Únor 2018

Mládí

23. února 2018 v 15:19 | Markéta
Mládí

Kde že ty krásné roky jsou? Kolik chyb, přešlapů, malérů a pádů jsme v životě udělali? Pokouším se učit se každým dnem, a přesto se mnohokrát ohodnotím na nedostatečnou. Občas je to hrůza a stydím se za sebe. Jenže život nepřipouští reparát a všechno se jede na ostro.

Zmateně tápeme životem. Jsme nerudní, když stojíme na křižovatce cest, protože nikdo nám neporadí, kterou cestou se dát. Jedině my sami jsme za svůj život zodpovědní a naše volba je rozhodující.

Naše mládí je pryč a my hodnotíme a srovnáváme se s dnešní mladou generací. Mladí lidé jsou nevlídní, čekají na vlakovém či autobusovém nástupišti se sluchátky na uších a nezájmem o svět. Je to počítačový věk, jsou to elektronické osobnosti, neschopné kontaktu? Jsou naštvaní, když musí pustit sednout babičku nebo dědečka, ale věřte, není tomu vždycky tak. Mám s tím osobní zkušenost.

Šla jsem do obchodu a chtěla jsem si nabrat rohlíky. No a znáte to, ty zatracené igelitové sáčky na pečivo nešly rozevřít. Nechtěla jsem být nehygienická, proto jsem si nenaslinila prsty. Můj bezmocný boj sledovala patnáctiletá dívka a místo toho, aby ze mě měla legraci, mě oslovila.
"Paní chcete sáček rozevřít a rohlíky nabrat?" mile se na mě usmála a vzápětí mi pomohla.

Vážně bych to psát neměla, ale na kuřáckém stanovišti v ruce cigaretu, jsem zmateně hledala zapalovač. Nejdříve jsem prohledala kabelku, potom igelitovou tašku a pak všechno zase a znovu. Ten zapalovač se nemohl přece propadnout do země! Říkala jsem si.
Z ničeho nic ke mně přistoupí mladá žena a s úsměvem se zeptá: "Chcete připálit?" Byla tak hodná nebo už nemohla sledovat mé zoufalé počínání. Měla jsem hned lepší náladu. Je příjemné, když se k vám někdo zachová mile a hezky. Nehledě na to, jde-li o cigaretu, či něco jiného. Lidé by neměli být k sobě neteční. Vím, bylo by lepší, kdyby žádná z nás cigaretu nepotřebovala, ale o to tady nešlo. Nyní už naštěstí nekouřím.

Jsem v lázních, sedíme jako pětačtyřicátnice s jedním mladým hezkým klukem u jednoho stolu. Kolikrát si říkám, že zřejmě ho ty naše hovory musí štvát. Musí mít jiné zájmy, než my, ženy ve středních až po středních letech. Člověk by řekl, že bude silně nespokojený, že musí sedět právě s námi. On ale vždycky s milým úsměvem přijde a řekne: "Dobré ráno, milé dámy," usměje se, a když skončí oběd či večeři zase se usměje a řekne: "Dámy, krásný den." Nehledě na to, že nám trpělivě odpovídá na naše dotazy.


Usmívejme se na sebe, ať jsme mladí nebo staří. Říkejme si hezké věty, je-li k tomu důvod. Strhejme generační mosty, chápejme se navzájem a naslouchejme si. Vážit si jeden druhého navzájem a vážit si sebe není od věci. Každý z nás přece prochází těžkou zkouškou jménem život a uspět v ní není vůbec jednoduché.

Doba jedová 8

18. února 2018 v 9:34 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Doba jedová 8
Infekční šílenství

Harriet A. Washingtonová

Napadlo vás někdy, že psychické nemoci mohou souviset s infekcí? Existují dokonce vědci, kteří se tímto směrem ubírají, navzdory nesouhlasu svých kolegů.

Současní vědci nadále zkoumají mikrobiální kořeny nemoci a zjišťují, že anorexii, Tourettův syndrom, obsedantně-kompulzivní poruchu či schizofrenii mohou způsobit obyčejná angína, spalničky nebo dokonce chřipka.

Doktor Torrey měl sestru, která trpěla schizofrenií. Zjistil, že psychiatrie sestře nepomůže tak, jak by si přál, a proto se stal se psychiatrem, jehož hlavním profesním zájmem byla schizofrenie.

Od té doby usiloval Torrey o to, aby své sestře pomohl. Psychiatrické vzdělání získal v době, kdy Freudovy psychoanalytické teorie spolu s teoriemi Frommové-Reichmanové byly všeobecně přijímány, ale Torrey sledoval nemoc z jiného úhlu pohledu: svoji pozornost obrátil od psychologie ke zkoumání infekčních nemocí.

Jak se seznamoval s lékařskou literaturou o schizofrenii, upoutaly ho případy hospitalizovaných pacientů, kteří byli do nemocnice přijati s diagnózou schizofrenie, ale po několika týdnech začali pokulhávat. Když neurolog provedl lumbální punkci, ukázalo se, že pacient má encefalitidu či jinou infekční chorobu. Na základě svých zjištění Torrey shromáždil případy, které se jevily jako schizofrenie či bipolární porucha, ale ukázalo se, že mají jasný infekční základ.

Torrey říká, že se jako student psychiatrie učil, že psychiatrická nemoc vypadá jako spousta infekčních neurologických poruch.
Pročpak to jeho zkušenější profesoři nechápali? Zřejmě proto, že psychiatrie je stejná jako všechny obory medicíny: má své módní teorie. V té době byly v kurzu freudovská a genetická. Bylo to však buď jedno, nebo druhé, a jestliže jste chtěli být ve zvolené profesi úspěšní, věděli jste, že máte poslouchat, co říkají starší. "Tak to holt bylo", říká Torrey.

Knihu jsem četla se zájmem, protože sama trpím schizofrenií. Na jednu stranu jsem ráda, že nemoc lze zvládat léky, ovšem na druhou stranu mě velmi mrzí, že dnešní medicína neumí víc než ničit důsledky nemoci, neboť nemá vůbec žádné informace o tom nejdůležitějším, a to o příčině choroby. Sama vnímám fakt, že pokud infikovaná zánětlivá krev proudí přes mozek, musí to nutně ovlivnit psychické vnímání a jednání postiženého jedince. Myslím si však, že to nebude tak jednoduché, protože se bude pravděpodobně jednat o souhrn faktorů, které nemoc způsobují, a to jak vlivů z prostředí, tak zděděných genů. V každém případě kniha dává naději, že možná jednou vědci objeví příčinu vzniku a rozvoje psychiatrických poruch. A právě objevení příčiny bude pro psychiatrii znamenat, že se nemoc dá efektivně léčit - a to je pro mě informace zcela zásadní.


Láska přichází po špičkách - Janette Okeová

2. února 2018 v 8:52 | Markéta

Říká se, že když se jedny dveře zavírají, druhé se otevřou. To ale hluboce zraněná Marty nevnímá. Prožívá jednu z nejtěžších bolestí. Vydala se na cestu na Západ se svým drahým Clemem, ovšem stačila sekunda, jeho kůň špatně šlápl a on spadl tak nešťastně, že se zabil. Marty ztrápená žalem a zasažena osudem neví, co bude dělat.
V největším zármutku za ní přichází cizí muž s prazvláštní nabídkou: "Vím, že nyní prožíváte těžké chvíle, ale přesto se vás musím zeptat. Žiju sám s malou holčičkou a není správný, aby tak malá holka neměla mámu," říká a navrhuje Marty sňatek. Vysvětluje, že právě zítra přijede farář, který do těchto končin jezdí jen jednou za rok. "Když se vám u nás nebude líbit, hned zjara můžete odjet a moji malou holčičku si vezmete s sebou," pokračuje a vypadá nešťastně.
Kdo je tento muž, že se opovažuje v době, kdy ještě neoplakala svého muže, přijít s takovou nabídkou?

Marty však nemá příliš na vybranou. Zůstala sama, těhotná a daleko od domova. Potřebuje přístřeší a jídlo. Nechce se jí kývnout, ale za daných okolností jí nic jiného nezbývá - a tak neochotně souhlasí. Jediné, co umí, je uvařit kávu. Její první pečení chleba skončí špatně, a tak zahrabe tvrdé pečivo do země, aby Clark neviděl. Stydí se a nechce se před ním vypadat, jako že se neumí postarat o rodinu. Na návštěvu přijíždí sousedka, s níž si Marty začne dobře rozumět. Ta jí ukáže vše potřebné pro vedení domácnosti a daruje jí spousta receptů. Z Marty se stává dobrá kuchařka. I malá Missie si začne na svoji novou mámu zvykat. Život na Západě však není jednoduchý a přináší spoustu nástrah a úskalí. Marty nadále prožívá svůj hluboký žal, zdá se jí, jako by bolest ze ztráty Clema neměla konce. Jednou ale přiveze Clark krásný šicí stroj s tím, že to měl být dárek jeho ženě. V jeho očích se objeví slzy a Marty si náhle uvědomí, že není sama, kdo prožívá ztrátu milovaného člověka. Marty umí šít, a tak Clarka překvapí svou zručností a malá Missie se raduje z nových oblečků. Dny plynou, Marty se narodí chlapeček, a ačkoliv si to Marty nechce připustit, cítí k tomu zprvu neznámému človíčku něco zvláštního. Jejich láska totiž nepřichází s velkým burácením, ale neznatelně a tiše. Jejich láska přichází po špičkách...