Trauma - nechtěné dědictví, Mark Wolynn

27. dubna 2017 v 9:33 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Jak nás formuje zděděné rodinné trauma a jak je překonat

Když jsem knížku dočetla, pochopila jsem, jak moc je důležité vědět o rodinné minulosti. Mnohdy jen nemáme čas, leckdy je pohodlnější se neptat. Vím, může to být bolestivé, proto od této strategie opouštíme. Každý z nás si své dědictví nese s sebou jako těžké břemeno.
Pátrám ve své rodinné anamnéze a jen matně se mi vybavuje, co znám z vyprávění rodičů. Jak se tatínek topil, nebo jak babička měla nehodu na silnici a utrpěla velmi vážné zranění. Nikdy už na tom pak zdravotně nebyla tak dobře jako před nehodou. Pradědeček, který přišel o život při nešťastné náhodě v lese. Nejraději bych se rozběhla za svými rodiči a ptala se. Jenže až tak jednoduché to zase není. Mám divný pocit, že by se ani rodičům na některé otázky odpovídat nechtělo.
Je zřejmě pravdou, že jsme zkrátka ovlivňováni vším, co naši předci nedořešili. Neseme si v sobě všechny předky v genetické informaci a utéci před tímto dědictvím prostě nelze. Popíráním a odmítáním skutečnosti jen ubližujeme sami sobě.
Jak z této pomyslné pavučiny, ve které jsme uvízli, najít cestu zpět?
Naše mysl je neuvěřitelná a zázračná léčitelka. Stačí jí pomoct, projevit jí důvěru. Má nekonečnou možnost představivosti a fantazie a právě tyto obrazy, které vytvoříme, léčí.
Ty pak pronikají do našeho těla i mysli. Prý jenom tím, že si pouze představíme nějakou činnost, se naše zraková kůra rozzáří, jako by se to stalo, kdybychom tuto činnost skutečně prováděli. Když svou mysl naplníme obrazy duševní pohody, vytvoříme tím prostředí, které podpoří léčivý proces.
Nejen naše tělo, ale i naše řeč o nás hodně prozrazují. Jádrový jazyk, slova, jež nám ukazují správný směr. Mohou se zdát nahodilá, ale věřte, není tomu tak.
Spojujte a tvořte si stezku k vašemu nevědomí a výsledkem bude odměna, že zřejmě porozumíte více sobě samým.
Naše vodítka jsou ve slovech, která jsme vyslovili nahlas i potichu. Ta, která nám v hlavě zvoní.
Snažila jsem se sama přijít na svůj jádrový jazyk. Kontrolka zazářila, když myslí proběhlo slovo SELŽU. Mé věčné obsedantní problémy, kdy před odchodem z domu všechno několikrát kontroluji, snaha zříci se jakékoli zodpovědnosti, protože bych nemusela obstát. Nevím, kde se vzalo, ale provází mě životem. Je to nepříjemné a vyčerpávající. K tomuto slovu se automaticky navazuje strach a úzkost. Proto se vydávám na cestu hledání. Kniha nám nabízí i kapitolu Jádrový jazyk a jeho lék a já zakončuji překrásnou větou z této části:

Třeba jste také objevili, že váš nejhorší strach není již tak děsivý, neboť když jste sledovali jeho jazyk, zavedl vás na nové místo. Víte už, že váš skrytý jazyk nikdy o strachu nebyl. Větším tajemstvím bylo, že tu pořád čekala silná láska, která chce, abyste žili život naplno, bez opakování obav a tragédií minulosti. Láska hluboká, tichá, nekonečná, jež vás se vším a všemi spojuje. Láska jako mocný lék.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama