Sametový Herodes

18. října 2017 v 8:31 | Libor Michalec
Sametový Herodes

V devadesátých letech, když mi bylo kolem dvaceti let, se mi svět jevil jako jedno velké báječné dobrodružství. Pracoval jsem v cestopisném magazínu, jezdil na "dlouhé služební cesty" do Himálaje, interviewoval celebrity, vydal román, oženil se a stal se tátou, rekonstruoval rodinnou vilu a zdálo se, že tak to bude pokračovat. Pak začala drhnout nejen "šťastná" devadesátá léta, ale i můj život. Možná, že cestování je něco jako droga a já jsem po exotických zážitcích chtěl ještě víc dobrodružství a emocí, a když nepřicházely, mozek si je začal "vyrábět" sám nezávisle na "normálním světě". Začalo to tím, že jsem si myslel, že se nějací hackeři nabourali do mého počítače a moje literární pokusy se staly hitem internetu. Pak jsem měl pocit, že se mnou komunikují noviny svými titulky a pak i články, a potom i moderátoři v televizi. Byl to takový stále se zrychlující kolotoč, kdy se okamžiky extáze střídaly s depresemi. Prý to postihne zhruba 1% populace a já měl tu smůlu, že jsem spadl do téhle množiny. "Paranoia ve mně bujela, postupovala jako kdysi hitlerovská vojska Evropou, padaly další a další bašty zdravého rozumu, přestože nenastavovala jen svoji laskavou tvář, ale i hrůzy, jako třeba když jsem si ráno po uzávěrce novin, které jsem vyráběl až do půlnoci ve strachu, abych nepřehlédl nějakou nepřesnost, pustil televizi, a jak jsem přepínal kanály, všechno bylo jakoby o mně, mluvily tam na mě postavy ze seriálů, zpravodajské stanice, a dokonce i dokumenty a pořad o rybolovu, a já trnul v krásné hrůze, co že se to děje," zapsal jsem si do deníku, který jsem původně začal psát s cílem "předepisovat si svůj život" a vůbec netušil, kam mě to zavede. První ataku schizofrenie jsem měl v roce 2001, a možná to souviselo i s přelomem tisíciletí, protože podruhé se mi to vrátilo v roce 2012, (mezitím jsem prožil pár víceméně pohodových let), kdy měl být podle mayského kalendáře konec světa. Když jsem byl v "tranzu" cítil jsem se skvěle, ale ten propad, kdy si vyléčený člověk s touhle diagnózou uvědomí, co se vlastně stalo, je těžký. Psychiatři mluví o oploštělých emocích, ochabnutí vůle. Naštěstí dnes již existují léky, které dovedou vrátit pacienta zpátky na zem, ale když se vám něco takového přihodí, cítíte, že vztah lidí k vám se změní. Nevědí, co se vlastně stalo, kam si vás zařadit. Pak jsem díky kamarádce zjistil, že vydavatelství Triton ve své edici Třináctá komnata duše takové příběhy publikuje. Když do toho máte reportérské srdíčko, které si nepřeje nic jiného, než všechno to neuvěřitelné, co jste "prožil", dát na papír, nemáte na výběr. Také jsem věřil, že zveřejnění zápisků, které jsem začal psát již od roku 1989, může pomoci dalším pacientům a třeba i jejich rodinným příslušníkům nebo doktorům.




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 MarijaKes | E-mail | Web | 20. října 2017 v 6:27 | Reagovat

Asi stojí za přečtení. Mnohdy právě nejen nemocný netuší, co se s ním děje, ale právě okolí, rodina to svým chováním a reakcemi může všechno zhoršit. Zkusím se po knize podívat. :)

2 Magicmax | Web | 21. října 2017 v 14:08 | Reagovat

Reklama:
Zúčastni se, prosím, mé jednoduché animované poznávačky. :) Účast ti oplatím 5-ti stardantními komentáří u tvých dalších článků. :) Stačí do poznávačky přidat #poznavacka.
Nabídka platí pro všechny. :)

3 Victoria Eleanor Drake Demonica Wicca | Web | 24. října 2017 v 22:12 | Reagovat

To vypadá hodně zajímavě

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama