Březen 2018

Dívka ve vlaku

28. března 2018 v 8:50 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Dívka ve vlaku
Paula Hawkins

Knihu jsem dostala jako dárek k narozeninám a měla jsem radost. Dočetla jsem se, že byla knihou roku 2015, a že se jedná o román, který se velmi dobře prodává.

Líbí se mi vypracovaná postava Ráchel, která je hlavní hrdinkou knihy. Ráchel hodně pije, a ačkoliv sama nemám s alkoholem žádné problémy, dokázala jsem se do jejího života vcítit. Občas mi jí bylo líto a jindy to už i na mě bylo trochu moc. Autorka Ráchel vykreslila opravdu věrohodně. Ráchel zachraňuje z jejího drsného života její snění a nelze se tomu divit. Je to to jediné, co jí zůstalo. Má svůj svět. Jezdí ve vlaku kolem jednoho domu, kde žije jeden pár. Mají krásný dům, a když je Rachel sleduje z okna, dá jim jména i příběh. Pojmenuje si jej Jason a Jess. Ve zlomku okamžiku můžeme uvidět obraz jejího snění a obraz reality jejího života.

Jason a Jess jsou ve skutečnosti Megan a Scot. Z knihy se dozvídáme, že to není vůbec pohodový pár, ale řádně roztříštěný vztah se spoustou problémů a úskalí.
Tom je bývalý manžel Ráchel. Tom s Annou mají malé dítě a Ráchel, která se nesmířila s tím, že Tom od ní odešel a neustále mu zasahuje radikálně do chodu jejich rodiny.

Megan se ztratí a Ráchel je kontaktovaná policií, že byla viděna v den zmizení v blízkosti domu Megan.
Děj se zamotává a Ráchel pátrá na vlastní pěst. Ráchel, která má alkoholické okno, vůbec netuší co se děje.

Ráchel dál bojuje se stíny minulosti. Chtěla dítě, a přestože se s Tomem o miminko snažili, nebylo jim přáno. Ráchel to skolilo. Nemůže se cítit jako matka a necítí se už ani jako žena. Špinavá a opilá se potuluje po ulicích a plete se policistům do práce.


Přiznám se, čtu detektivní romány zřídka, a proto jsem včas neuhádla vraha Megan, i když si myslím, že pečlivý čtenář by na to jistě přišel i dříve.

Jako kniha je román velmi čtivý a měla jsem ho přečtený asi za dva dny, protože mě text nutil pokračovat. Jen kdybych měla příběh srovnávat s realitou, vůbec bych nevěřila, že je pravděpodobné, aby se věci staly tak, jak je v knize vyprávěno. Na mě příliš mnoho shod okolností.

Škola naděje

13. března 2018 v 18:48 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Škola naděje
Rosemary Rawlinsová

Jeden jediný okamžik a všechno se mění od základů. Hugh měl nehodu. Při jízdě na kole ho srazila nepozorná řidička, která mu tím způsobila vážné poranění hlavy. Hugh musel podstoupit jednu operaci za druhou. Poté leží leží na jednotce intenzivní péče s velmi malou nadějí na přežití a tím pádem i velmi nejasnou budoucností.

Hughův příběh nám zprostředkovává jeho manželka Rosemary. Mně a čtenářům se tak naskýtá pohled do rodiny, která svou silnou láskou drží nad vodou člověka, jehož má nejraději - manžela a otce. Rodina prochází procesem změny, a není to změna vůbec jednoduchá. Všichni vědí, že nic už nikdy nebude jako dřív.

Rosemary řeší finanční zázemí rodiny, vyřizuje korespondenci s pojišťovnami. Zachovává chod rodiny po všech stránkách. Vozí dcery na kroužky. Musí s Hughem jezdit na časté terapeutické schůzky. Je slabá a vyčerpaná. Někdy má pocit, že tohle všechno se nedá přežít. Hugha je třeba hlídat i v noci.

Dokážu si představit, jak moc to má Hugh těžké. Je hodně nemocný a silou vůle se snaží víc, než by dokázal leckterý zdravý člověk. Přesto to s ním nemá Rosemary jednoduché - je tvrdohlavý a není s ním snadné pořízení. Cítí se frustrovaný, má deprese. Před nehodou pracoval na manažerské pozici, nyní však není schopen se rozloučit a vyrovnat se s minulostí. Moc si přeje, aby věci byly jako před nehodou, ale to nelze zajistit.

Po nějaké době, když na něm už není jeho postižení vidět, mu jeho nadřízený v dobré víře nabídne návrat do práce na snížený počet hodin. Hugh je nadšený. Jen Rosemary ví, že není ten pravý čas. Umí odhadnout schopnosti svého manžela a obává se, že neúspěch v práci ho posune zpět do ještě větší deprese.
Práce dopadne přesně podle scénáře Rosemary a Hughovi se ještě víc podlomí kolena.

Hugh si moc přeje zase jezdit autem. Když mu to po dlouhé době lékaři dovolí, je nadšený. Nabývá opět ztracenou sebejistotu a sílu. Jezdí do posilovny, vyzvedává dcery. Všechno je na dobré cestě - cítí, že může pomoci rodině. Jednoho dne však volají Rosemary z posilovny, že Hugha převezli do nemocnice se silným epileptickým záchvatem. Rosemary má v očích slzy. Copak to nikdy neskončí? Nikdy se mu už nebude dařit lépe? Hughovi opět zakáží řídit auto, záchvaty se opakují. On se ale nevzdává. Cvičí, jezdí na terapie a bojuje.

Měsíc před dvouletým výročím svého úrazu Hugh dosahuje cíle. Stává se vedoucím finančního oddělení. Ty dlouhé měsíce byly jako vyčerpávající maraton, který běžíte s někým na zádech, a cílová páska se posune pokaždé, když si myslíte, že už jste u cíle. Přesto mě právě tato zkušenost naučila, že život žádnou cílovou pásku nemá. Naopak - směr závodu se může v kteroukoli chvíli dramaticky změnit, a tak je lepší, když se příliš neupínáme na důvěrně známé cesty.
Hugh je zase v zaměstnání a děvčata studují na střední škole. Já mám před sebou spoustu cílů, kterých bych chtěla dosáhnout, a to mě nabíjí energií. Zase intenzivně cítím, že jsem živá. (Rosemary)


Tanec s nepřítelem

5. března 2018 v 9:55 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Tanec s nepřítelem
Paul Glaser

Výjimečná kniha, která byla přeložena do několika jazyků. Její autor Paul Glaser byl pracovně v Krakově a se svými kolegy navštívil koncentrační tábor v Osvětimi. Při prohlídce uviděl v jednom z výstavních sálů kufr se svým jménem. Tušil jisté souvislosti, ale přesto byl šokován do takové míry, že musel místnost opustit. Do této chvíle nevěděl, že má židovské kořeny. Věděl jen, že má ve Švédsku tetu Roosje, ale důvod, proč teta žije právě tam, mu nebyl znám.

Otec Paula chtěl chránit své děti před zátěží osudu a před bolestí, a proto o svém původu zarputile mlčel. Paul ale potřebuje znát minulost, aby mohl žít přítomnost. Pomaličku začne pátrat a otvírá se před ním zvláštní příběh neobyčejné a silné ženy. Tou ženou je jeho teta Rossje, která na rozdíl od Paulova otce o svém osudu mluví zcela otevřeně.

Když se Roosje setkává s tancem, má pocit, že život a všechno krásné začíná. Miluje tanec a otvírá si taneční školu. Dostává však nařízení, aby ji zavřela. Roosje se ale jen tak lehce nevzdává a odmítá zákaz respektovat. Její první manžel ji však zradil. Vstoupil do nacistické strany a udal ji. Roosje prošla několika koncentračními tábory a skončila v Osvětimi. Byla v takzvaném experimentálním bloku, kde se dělaly pokusy na lidech. Roosje se však k těžké situaci staví specificky - udělá všechno, aby přežila. Tancuje v koncentráku, dává esesákům hodiny tance, dokonce spí s německým důstojníkem.

Je válka a ta má vlastní pravidla. Nelze soudit člověka, který se ocitá na hraně života. Tím spíše, když svým jednáním zachrání spoustu dalších životů.
Byla to krutá doba, kterou Roosje musela projít. Zkoušky, jež jí osud připravil, byly těžké, ale ona nezapomněla na to, co má nejraději - na tanec. Do cel svých spoluvězeňkyň dokázala přinést naději a zlepšit všem náladu, pokud to v tak drsných podmínkách jen trochu šlo. Dokázala přežít, statečná a nezlomená navzdory osudu. Těžko říci, kdo z nás by dokázal takto obstát...