Ve stínech za zrcadlem aneb O životě s psychózou

25. ledna 2017 v 8:32 | Markéta |  Moje literární tvorba
Markéta Bednářová
Libuše Horká

Chodila jsem životem a tížilo mě těžké závaží v podobě kamenů. Toužila jsem se ho zbavit. Nevěděla jsem však jak. Jezdila jsem pravidelně do divadla, kde jsem nezávazně hovořila s paní učitelkou Libuší Horkou. Svěřila jsem se jí, že mám svoji třináctou komnatu a ráda bych o ni napsala. Nevím, proč jsem se jí zeptala, zda by mi mohla pomoct. Myslím si, že ani ona dodnes neví proč, ale řekla ano. Děj věcí nabíral spád.
Pracovala jsem v zahraničí u velmi hodné paní, která byla původně povoláním tlumočnice. Učila jsem se na státní zkoušku z němčiny, a tehdy jsem se rozhodla, že nebudu spát. Chtěla jsem zvýšit efektivitu učení. Sedm dní jsem nespala. Pak to přišlo. Bolest hlavy, spánky tepající závratnou rychlostí. Můj ex-přítel, který tam byl také zaměstnaný, volal tatínkovi, že musí přijet. To, co táta viděl, ho šokovalo. Bílý obličej, obrovské kruhy pod očima a jeho vždy zdravá dcera vykřikující cosi o mimozemšťanech. Byl v šoku, nešťastný a vyčerpaný. Právě ujel sedm set kilometrů. A hned se rozhodl jet zpátky. Chtěl mě dostat do rukou českých lékařů. Nedovedl si představit, že bych měla zůstat v nemocnici v Itálii. Po převezení do města T. táta musel sledovat, jak mě ve svěrací kazajce dávají do sanitky a odvážejí do psychiatrické léčeny ve městě N.
Celé rodině tímto dnem začala strastiplná cesta. Cesta plná překážek. Následují hospitalizace, izolační místnost, klecové lůžko. Nikoli, že bych chtěla někomu ublížit. Lékaři potřebovali, abych nastartovala spánek, a já jsem nebyla schopna byť jen posedět na posteli. Nemoc měla maligní průběh. Hrozilo nejhorší. Nacházela jsem se mezi životem a smrtí.
Bojovala jsem a se mnou celá rodina. Maminka se sestrou se denně střídaly u mé postele, aby mě nakrmily. Od nikoho jiného jsem jídlo nesnědla. Po téměř půl roce se podařilo a já se navracím domů. Těším se. Jenže zjišťuji, že ten návrat je jiný než v mých představách. Mám cejch na čele. Byla jsem v psychiatrické léčebně. Ještě zraněná duše z dlouhého boje svádí další bitvu. Tato bitva je mnohem bolestivější než ta v nemocnici. Snažím se vrátit do práce a to se mi také daří. Dva roky pracuji v prestižní zahraniční firmě a všechno se opakuje. Nechci důchod. Jdu proti proudu. Stále stejná písnička - práce, zaměstnání, kolaps.
Ve třiceti letech, vyčerpaná, nastupuji na plný invalidní důchod a můj život se od základů mění. Vdám se, pořídíme si dva pejsky. Píšu se spoluautorkou knihu, kde otevírám svoji duši. Bojím se. Co řeknou rodiče, co sestra, co lékaři a ostatní? Nepíšu jen hezké věci. Ale stane se něco neuvěřitelného. Po napsání a zveřejnění knihy se naše vztahy s rodinou ještě více upevňují. Nevyřčené se stane napsaným a k mému velkému překvapení to přinese dobré ovoce. Nejdříve jsem přemýšlela, zda knihu napsat pod pseudonymem, pak jsme se radily se spoluautorkou, která mě podporovala vydat knihu pod vlastním jménem. Bála jsem se odsouzení, věděla jsem dobře, že lidé mohou být krutí. Ale když kniha vyšla, mnoho lidí mě zastavovalo a sdělovalo své vlastní identické příběhy. Od této chvíle jsem chtěla bojovat za lidi s psychickým onemocněním. Vím, že si to zaslouží. Chci lidem přiblížit svět duševně nemocného člověka. Snad aby pochopili, a pokud jim to síly dovolí, tak aby třeba pomohli. Moc Vás totiž potřebujeme!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana | E-mail | Web | 16. února 2017 v 10:57 | Reagovat

Je moc prima, že někdo, kdo ví, o čem mluví, o tom mluví s jinými prostřednictvím knih a pomáhá. V dnešním světě je každá pomoc malý zázrak!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama