Říjen 2017

Sametový Herodes

Středa v 8:31 | Libor Michalec
Sametový Herodes

V devadesátých letech, když mi bylo kolem dvaceti let, se mi svět jevil jako jedno velké báječné dobrodružství. Pracoval jsem v cestopisném magazínu, jezdil na "dlouhé služební cesty" do Himálaje, interviewoval celebrity, vydal román, oženil se a stal se tátou, rekonstruoval rodinnou vilu a zdálo se, že tak to bude pokračovat. Pak začala drhnout nejen "šťastná" devadesátá léta, ale i můj život. Možná, že cestování je něco jako droga a já jsem po exotických zážitcích chtěl ještě víc dobrodružství a emocí, a když nepřicházely, mozek si je začal "vyrábět" sám nezávisle na "normálním světě". Začalo to tím, že jsem si myslel, že se nějací hackeři nabourali do mého počítače a moje literární pokusy se staly hitem internetu. Pak jsem měl pocit, že se mnou komunikují noviny svými titulky a pak i články, a potom i moderátoři v televizi. Byl to takový stále se zrychlující kolotoč, kdy se okamžiky extáze střídaly s depresemi. Prý to postihne zhruba 1% populace a já měl tu smůlu, že jsem spadl do téhle množiny. "Paranoia ve mně bujela, postupovala jako kdysi hitlerovská vojska Evropou, padaly další a další bašty zdravého rozumu, přestože nenastavovala jen svoji laskavou tvář, ale i hrůzy, jako třeba když jsem si ráno po uzávěrce novin, které jsem vyráběl až do půlnoci ve strachu, abych nepřehlédl nějakou nepřesnost, pustil televizi, a jak jsem přepínal kanály, všechno bylo jakoby o mně, mluvily tam na mě postavy ze seriálů, zpravodajské stanice, a dokonce i dokumenty a pořad o rybolovu, a já trnul v krásné hrůze, co že se to děje," zapsal jsem si do deníku, který jsem původně začal psát s cílem "předepisovat si svůj život" a vůbec netušil, kam mě to zavede. První ataku schizofrenie jsem měl v roce 2001, a možná to souviselo i s přelomem tisíciletí, protože podruhé se mi to vrátilo v roce 2012, (mezitím jsem prožil pár víceméně pohodových let), kdy měl být podle mayského kalendáře konec světa. Když jsem byl v "tranzu" cítil jsem se skvěle, ale ten propad, kdy si vyléčený člověk s touhle diagnózou uvědomí, co se vlastně stalo, je těžký. Psychiatři mluví o oploštělých emocích, ochabnutí vůle. Naštěstí dnes již existují léky, které dovedou vrátit pacienta zpátky na zem, ale když se vám něco takového přihodí, cítíte, že vztah lidí k vám se změní. Nevědí, co se vlastně stalo, kam si vás zařadit. Pak jsem díky kamarádce zjistil, že vydavatelství Triton ve své edici Třináctá komnata duše takové příběhy publikuje. Když do toho máte reportérské srdíčko, které si nepřeje nic jiného, než všechno to neuvěřitelné, co jste "prožil", dát na papír, nemáte na výběr. Také jsem věřil, že zveřejnění zápisků, které jsem začal psát již od roku 1989, může pomoci dalším pacientům a třeba i jejich rodinným příslušníkům nebo doktorům.





Stín za oknem

13. října 2017 v 8:52 | Markéta
Mám doma spoustu knih, miluji je. Chodím do knihoven a hledám odpovědi na otázky. Někdy se zmítám v chaosu a zmatku. Nevím nic a chci to napravit stůj co stůj. Nesu si v sobě jistou netrpělivost, všechno chci mít a znát hned, na nic nechci čekat. A opomínám, že všechno má svůj čas.
Nosím své stíny, snad jako každý jiný člověk. A nechtěně si přiznávám, že ten stín není za oknem, ale v mém nitru. Ale tam kde je stín, světlo být musí zcela zákonitě. Je nutné se sebou něco dělat, pracovat na sobě, neztratit víru ani naději.

Jsem si jistá tím, že nejsem zlý člověk. A i přes své chyby a nedostatky se snažím žít, jak nejlépe umím. Někdy se to daří více, někdy méně. S mojí nemocí to není až tak jednoduché. Připadám si neohrabaná, občas si nevzpomenu, co bylo včera k obědu. Ptám se proč, proč zrovna já mám takovou zákeřnou nemoc? Hledám příčiny svého onemocnění. Snažím se neopakovat své chyby.

A najednou cítím, že tu někdo je. Někdo, kdo mi pomáhá. Někdo, kdo mě provází.
Asi je to má víra. Víra v Boha, v silný smysl života. Protože jít životem a nevěřit, je jako skákat do vody a neumět plavat. A navíc má nemoc mi mnohé dala, mnohému mě naučila.

Vím, že ten někdo tady je, a ačkoliv mu neumím dát formu ani jméno, je nutno říci, že za chyby, které jsem dělala, bych zasloužila pár výchovných. Tím, že jsem nespala a nejedla, abych mohla studovat a hýčkat si své ego, jsem překročila všechny pravidla platné pro každý živý organismus. Na pokraji života a smrti a dostala jsem šanci znovu. Šanci žít znovu. Tisíckrát mi odpustil a tisíckrát to se mnou zkouší. Dělá ze mě lepšího člověka. Dává mi krásné dary do života. Znova češu koňskou hřívu, dívám se na pohyb koně a holky ze stáje mě berou jako rovnocenného člověka. Vím, jak chutná štěstí. Řekla bych, že mě berou, jaká jsem, a mají mě rády. Mám úžasného manžela. Naučila jsem se milovat kouzlo přítomného okamžiku. Mám se toho ještě hodně co učit, snad se mi podaří na cestě životem obstát s čistým štítem a úspěšně překonat všechny své stíny.


Jedno vím ale zcela jistě, že ačkoliv se nám hodně věcí zdá nesmyslných, určitě mají svůj hluboký smysl. Věřím, že i stín za oknem má svůj důvod, stejně jak jen ten ve vaší duši.

Šlechtična

10. října 2017 v 13:53 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
ŠLECHTIČNA
JEAN-CLAUDE VAN RIJCKEGHEM
PAT VAN BEIRS

Okolnosti narození jsou záhadné. Svíce, kterou porodní bába zapálila, dohasíná. Zbývá příliš málo času. Hrabě ze strachu o život své paní a dítěte volá Morvu, která zná mnohá tajemství přírody. Mezi lidmi se šušká, že je čarodějnice. Hrabě nemá čisté svědomí, obává se, má strach z prokletí.
Zdánlivě nikdo zdánlivě nemá v tuto chvíli moc zasáhnout do rozehraného osudu, ale Morvě se to podaří.

Margareta, mladá šlechtična, vyroste ve zvláštní dívku - krásu matky sice nezdědila, má ale dostatek šarmu, chytrosti, drzosti i humoru. Svým způsobem je neodolatelná.
Měla se narodit jako syn a dědic a její přirozená povaha tomu odpovídá.
Zkrotí otcova koně, který se vrátí z bitvy šílený. Nikdo jiný není schopný se k němu přiblížit. Se svým koněm zpečetí životní přátelství.

Chce šermovat a hodiny šermu si platí u nejlepšího učitele. Zná nyní tajemství, umí využít své slabiny a proměnit je v silné stránky. Všechno se však děje v tajnosti a tichosti.
Do jejího života ale zasáhne krutý osud. Její vlídná, milovaná matka se po neustálých pokusech zplodit syna definitivně zblázní a je odvezena do kláštera. Margareta ji vídá stále méně. Z krásné ženy se stane křehká bytost, povídající si sama se sebou, nebo snad s anděly.

Otec najde Margaretě ženicha, ta ho nenávidí, nesnáší ho. Jeho podlé chování, jeho vzhled. Hnusí se jí na něm všechno. Odmítá otcovu nabídku k sňatku a přede všemi hosty pěkně zostra řekne, co cítí. Za drzost utrží ostrou, bolestivou ránu, ale ji něco takového nezastaví. Na protest přestává jíst. Sedmý den bez jídla, slabá a nemocná, souhlasí se sňatkem s mužem, který ji k smrti děsí. Na důkaz svého slibu políbí kříž.

Věci však naberou jiný spád a šlechtična Margaretahledá pomoc u samotného papeže. Najde skulinku, ale tím nedostává svému slibu. Co na to osud? Jak se Margareta popere se svým svědomím?

Pakliže se vydáte s šlechtičnou z Flander na pouť, dojme vás její přístup k životu a odvaha a její příběh vás nenásilně přivede na cestu otázek a nevyřčených odpovědí. Spisovatelům se podařilo ztvárnit osud velmi zajímavé ženy.