Květen 2018

Dcera padajícího listí

25. května 2018 v 8:02 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Tereza Nagy Štolbová

Kniha, kterou jsem právě dočetla, je silný autobiografický příběh.

Autorce knihy byla odepřena náruč matky. Své dětství strávila v kojeneckém ústavu, dětském domově a adoptivní rodině.
Jak mnoho si takové dítě pamatuje? Bohužel dost na to, aby to zamávalo s celým jeho životem.
Jak znovu získává důvěru ve světě, kde je každá vzpomínka studená jako led? Kde nemá pevnou půdu pod nohama a jeho svět se propadá do hluboké černé díry. Lásky není nikdy dost, a pokud ji dítě nemá, strádá celou svou bytostí.

Autorka si klade bolestivé otázky: Jaká byla vlastně žena, která ji a její sestru porodila? Proč opustila čerstvě narozená dvojčata? Udělala to s lehkým srdcem, nebo měla někdy výčitky svědomí?

Autorka knihy je skálopevně přesvědčená, že jediné místo, kam patří malé miminko, je bezpečná mateřská náruč. Ví to, cítí to každou buňkou svého těla. Je si jistá, že pokud je dítěti odepřen tento nejzákladnější pocit bezpečí, problémy na sebe nenechají dlouho čekat. V jejím případě to byly příznaky sebepoškozování a sebeodmítání.

Ještě dnes cítí studenou postýlku a hrubé prostěradlo s modrým pruhem a nikde nekončící strop kojeneckého ústavu. Je vystrašená a slabá. Personál ji má za problémové dítě. V dětském domově ji hodnotí jako retardovanou, ačkoli v dospělosti vystudovala psychologii.

Co vlastně hledá? Dochází ke křižovatce cest. Sama vychovává vlastní děti a to jí později umožňuje dozrát k poznání a odpuštění. Má přesto na matku spoustu otázek, ale ona jí už bohužel nemůže odpovědět. Je mrtvá. Už nikdy s ní nebude moct mluvit.

Pokračuje ve svých dotazech: Kde byl v té době otec? Kde byla jeho náruč? Sám přemožen svými problémy se potácel v alkoholovém opojení. Pohádal se s otcem, který následně zemřel. Tato epizoda v něm vyvolala pocity viny, na které jeho vlastní síly nestačily, a vydal se na cestu sebezničení.

Otázky ale nekončí: Proč skončila v dětském domově, zatímco její sestru si adoptovala babička? Babička měla zlaté srdce, ale vybrat si mohla jen jednu z nich. Zvolila Markétu, která byla postižená. Doufala, že druhá, zdravá holčička snadněji najde adoptivní rodiče.

Hrdinka knihy se noří do svého dětství jako pod hladinu. Když už síly docházejí, zase se vynoří, aby se nadechla a pokračovala dále v ozdravném procesu. Právě pojmenování a procítění všech pocitů jí dává naději na uzdravení. Podstupuje terapii a otevírá pomyslné závoje, které uzamknuly její duši na několik západů.


Co je štěstí?

8. května 2018 v 20:52 | Markéta
Je mi čtyřicet pět let. Můj věk se pomalu a jistě koulí k padesátce. Čas nelze vrátit a nelze dělat opravné zkoušky z předmětů, kde jsme neprospěli. Zjišťuji, že zrak se mi horší, častěji navštěvuji zubaře a ráno když vstávám mnohdy necítím záda.

Nemůžu se opít, nelze na mé léky pít. Nemám ráda alkohol, ale nutno se přiznat, že někdy bych to s chutí udělala. Miluji ale zmrzlinu a čokoládu. Tu si také nesmím dovolit a kouřit jsem ze zdravotních důvodů přestala. Co tedy vlastně můžu?

Mám silnou motivaci, proč jít dál. Ta motivace je šimla - Bazalka. Díky ní jsem zhubla dvacet kilo. Bohužel atak se zopakovala a já jsem zase deset přibrala - po nasazení léků, které způsobují jako vedlejší účinek tloustnutí.

Občas se mi zdá, že život se mnou hraje hru, a někdy mám pocit, že to není fér.
Přesto - je dnes nebe tak blankytně modré. Sluníčko svítí a stromy kvetou tak nádherně, že když přivoním k jednomu z květů, hlava se mi lehce zatočí.
Jak roky jdou, méně se soustředím na sebe a víc se dívám do přírody.

Štěstí má mnoho významů, a pro každého z nás znamená něco jiného. Pro mě štěstím bylo, když mi manžel oznámil, že mi koupil koně, kterého jsem si oblíbila. Bylo to splnění mého životního snu. Rychle jsem se začala uzdravovat.

Co je to tedy štěstí?
Stát jen tak u ohrady a pozorovat její pohyb, jak s radostí a chutí běhá. Pak se s ní projít a čistit ji. Být v její blízkosti. Užívám si s ní každičkého okamžiku a ona to ví stejně dobře jako já. Nevzdat se a bojovat o každičké kilo a nechat to trochu i na osudu, aby rozhodl o tom, co je pro mě správné. Zda mi dovolí znovu nasednout na hřbet koně nebo ne. Je pravdou, že i kdybych do konce svého života nejezdila, každá chvíle s ní je pro mě vzácným okamžikem.

Štěstí je mít manžela, který mě z mého koníčku nezrazuje a podporuje mě v něm. Manžela, který mě má rád a já jeho. Štěstí je mít partu holek, s kterými si můžete o všem popovídat.
To na jeden lidský život není vůbec málo.