Prosinec 2016

Proč mám ráda knihy

17. prosince 2016 v 16:49 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...



Nevím, čím to bylo způsobeno a od kdy mě začala ovládat vášeň zvaná kniha. Ačkoliv jsem na tom ve škole nebyla nejlépe, hodiny literatury pro mě byly krásnou oázou. Milovala jsem poezii. Především balady Karla Jaromíra Erbena. Už tehdy bylo v mé duši cosi melancholického. Ale oslovila mě i Manon Lescaut od Vítězslava Nezvala nebo Máj od K.H. Máchy. Hltala jsem životopisy spisovatelů, ale zatraceně málo jsem četla. Jednoho dne mi mé studijní výsledky začaly vadit. Připadala jsem si nevzdělaná a hloupá. Chtěla jsem s tím něco udělat. A došla jsem k názoru, že zachránit mě může jedině kniha. Neuměla jsem si vybrat autory, četla jsem knihy, na které jsem intelektuálně nedosáhla. Přesto jsem vytrvala. Šla jsem vstříc dospělosti a společnost mi dělaly krásné knihy pánů Vladimíra Párala a Bohumila Hrabala. Později jsem ochutnala knížky Haliny Pawlowské, Markéty Nesvadbové. Přečetla jsem téměř všechny knihy od Simmela a oslovil mě i Remargue. Pak přišel můj oblíbený Hrabě Monte Christo od Alexandra Dumase, a Victor Hugo spolu se Stendhalem. Začala jsem číst. Nastal zlom. Nevím, jak a nevím proč. Všechno plynulo jako voda. Spontánně a bez násilí. Už jsem nečetla proto, abych sledovala určitý, řekněme vzdělávací cíl, ale proto, že kniha mě svým kouzlem zcela pohltila.
Navštěvovala jsem knihovny nechávala se opájet vůní knih. Cítila jsem se dobře v jejich prostředí a uvědomovala si, že všechno už tady jednou bylo. Tudíž všechno už bylo pravděpodobně zaznamenáno. Jen lidský mozek má (přes svoje neuvěřitelné možnosti) příliš malou kapacitu, aby obsáhl vědění, které stojí ve všech těch knihách. Asi jde jen o to, umět "správně" číst, hledat a nacházet. Vyznat se v té spoustě informací.

Přiznávám a bez mučení - nemám stále ten správný směr. Pořád ho hledám, a i když ho nakonec nenajdu, nestane se vůbec nic. Protože dnes už stoprocentně vím, že kniha otvírá svět naší fantazie, rozšiřuje vědomosti a hlavně dává člověku netušené příležitosti, dává mu svobodu snění a tím plní každičké přání byť té nejosamocenější duše.

Změnilo mi život

8. prosince 2016 v 17:31 | Markéta
Slyšela jsem jednou v televizi říkat jednoho velmi známého herce větu: "A pak se stalo něco, co mi obrátilo život naruby, a přede mnou se otevřely zcela nové a nečekané obzory."
Byla jsem dvacetiletá nezkušená holka a jen tiše jsem si povzdychla: "To teda fakt nevím, co by se muselo stát, aby se v mém životě konečně něco dělo."
Čekala jsem netrpělivě na životní výzvy. Chtěla jsem akci. Snila jsem o obdivu, uznání a místo toho jsem si připadala jako pouhé nic a toužila to stůj co stůj změnit. Ano, zřejmě jsem si říkala o malér a ten na sebe nenechal dlouho čekat. Dostavil se v podobě, ve které to nejméně čekala. Onemocněla jsem a učila se hledat životní pokoru, která mi tak chyběla. Nemoc byla natolik závažná, že jsem ve svých třiceti letech musela nastoupit do plného invalidního důchodu.
Pak jsem se potkala se svým mužem, a protože díky mému zdravotnímu stavu jsme nemohli mít děti, pořídili jsme si nakonec dvě kokršpanělky a jednu krásnou černou kočku s bílými podkolenkami a bílou náprsenkou.
Jenže jednoho dne jsem dostala skvělý nápad: "Pořídíme si chalupu! A nejlépe u přehrady, protože já se tak ráda koupu!" Byla jsem z té myšlenky přímo nadšená a lehce jsem manžela zpracovávala a hledala možnosti, jak by to celé šlo zrealizovat.
Vybrali jsme si starou chalupu, kterou jsme se rozhodli zrekonstruovat. Kdybych bývala tušila, co to všechno znamená, nikdy bych do toho nešla! S vervou jsme se pustili do prvních prací. Měli jsme svůj byt, takže nebylo kam spěchat. Ale jednoho dne manžel s dvěma bratry přestavovali koupelnu a odmontovávali těžký starý bojler. Ten spadl manželovi na nohu. Byla to komplikovaná zlomenina, se kterou musel na operaci a marodil skoro rok. Stopka nás zarazila.
Když se manžel uzdravil, všechno běželo jako po másle. Dům stojí ale bohužel na čtyřmetrovém tarasu a těsně před okamžikem, kdy už všechno bylo připraveno k bydlení - položené podlahové topení, hotové k vnitřky k nastěhování, volá nám pan starosta: "Prosím, okamžitě přijeďte, spadl vám taras a vypadá to nebezpečně."
Oprava stála majlant, komplikací nad hlavu, pojišťovna odmítla zaplatit, protože se - naštěstí - nepohnul dům.
Když jsme vyřešili vzniklé potíže, nastalo dlouho plánované stěhování. Ve 42 letech jsem se stěhovala na vesnici, neznajíc zdejší zvyky a pravidla. Byly Vánoce a já se ztrácela v domě mezi krabicemi. To nejhorší teprve přišlo, když manžel odjel do práce. Já, celý život odkojená na panelákovém topení, jsem nikdy nepřikládala do kotle. A co hůře, neuměla jsem ani oheň rozdělat. Vždycky jsem ráno šla prosit sousedku, aby mi pomohla. Když jsem šla nakupovat, hned za prvním rohem jsem sebou flákla, už jsem všeho měla plné zuby. Bylo namrzlo a já jsem si vůbec neuvědomila, že tady se chodníky nesypou jako ve městě. Tohle nemůžu přežít! V mých představách bylo přece všechno jinak. Krásný dům s bylinkovou zahrádkou a léto na pláži.
Jak čas běžel, začala jsem si zvykat i na to, že když mně právě dojde smetana, nelze běžet do Penny.
Dnes jsem už téměř zvyklá a zjišťuji, že změna, kterou jsem prošla, má své zvláštní kouzlo. Život na vesnici je plný práce, vyžaduje odvahu a hlavně samostatnost.

Je hodně věcí, co mi obrátilo život vzhůru nohama, nemoc, ve které jsem se naučila hledat pokoru, invalidní důchod, kdy jsem propadala panice a myslela, že je to konečná stanice. Stavba a stěhování. V podstatě na způsobu a formě změny nezáleží. Je jedno, jestli chceme nebo ne, život nás zkrátka dostane přesně tam, kde nás chce mít, a my se máme asi jen snažit tyto změny přijímat, protože nás mění a posouvají dopředu, i přesto že mohou být leckdy nepříjemné.