťastné. Je to nádherný pohled. Na stole leží čokoláda od manžela, sladký pozdrav.
Sednu si spokojeně na terasu a dívám se na zeleň kolem sebe a najednou mě napadne, že ono těch strážců nebude zase potřeba tolik.