Škola naděje

13. března 2018 v 18:48 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Škola naděje
Rosemary Rawlinsová

Jeden jediný okamžik a všechno se mění od základů. Hugh měl nehodu. Při jízdě na kole ho srazila nepozorná řidička, která mu tím způsobila vážné poranění hlavy. Hugh musel podstoupit jednu operaci za druhou. Poté leží leží na jednotce intenzivní péče s velmi malou nadějí na přežití a tím pádem i velmi nejasnou budoucností.

Hughův příběh nám zprostředkovává jeho manželka Rosemary. Mně a čtenářům se tak naskýtá pohled do rodiny, která svou silnou láskou drží nad vodou člověka, jehož má nejraději - manžela a otce. Rodina prochází procesem změny, a není to změna vůbec jednoduchá. Všichni vědí, že nic už nikdy nebude jako dřív.

Rosemary řeší finanční zázemí rodiny, vyřizuje korespondenci s pojišťovnami. Zachovává chod rodiny po všech stránkách. Vozí dcery na kroužky. Musí s Hughem jezdit na časté terapeutické schůzky. Je slabá a vyčerpaná. Někdy má pocit, že tohle všechno se nedá přežít. Hugha je třeba hlídat i v noci.

Dokážu si představit, jak moc to má Hugh těžké. Je hodně nemocný a silou vůle se snaží víc, než by dokázal leckterý zdravý člověk. Přesto to s ním nemá Rosemary jednoduché - je tvrdohlavý a není s ním snadné pořízení. Cítí se frustrovaný, má deprese. Před nehodou pracoval na manažerské pozici, nyní však není schopen se rozloučit a vyrovnat se s minulostí. Moc si přeje, aby věci byly jako před nehodou, ale to nelze zajistit.

Po nějaké době, když na něm už není jeho postižení vidět, mu jeho nadřízený v dobré víře nabídne návrat do práce na snížený počet hodin. Hugh je nadšený. Jen Rosemary ví, že není ten pravý čas. Umí odhadnout schopnosti svého manžela a obává se, že neúspěch v práci ho posune zpět do ještě větší deprese.
Práce dopadne přesně podle scénáře Rosemary a Hughovi se ještě víc podlomí kolena.

Hugh si moc přeje zase jezdit autem. Když mu to po dlouhé době lékaři dovolí, je nadšený. Nabývá opět ztracenou sebejistotu a sílu. Jezdí do posilovny, vyzvedává dcery. Všechno je na dobré cestě - cítí, že může pomoci rodině. Jednoho dne však volají Rosemary z posilovny, že Hugha převezli do nemocnice se silným epileptickým záchvatem. Rosemary má v očích slzy. Copak to nikdy neskončí? Nikdy se mu už nebude dařit lépe? Hughovi opět zakáží řídit auto, záchvaty se opakují. On se ale nevzdává. Cvičí, jezdí na terapie a bojuje.

Měsíc před dvouletým výročím svého úrazu Hugh dosahuje cíle. Stává se vedoucím finančního oddělení. Ty dlouhé měsíce byly jako vyčerpávající maraton, který běžíte s někým na zádech, a cílová páska se posune pokaždé, když si myslíte, že už jste u cíle. Přesto mě právě tato zkušenost naučila, že život žádnou cílovou pásku nemá. Naopak - směr závodu se může v kteroukoli chvíli dramaticky změnit, a tak je lepší, když se příliš neupínáme na důvěrně známé cesty.
Hugh je zase v zaměstnání a děvčata studují na střední škole. Já mám před sebou spoustu cílů, kterých bych chtěla dosáhnout, a to mě nabíjí energií. Zase intenzivně cítím, že jsem živá. (Rosemary)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MarijaKes | E-mail | Web | 13. března 2018 v 19:05 | Reagovat

Lidé, které postihla nějaká náhlá nemoc nebo úraz, který je upoutal na lůžko, na invalidní vozík nebo jinak vyřadil z plnohodnotného života asi vždy propadnou panice a depresi, ale většinou mají více síly bojovat a dosáhnout vytoužených cílů než zdraví lidé, kteří si nepřipouští, že by to tak nemělo být stále. A proti mrháme silami, mrháme časem.....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama