Červen 2017

Strach z neznámého

30. června 2017 v 17:09 | Markéta
Prý jsou tři opěrné body v našem životě, které když se nám zhroutí, rozbije se celý náš svět.
Ty body jsou zdraví, vztah a práce.
Když onemocníme, dostaví se strach. Vážná nemoc s člověkem zamává od základů. Strach z neznámého, strach ze smrti. Musíme se zastavit. Najednou máme dostatek času na to, abychom probrali otázky, které jsme nepokládali za důležité. Problém je ale v tom, že ony otázky mají velkou hodnotu. Strach nás mnohdy dostane až na kolena, až na dno propasti, jenom proto, abychom si alespoň trochu uvědomili podstatu našeho chování, jednání a snad i našeho bytí na tomto světě.

Když nám jednoho dne oznámí partner, že už je to s námi zkrátka k nevydržení, myslíme si, že je konec světa. Opět je tu strach. Jak to zvládnu sám? Obstojím?
A pak se dostaví nekonečná bolest a pohrdání partnerem. Nevíme, jak dál, a zase si klademe mnoho otázek. Hledíme pravdě zpříma do očí a nestačíme se divit, co jsme zjistili. Že nejsme tak dokonalí, že je nám z toho všeho na nic. Bez chyb se ale nelze učit, jsou naší součástí.
Jednoho dne i tato bolest přebolí a my zjistíme, že jsme k našemu překvapení obstáli na výbornou.

Práce, náš chleba, naše živobytí. Výpověď leží na stole. Stát se to může právě nám. Že si jsme jisti svými kvalitami? Stoprocentně víme, že na nás čeká dalších deset míst. Ale to by nebyl život, aby nás nevytrestal. Věci mohou proudit svou řekou, svým vlastním proudem a silou. Nikde nás nechtějí, a když se nějaké to zaměstnání zadaří, neodpovídá našim představám. Je tu opět strach a stres. Proč a za co? Složenky si pravidelně platím, nikomu neubližuji, tak proč mě Bože takto trestáš?

A život jen mlčky naznačí:

Dělám to pro Tebe jen proto, abys neustrnul na místě, abys na sobě pracoval. Potřebuješ se posunout dopředu a bez změny není žádný vývoj možný. Změna je život a strach je dobrý učitel, byť někdy hodně nepříjemný. Zkus o něm někdy uvažovat třeba jako o svém příteli, žij naplno a navzdory bolesti neměj strach z neznámého.

JIM BUTCHER – DROBNÁ LASKAVOST

28. června 2017 v 12:13 | Lenka Palátová


Neznámý titul od pro mě neznámého autora… jako spousta dalších. Tak jsem v první chvíli zhodnotila knihu, kterou mi věnovala kamarádka. Prý se do ní nějak nemůže začíst, a když já mám ráda sci-fi, jestli by se mi nelíbila. A jelikož pro mě je v jistém smyslu výzvou kniha každá, tak jsem si říkala, že samozřejmě nedám na první dojem. Jsem duší utajený romantik, a ve čtyřiceti už člověk trochu odroste pohádkám, ne že by se mu ale pořád nelíbily. Od staršího dětského věku jsem inklinovala k příběhům tajemným a imaginárním, které se odehrávaly mimo náš svět. K nim jsem se utíkala ze světa reality a ráda to dělám pořád. Ale ani kdyby člověk četl jenom sci-fi, tak všechny autory tohoto žánru znát nemůže. Kniha Jima Butchera mě zaujala již anotací, ale zjistila jsem, že je to již desátý díl. Naštěstí jen jakési volné pokračování. Příběh je velice čtivý, možná i proto, že prvky nadpřirozena a tajemna jsou zasazeny do doby dnešního nebo dnešku podobného světa, což je samo o sobě sci-fi. Osobnost Harryho Dresdena pro mě jako čtenáře ztělesňuje všechno, co od hlavního hrdiny očekávám a celá kniha líčí odvěký boj dobra se zlem, jednu z nejčastějších náplní všech žánrů literatury, v každém však stylizovanou do trochu jiného pojetí. Vyvolává ve mně představy a zamyšlení nad jednotlivými postavami, které jsou pečlivě propracované, zejména pak nad jejich osobnostní stránkou, ta je vystižena u některých úplně detailně a přesto zůstává během děje v některých ohledech dlouho skryta. Není to z mého pohledu asi úplně klasická science fiction, ale má v sobě prvky, které určitě přitáhnou i čtenáře jiných druhů knih a zaháčkuje si je pro ten svůj. Mě kniha přitáhla na 100%, nemohla jsem se od ní odpoutat a ve chvílích, kdy jsem nemohla pokračovat ve čtení, jsem byla stejně duchem v jejím strhujícím ději. Spěchala jsem, abych už byla na konci, který mě jako u klasických sci-fi příběhů nezklamal, protože samozřejmě úplně neskončil tak, jak bych chtěla, ale dává možnost mojí fantazii i dílům příštím, aby pokračovaly. Už teď se těším, že si dočtu předchozí díly. Autor má můj neskonalý obdiv za vymyšlení poutavého příběhu, který čtenáře chytne a nepustí, vlastně celé série příběhů, což musí být ještě obtížnější.

…jedna z jistě mnohých čtenářek tohoto titulu Lenka Palátová

Koňská hříva vlaje v mých snech

24. června 2017 v 12:45 | Markéta

Nikdy se nevzdám svých snů. Co bych bez nich byla? Snad jen loutkou bez chuti do života a elánu. Ano, mé sny mi mnohdy značně dokáží život zkomplikovat, ale činí ho krásným a plnohodnotným.

Jako dítě mě vzali do stáje, uviděla jsem hříbátko a nikdo mě nebyl schopný z té stáje dostat. Následovalo nejkrásnějších sedm let strávených v koňském sedle. V mé duši bylo kdesi uvnitř cosi nepopsatelného. Něco co mě spojovalo s tím krásným zvířetem.

Jenže jak léta plynula, našla jsem si přítele a ačkoli jsem stále toužila mít koně, do popředí šly jiné zájmy. Dostala jsem prestižní práci v zahraniční firmě. A místo vlající hřívy a pozorování koně v pohybu, čištění a ježdění, zvítězily haldy papírů, dopisů a emailů. Ano, vydělávala jsem docela obstojně, ale byla jsem někdy skutečně alespoň trochu šťastná?

A v tom papírování jsem zcela zapomněla na své sny. Život si vybral svoji daň za mé pracovní nasazení a já se zhroutila. Následovala léčba, medikace. Měla jsem štěstí, protože na to, jak katastrofálně jsem na tom byla, jsem se z toho dostala. Ale má váha z hubené holky jezdící na koních se vyšplhala až k závratnému číslu.

A pak jsem potkala kamarádku. Nabídla mi navštěvovat stáj a vrátila mi štěstí a naplnění života. Ve stáji jsem neuvěřitelně šťastná. Nejenže tu jsou koně, které miluji, ale je tu i dobrá parta holek, které mě drží nad vodou. Daří se mi hubnout a mám slíbeno, když vytrvám a dostanu se na určitou hranici, že se vrátímzpátky do sedla.

Znovu se učím důvěřovat sama sobě, při úkonech s koňmi. Vodím je, češu a dělám všechny potřebné práce, které ke světu koní patří. Dělám je ráda. Holky ve stáji mě podporují a nemají to se mnou občas jednoduché. A můj manžel? Ten je super. Nejenže to toleruje, ale pravidelně pro mě i jezdí a vyzvedává mě.

Koně to je pro mě osudové naplnění, láska, ale i cesta k vlastnímu zdraví. Nikdy se nevzdám snu, že se dostanu zpátky do sedla a moc se na to těším.

Stručné dějiny světa pro mladé čtenáře

19. června 2017 v 10:46 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Ernst H. Gombrich

Stručné dějiny světa pro mladé čtenáře

Chceš jít objevovat svět? Chceš nahlédnout do minulosti a už dávno nepatříš mezi děti školou povinné? Tak to vůbec nevadí. Protože knihu napsanou Erstem Gombrichem, světově uznávaným historikem, si užije každý. Kniha vám milou formou osvěží historii a také vás obohatí o události, se kterými se setkáte poprvé. A děti, ty z ní budou přímo nadšeny.
Vydáte se po Nilu, dostanete se do roku 3 100 před naším letopočtem a ještě mnohem dál. V čase se vrátíte až do doby, kdy pralidé malovali na skalní stěny kresby zvířat a pokoušeli se i čarovat. Byli úzce svázáni a napojeni na přírodu, což nám přetechnizovaným jedincům schází.
Dozvíte se například i o panu Schliemannovi, obchodníkovi, který se rozhodl zjistit, jak to přesně bylo s básníkem Homérem. Schliemann neustále četl tento starý příběh a chtěl dokázat, že všechny ty překrásné končiny, které Homér popisuje, existovaly. Skutečně se mu to podařilo. Nalezl i Tróju a vykopal ji.
V Řecku se podíváme na záhadné místo, kde je trhlina v zemi a odkud vycházejí sopečné páry. Je to místo, které patří slunečnímu bohu Apollónovi, a právě se nacházíme v Delfách. Kdo takovou páru vdechne, je jako omámený, zmatený, mluví nesouvisle a jeho řeč se podobá mluvě opilce. Kněžky zde předvídají budoucnost. Znaly kněžky záhadná tajemství přírody? Uměly skutečně nahlédnout do budoucnosti i minulosti, nebo to byl pouhý klam? Kdo ví?
Plujeme dál až za obzor společně s panem Ernstem Gombrichem. Hezky postupně z jednoho století do druhého, z jedné země do jiné, až se dostáváme do nové doby nazývané "osvícenství", kdy se rozum vydává do boje s pověrami a temnotou. Zdali tímto přístupem člověk neztrácí trochu ze své přirozenosti? Těžko soudit.
A už je tu rok 1740 a v Rakousku vládne neobyčejná žena, císařovna Marie Terezie. Když nastupuje na trůn, je jí pouhých dvacet tři let. Mimořádně zbožná žena a opravdová matka rodiny. Měla šestnáct dětí. Odstranila mučení, ulehčila život sedlákům a hlavně se dobře starala o školství. Po Marii Terezii vládl její syn Josef II. Byl horlivým bojovníkem za osvícenství. Snášenlivost, rozum a lidskost byly opravdu to jediné, oč mu šlo.
Dále se vydáváme bouřlivými dějinami Francie a sledujeme boje Napoleona na různých bitevních polích. Napoleona, jehož přílišná houževnatost, touha po moci a slávě přivedla na pustý osamělý ostrůvek v Atlantickém oceánu, na Svatou Helenu. Takový byl konec muže s největší silou a nejpronikavějším duchem.

Chcete-li se dozvědět mnohem víc, uceleněji, přesněji a především zajímavěji, poznat, co všechno provázelo planetu Zemi od počátku věků až do dnešní doby, pak je tato kniha správná volba.

Rychle, rychle běží čas

2. června 2017 v 11:52 | Markéta
Denně riskují lidé pro minuty, vteřiny, sekundy své životy. Na silnicích je snad tisíce příkladů a docela nesmyslných. Lidé nejsou trpěliví. Ohrožují nejen sebe, ale i všechny okolo.
Tak nějak ale mám pocit, že jsme netrpěliví všichni. Spěcháme a mnohdy ani nevíme kam. Ten neklid je v nás všech hluboko zakořeněn. Ano, silnice je jeden příklad. Auta na sebe troubí, jen proto, že řidič nedokáže okamžitě zareagovat.
Stačí si ale jen zajít k lékaři do čekárny. Existují nenapravitelní "předbíhači". Nevadí jim, že ostatní hodinu či dvě čekají, a prostě suverénně jdou dopředu. Asi jsou přesvědčeni, že ten jejich čas je důležitější, než těch ostatních.
Kam, že se to všichni ženeme? To opravdu nevím. Nejhorší na celé věci je, že ačkoli to kritizuji, nejsem výjimka. Jak krásné by bylo užívat si přítomného okamžiku? Oné vzácné chvíle, která se třeba nikdy nevrátí. Zapomenout se ptát a dělat si starosti, co přinese zítřek. Zapomenout na včerejšek a na všechny bolesti a strasti a naplno žít. Žít, jak nejlépe umíme, tak abychom se nemuseli za nic stydět, a když už nějakou tu chybu uděláme, tak abychom ji dokázali přijmout, protože jsme jen lidé, kteří chybují a sami sobě se dokázali zasmát.
Zpomalme, včetně mě, protože když všichni z nás trošku zvolní tempo, bude se nám lépe žít. Všude je tlak a stres a to žádné práci a radosti ze života ani trochu nepřidá.
Jen v jediném oboru se zpomalit nedá. A tím je medicína. Ano, tam čas rozhoduje. Sekunda může trvat věčnost. Rozhoduje se o životě a smrti. Je to čas, který má hodnotu života.

Proto, až budete sedět v autě a kolem pojede houkající sanitka, prosím, uhněte na stranu a darujte jí trochu času, ona ho právě v tuto chvíli pro někoho hodně moc potřebuje.