Budete mi chybět, až tu nebudu - Cory Taylorová

7. listopadu 2017 v 16:40 | Markéta
Statečný boj s rakovinou a touhou všechno vzdát


Hlavní hrdinka knihy má zhoubný nádor na mozku, později se metastázy dostávají do celého těla. Ví, že zemře. Bojí se smrti a poprvé v životě přemýšlí, že si sáhne na život. Tajně si obstarává jed, aby své trápení mohla bezbolestně ukončit.

Mám silný pocit, že autorka bojuje o přijetí eutanazie, a po přečtení knihy jsem si uvědomila, že jí nelze její názor zazlívat. Naprosto ji chápu, přesto s eutanazií nesouhlasím. Sama jsem byla ve velmi vážném ohrožení života, kdy nikdo už nedoufal v obrat. Přesto se stal zázrak a dostala jsem se z kritického stavu na pokraji života a smrti.

Myslím si, že nechat člověka rozhodovat o životě a smrti je příliš odvážné. Člověk dokáže být někdy hodně nebezpečný a v okamžiku, kdy dostává moc (moc rozhodnout o životě a smrti naprosto legálně), celá situace získává jiný rozměr a určitě nikoli příliš pozitivní.

Ovšem na druhou stranu si kladu druhou otázku: je důstojné nechat člověka trpět v nemocnici v někdy naprosto nelidských podmínkách? Cory si stěžuje, že se o smrti vůbec nemluví, navzdory její všudypřítomnosti. Vážně nemocní lidé o ní ale mluvit potřebují, chtějí se na odchod připravit. Dříve lidé umírali doma a smrt byla přirozenou součástí života. Dnes umírají v nemocnicích, naprosto osamoceni, v prostředí, které je jim nepříjemné, sami se svým trápením. Já se ptám: jak moc jim to odchod ze života ulehčí? Věk se prodlužuje, ale tím i doba umírání. Cory o tom ví jistě své.

Téměř vždy, když jsme nemocní, rekapitulujeme. Hledáme, klademe si tisíc otázek. Zlobíme se nad neúspěchy, omyly a pády, ale jak tvrdí Cory, právě ony nás utvářejí. Odstraňte je a nebudete nic.

Vážná nemoc nám dává jednu velikou možnost, která je vzácná. Máme čas. Čas dát do pořádku věci, které bychom měli urovnat, čas říct svým nejbližším to, co jsme celou věčnost odkládali. Sdělit jim podstatné a rozloučit se s nimi.

Dříve nebo později budeme stát každý z nás tváří v tvář smrti. Nikdo z nás neuteče. Nikdo z nás se neskryje.

Mě napadá jen jedna otázka: jaký by byl život na Zemi, kdyby smrt neexistovala? Jak by se lidé chovali a čeho všeho by byli schopni? Smrt, to je jednak velká bolest ze ztrát nejbližších, ale také uvědomění si konečnosti a tím i touha prožít přítomný okamžik, radovat se ze západu slunce a modré oblohy.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MarijaKes | E-mail | Web | 19. listopadu 2017 v 16:23 | Reagovat

Obrázek na přebalu a název knihy už člověkovi bolestivě svírá srdce. Viděla jsem kdysi nějaký dokument o takovém dobrovolném odchodu, eutanázii. Žena neměla nikoho blízkého, neměla už žádnou rodinu a s těžkou nemocí zůstala sama. Rozhodla se odejít a dto odejít důstojně. Dokonce jsou na to někde (ne u nás pochopitelně) agentury. V krásném pokoji si žena se společnicí povídala, poobědvali, popili čaj, pustily si hudbu a takto strávily celý den. Může se prý totiž stát, že si ti nakonec žadatel rozmyslí. Po příjemném dni ulehne a už se neprobudí. Pro osamělého člověka, který nikoho nemá je to vysvobození. na co vzpomínat, proč trpět a žít jen vzpomínkami na blízké, kteří už tu nejsou.
Je to hodně rozporuplné téma hodně odpovědné a snadno zneužitelné. Nedokážu ani říci, jak bych to chtěla já, kdyby.....až to kdyby přijde, pak to teprve snad budu vědět. ....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama