Dcera padajícího listí

25. května 2018 v 8:02 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Tereza Nagy Štolbová

Kniha, kterou jsem právě dočetla, je silný autobiografický příběh.

Autorce knihy byla odepřena náruč matky. Své dětství strávila v kojeneckém ústavu, dětském domově a adoptivní rodině.
Jak mnoho si takové dítě pamatuje? Bohužel dost na to, aby to zamávalo s celým jeho životem.
Jak znovu získává důvěru ve světě, kde je každá vzpomínka studená jako led? Kde nemá pevnou půdu pod nohama a jeho svět se propadá do hluboké černé díry. Lásky není nikdy dost, a pokud ji dítě nemá, strádá celou svou bytostí.

Autorka si klade bolestivé otázky: Jaká byla vlastně žena, která ji a její sestru porodila? Proč opustila čerstvě narozená dvojčata? Udělala to s lehkým srdcem, nebo měla někdy výčitky svědomí?

Autorka knihy je skálopevně přesvědčená, že jediné místo, kam patří malé miminko, je bezpečná mateřská náruč. Ví to, cítí to každou buňkou svého těla. Je si jistá, že pokud je dítěti odepřen tento nejzákladnější pocit bezpečí, problémy na sebe nenechají dlouho čekat. V jejím případě to byly příznaky sebepoškozování a sebeodmítání.

Ještě dnes cítí studenou postýlku a hrubé prostěradlo s modrým pruhem a nikde nekončící strop kojeneckého ústavu. Je vystrašená a slabá. Personál ji má za problémové dítě. V dětském domově ji hodnotí jako retardovanou, ačkoli v dospělosti vystudovala psychologii.

Co vlastně hledá? Dochází ke křižovatce cest. Sama vychovává vlastní děti a to jí později umožňuje dozrát k poznání a odpuštění. Má přesto na matku spoustu otázek, ale ona jí už bohužel nemůže odpovědět. Je mrtvá. Už nikdy s ní nebude moct mluvit.

Pokračuje ve svých dotazech: Kde byl v té době otec? Kde byla jeho náruč? Sám přemožen svými problémy se potácel v alkoholovém opojení. Pohádal se s otcem, který následně zemřel. Tato epizoda v něm vyvolala pocity viny, na které jeho vlastní síly nestačily, a vydal se na cestu sebezničení.

Otázky ale nekončí: Proč skončila v dětském domově, zatímco její sestru si adoptovala babička? Babička měla zlaté srdce, ale vybrat si mohla jen jednu z nich. Zvolila Markétu, která byla postižená. Doufala, že druhá, zdravá holčička snadněji najde adoptivní rodiče.

Hrdinka knihy se noří do svého dětství jako pod hladinu. Když už síly docházejí, zase se vynoří, aby se nadechla a pokračovala dále v ozdravném procesu. Právě pojmenování a procítění všech pocitů jí dává naději na uzdravení. Podstupuje terapii a otevírá pomyslné závoje, které uzamknuly její duši na několik západů.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MarijaKes | Web | 27. května 2018 v 10:00 | Reagovat

Ze které doby je ta kniha? Tedy spíše ve které době se odehrál životní příběh autorky? Obdivuji i babiččinu moudrost s jakou si nuceně vypbrala ze dvou sester. Vycjovávat postižené dítě není žádná legrace. Mám s tím zkušenosti.
Každé dítě si hodně pamatuje a prostředí, ve kterém vyrůstá ho vždy ovlivní. Věřím, že kniha hodně zaujala.

2 Ježurka | Web | 27. května 2018 v 12:55 | Reagovat

Určitě by se mi taky ta kniha líbila, ale současně vím, že by mi tekly slzičky při jejím čtení. Ale také nechápu ty matky, které dětem ubližují nebo se na ně vykašlou. Těm bych už matky neříkala a neumožnila jim už nikdy, aby nějaké další dítě měly. Možná je to kruté, ale...

3 Markéta | E-mail | Web | 27. května 2018 v 15:58 | Reagovat

[1]: Kniha byla vydaná jako první vydání v roce 2014. Paní, která vystudovala psychologii vypráví autobiografický příběh. Kolik je jí ale let si netroufám odhadovat, působí mladě.

4 Markéta | E-mail | Web | 27. května 2018 v 16:07 | Reagovat

[2]:
Kniha je občas smutná, ale dává naději všem v podobné situaci. Lék asi  existuje, v podobě odpuštění a přijmutí své životní situace. Lehce se mi to hovoří, sama bych situaci zvládnout  nedokázala.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama