Leden 2017

Ve stínech za zrcadlem aneb O životě s psychózou

25. ledna 2017 v 8:32 | Markéta |  Moje literární tvorba
Markéta Bednářová
Libuše Horká

Chodila jsem životem a tížilo mě těžké závaží v podobě kamenů. Toužila jsem se ho zbavit. Nevěděla jsem však jak. Jezdila jsem pravidelně do divadla, kde jsem nezávazně hovořila s paní učitelkou Libuší Horkou. Svěřila jsem se jí, že mám svoji třináctou komnatu a ráda bych o ni napsala. Nevím, proč jsem se jí zeptala, zda by mi mohla pomoct. Myslím si, že ani ona dodnes neví proč, ale řekla ano. Děj věcí nabíral spád.
Pracovala jsem v zahraničí u velmi hodné paní, která byla původně povoláním tlumočnice. Učila jsem se na státní zkoušku z němčiny, a tehdy jsem se rozhodla, že nebudu spát. Chtěla jsem zvýšit efektivitu učení. Sedm dní jsem nespala. Pak to přišlo. Bolest hlavy, spánky tepající závratnou rychlostí. Můj ex-přítel, který tam byl také zaměstnaný, volal tatínkovi, že musí přijet. To, co táta viděl, ho šokovalo. Bílý obličej, obrovské kruhy pod očima a jeho vždy zdravá dcera vykřikující cosi o mimozemšťanech. Byl v šoku, nešťastný a vyčerpaný. Právě ujel sedm set kilometrů. A hned se rozhodl jet zpátky. Chtěl mě dostat do rukou českých lékařů. Nedovedl si představit, že bych měla zůstat v nemocnici v Itálii. Po převezení do města T. táta musel sledovat, jak mě ve svěrací kazajce dávají do sanitky a odvážejí do psychiatrické léčeny ve městě N.
Celé rodině tímto dnem začala strastiplná cesta. Cesta plná překážek. Následují hospitalizace, izolační místnost, klecové lůžko. Nikoli, že bych chtěla někomu ublížit. Lékaři potřebovali, abych nastartovala spánek, a já jsem nebyla schopna byť jen posedět na posteli. Nemoc měla maligní průběh. Hrozilo nejhorší. Nacházela jsem se mezi životem a smrtí.
Bojovala jsem a se mnou celá rodina. Maminka se sestrou se denně střídaly u mé postele, aby mě nakrmily. Od nikoho jiného jsem jídlo nesnědla. Po téměř půl roce se podařilo a já se navracím domů. Těším se. Jenže zjišťuji, že ten návrat je jiný než v mých představách. Mám cejch na čele. Byla jsem v psychiatrické léčebně. Ještě zraněná duše z dlouhého boje svádí další bitvu. Tato bitva je mnohem bolestivější než ta v nemocnici. Snažím se vrátit do práce a to se mi také daří. Dva roky pracuji v prestižní zahraniční firmě a všechno se opakuje. Nechci důchod. Jdu proti proudu. Stále stejná písnička - práce, zaměstnání, kolaps.
Ve třiceti letech, vyčerpaná, nastupuji na plný invalidní důchod a můj život se od základů mění. Vdám se, pořídíme si dva pejsky. Píšu se spoluautorkou knihu, kde otevírám svoji duši. Bojím se. Co řeknou rodiče, co sestra, co lékaři a ostatní? Nepíšu jen hezké věci. Ale stane se něco neuvěřitelného. Po napsání a zveřejnění knihy se naše vztahy s rodinou ještě více upevňují. Nevyřčené se stane napsaným a k mému velkému překvapení to přinese dobré ovoce. Nejdříve jsem přemýšlela, zda knihu napsat pod pseudonymem, pak jsme se radily se spoluautorkou, která mě podporovala vydat knihu pod vlastním jménem. Bála jsem se odsouzení, věděla jsem dobře, že lidé mohou být krutí. Ale když kniha vyšla, mnoho lidí mě zastavovalo a sdělovalo své vlastní identické příběhy. Od této chvíle jsem chtěla bojovat za lidi s psychickým onemocněním. Vím, že si to zaslouží. Chci lidem přiblížit svět duševně nemocného člověka. Snad aby pochopili, a pokud jim to síly dovolí, tak aby třeba pomohli. Moc Vás totiž potřebujeme!


Síla vůle

12. ledna 2017 v 19:48 | Markéta
Moc mluvím, a slova pozbývají význam. Moc přemýšlím a ztrácím se v jednotlivých myšlenkách.
Snažím se být nejlepší. Silou vůle se pokouším změnit běh věcí a jen si tím škodím. Ale moje zdravotní limity mi nedovolují překročit hranice. Zlobím se, ale naštěstí se věci -- dějí přesně tak, jak mají.
Můj osobní handicap je, že moje znalosti z matematiky jsou ubohé, nemluvě o orientaci v historii. Moje hrozné zděšení, které následuje při nečekané návštěvě, která zrovna natrefí na neumytou hordu nádobí nebo na neutřený prach. Ano, ano, toužím se na místě propadnout! Doma mě učili, že mám mít přece uklizeno! Neuvědomím si přitom jednu důležitou věc, že moje kamarádka jde za mnou, zeptat se, jak se mi daří a rozhodně nejde hodnotit úroveň úklidu. Buď jak buď, ten problém, je ukryt hluboko v mojí rozhárané duši.
Proti těmto nedostatkům zoufale bojuji silou vůle a snažím se sjednat okamžitou nápravu.
A co hůř, moje výčitky svědomí jdou mnohem dál. Mám nádherného koníčka, který mi umožňuje, získat ztracenou energii, a naplňuje mě štěstím a sebedůvěrou. Miluji koně, ráda je čistím a čas strávený s nimi, je pro mě nádherný. Užívám si každičkého okamžiku s nimi. Jenže to bych nebyla já, kdybych neměla výčitky svědomí. Nestihnu navštívit babičku, opomenu na bratra.
Musím se smířit s tím, že se nedá stihnout všechno. Jeden lidský život na to nestačí. A už vůbec ne nemocný člověk. Zapomínám, že nikdo z nás není superman a je dobré občas své síly šetřit.
Silou vůle jsem se snažila déle než dvacet let přestat kouřit. Neúspěšně. Nyní už čtyři roky nekouřím. Co se vlastně stalo? Prostě jsem navštívila správného lékaře, který mě uměl motivovat. Nenadával mi za neúspěchy a podporoval mě v každém pokroku. K tomu jsem přidala modlitbu a pokoru a pak se to podařilo. Dodnes jsem za to vděčná.
Co z mých zkušeností plyne? Já nejsem příliš přesvědčená, že síla vůle musí být nutně výhra. Když ji střídmě používáme, jistě může být prospěšná, ale podle mě se nic nemá lámat přes koleno. Jsou i jiné, lepší možnosti a varianty. Naopak síla vůle nás mnohdy vysílené, nespokojené ze svých neúspěchů a zakomplexované až po uši, může dovést až do záhuby. Myslíte si snad něco jiného?

Klauzura – vstup zakázán! Consilia Maria Lakottová

2. ledna 2017 v 11:39 Knihy - takhle to cítím já...


Autorka Consilia Maria Lakottová se narodila jako jedno ze siamských dvojčat srostlých v oblasti spánků. Její sestra zemřela. Tato spisovatelka napsala knihu s překvapivým dějem a nečekaným závěrem. Kniha je působivější tím, že se jedná o autobiografický příběh.
Jednoho dne si zavolá šéfredaktor do kanceláře svoji podřízenou Eileen. Má pro ni nevšední úkol - dostat se za každou cenu za zdi dominikánského kláštera. Proč chce plátek časopisu znesvětit posvátné místo, které má zůstat zahaleno tajemstvím?
Do kláštera dominikánek před časem vstoupila filmová hvězda. Stala se jeptiškou. Nikdo neví, co ji k tomu vedlo, že učinila tak závažné rozhodnutí. Naše novinářka má za úkol to zjistit.
Jak se cítí? Hrozně. Podvědomě ví, že tohle by opravdu dělat neměla. Přesto stojí jednoho dne před matkou představenou a žádá o místo v klášteře.
Mladá redaktorka na jedné straně shání potřebné informace, na druhé straně je vystavena těžkému vnitřnímu boji. Obdivuje a závidí čistotu srdce a oddanost, s jakou přicházejí ostatní jeptišky. Nám se tak otevírá život za zdmi kláštera a místo těžkých trestů a pokání nacházíme porozumění a lásku. Ano, i tam jsou záporné lidské vlastnosti, které má snad každý člověk, ale řeší se laskavým způsobem. Ty tam jsou představy o přísném a nesmlouvavém režimu za zdmi klášterními.
Jeptišky jsou díky svému oblečení podobné jedna druhé. Ale Eileen si je stoprocentně jista, že v jedné dívce objevila filmovou hvězdu, protože se její chování nezapře ani v tom nejskromnějším hábitu. Zda herečku skutečně odhalila, či zda se zmýlila, se dozvídáme, až v závěru knihy.
Čas plyne a Eileen čeká velmi těžké duchovní cvičení, které zní až hrozivě. Je to jakási příprava na smrt. Ale cvičení spočívá v tom, že nikdo z nás nevíme, kde, kdy a jak nás smrt zastihne. Chováme se příliš lehkovážně, jako by žádná smrt neexistovala, a proto sestry činí toto pokání.
Když sestra představená zapálí svíci a otec Donatus vyzve sestry, aby si představily, jak vidí uplynulý rok svého života, kdyby z něj právě teď měly skládat účty, a zeptá se, co přesně by změnily, kdyby k tomu dostaly příležitost.
Eileen ví, co je třeba změnit. Ve skrytu duše touží uvést věci na pravou míru. Chce odhalit svoji totožnost. Najde však k tomu dostatek odvahy a síly? Dokáže se postavit vlastnímu svědomí? Lhala, lhala lidem, kteří jí věřili a zároveň tak obelhávala i sama sebe. Nechtěla by v tuto chvíli stanout před Bohem. Nedopadla by zrovna nejlépe.
Na čele jí vyrazil studený pot. Kradmo se podívala na svoji sousedku, na Gratii. Nebesa, co by za to dala, kdybych mohla takhle tiše, skoro šťastně hledět do plamene svíce, která byla symbolem její duše odloučené od těla.
Ruce jsem měla ledově studené - jako bych doopravdy umírala. Rychle jsem se posadila. Nikdo si toho nevšiml, všichni byli ponořeni do svého svědomí. Připadalo mi, že čas se nekonečně vleče…

Víc už neprozradím. Snad jen, že je to krásná kniha a stojí za to si ji přečíst.