Červen 2018

Adéla

26. června 2018 v 8:50 | Markéta |  Příběhy
Adéla
Máme s manželem dva psy. Míšu a Báru - Anglické kokršpaněly. Prosila jsem svého manžela, že do našeho baráku by se hodila i kočka. Manžel mě bleskurychle vyvedl z omylu: "To v žádném případě!" Oponovala jsem, že někdo přece musí chytat myši. "Žádné myši tu nemáme, kočku nepotřebujeme, navíc by jen jedla kapsičky a myši stejně nechytala." Prosila jsem ho, ale byl neoblomný. Jenže jednou přišel jeho kamarád a on s ním trošku popíjel. Využila jsem situace a znovu jsem požádala o koťátko. No a manžel mi je po krátkém přemlouvání slíbil.
Byla zrovna zima, ve vesnici nebyla žádná kočička k mání a já měla jasno v tom, že bych chtěla černou kočičku, a taky jsem chtěla holku. Začala jsem prohledávat internet a narazila na zajímavý inzerát. Kočička byla malinká a my museli ještě trošku počkat, než povyroste. Nebyla to žádná zvláštní rasa, prostě obyčejná kočka.
Přišel den D a my jsme si jeli pro krásné koťátko. Bylo černé, jen tlapičku a náprsenku zbarvenou do bíla. Nasedla jsem s ní do auta a z pohádkově hodné kočičky se vyklubal pěkný rošťák. Hladila jsem ji, chtěla jsem ji zmírnit trauma, že právě přišla o své bratry a sestry a hlavně o svoji mámu. A má kočička se mně zahryzla do nosu.
Doma hrozilo ještě jedno veliké nebezpečí. Naši pejsci. Obě jsou fenky a my jsme opravdu netušili, jak přijmou nového člena rodiny. Normálně totiž kočky prohánějí o sto šest. Vzali jsme koťátko a ukázali je pejskům. Nechápali jsme reakci Míši (to je ta starší fenka) - začala ji olizovat a chovat se k ní jako vlastní máma. Vláčela ji po koberci a olizovala a olizovala.
Koťátko rostlo. Vyrostla z ní krásná dáma. Pouštěli jsme ji ven a ona se vracela. Někdy i pozdě v noci, vzbudila manžela, který sice nadával, ale vždycky jí šel otevřít. Kočka je noční tvor. Ve dne spala a v noci začalo rodeo. Museli jsme si dávat s manželem pozor, aby nám nevykukoval palec u nohy zpod peřiny. Představte si, že sníte krásný sen a uprostřed noci na vás skočí kočka a hryzne vás do palce u nohy. V šoku se vzbudíte, potrestat ji však nemůžete, protože je tryskem pryč.
Někdy byla neobyčejně milá. Poslouchala jako pejsek. Zavolala jsem na ni: "Adélo, pojď domů," a ona prostě šla. S naší šestiletou Barunkou, pejskem, tvořila silný tým. Hráli si někdy nádherně a někdy všechno kolem lítalo.
Chodila se za mnou mazlit. Mám takový zlozvyk. Máme domek postavený na sever, a někdy je tu chladno. A tak si vezmu do postele notebook a pracuji na něm přikrytá peřinou. A kdykoliv jsem vzala notebook do ruky, přišla Adéla a začala se se mnou mazlit a všelijak mi znemožňovat práci na počítači. Někdy jsem si užila jejího mazlení a práci jsem odložila, jindy jsem si prosadila svou a kočičku odsunula. Mám vedle sebe na manželské posteli knihy a různé časopisy. No a Adéla, kdykoliv jsem ji odmítla, dostala záchvat zuřivosti a začala urputně trhat všechny časopisy. Nedala se zastavit.
Jinak to byla krásná dáma. Byla hubená a její černý kožich se jiskřivě blýskal. Chytala myši a nosila mi je za dveře. Chtěla se pochlubit, jen já jsem vždycky s překvapením nedokázala dost dobře ocenit její dar. Jednou potrestala i krtka, s kterým jsem na zahradě marně bojovala.
Adéle byly dva roky a jednoho dne se prostě domů nevrátila. Je to už víc jak měsíc a manžel byl z toho nešťastný. Ačkoliv kočku nikdy nechtěl, hodně si ji zamiloval. Nechci přemýšlet nad tím, co se jí asi tak mohlo stát. Pokud máte doma kočku a dopřejete jí svobodu, je tam vždycky ten risk, že se jí venku něco stane. Mně se už zdály dva sny, kdy se vrátila. Novou kočičku jsme si nepořídili a ani dost dobře nevím, zda to někdy uděláme. Stále to bolí. Každopádně s Adélou byla velká legrace a díky za ty dva krásné roky s ní.

Robert Merle – Malevil

23. června 2018 v 10:09 | Lenka Palátová |  Knihy - takhle to cítím já...
Lenka Palátová - Malevil po 25 letech…

Setkání plánované a přece v jistém smyslu nečekané. Když jsem si v 16 letech v rámci povinné četby vybrala od tohoto autora zrovna román Malevil, naprosto jsem netušila, do čeho jdu. Přesto se stal jednou z mála knih, které jsem si oblíbila na celý život. Je jich asi dvacet a mám ve zvyku si je přečíst třeba každý rok. V době dospívání jsem neměla vyhraněný čtenářský vkus. Snažila jsem se číst všechno, což navíc splňovalo plán středoškolské připravenosti k maturitě a všeobecného rozhledu v oblasti literatury. Žánr sci-fi mě však v tomto věku oslovil a dodnes patří k mým nejoblíbenějším. Ještě teď si vzpomínám, jak mě tehdy fascinovalo, že někdo může psát takovým způsobem, nepopisovat realitu ani nic, co se stalo v minulosti, ale to, co může jednou přijít nebo to, co je naprosto imaginární. Malevil je vlastně na svoji dobu velice pokroková kniha. Dnes po letech je už hodně s čím srovnávat, příběhů na podobné téma je spousta a lidské žití pokročilo do té míry, že se asi ani nepozastavíme nad tím, že by se takový příběh jednou mohl stát realitou. Malevil jsem zkrátka měla zaháčkovaný v srdci a celých 25 let jsem na něj "myslela", že si ho musím jednou zase přečíst a zařadit do svých TOP. Náhoda tomu chtěla a zmínila jsem se o tom před kamarádkou, která mi knihu darovala. Když jsem se začetla, zjistila jsem, že teď se vlastně vůbec nepozastavuji nad příběhem jako takovým nebo spíš linií děje, ale že mě více oslovily postavy, jejich vlastní příběhy v tom jednom společném, povahy a chování za nezvyklé situace. Je to příběh o síle vůle lidstva znovu se pozvednout "z prachu", kam se dostalo po výbuchu atomové bomby. Přežila jen hrstka těch, kteří se zrovna v tu chvíli nacházeli pod zemí. Na opevněném hradě Malevilu, který si majitel Emanuel Comte koupil jako splnění svého dětského snu a kde podnikal coby chovatel koní, se podařilo zachránit i několik zvířat, která se náhle stala pro lidi jedním z největších pokladů. Lidé najednou zjistí, že auta, telefony, televize, rádio a ostatní technické vymoženosti, i pokud přežily katastrofu, jim nejsou k ničemu. Důležitější je přežít, tudíž mít co jíst a pít, a o to se musí bojovat i s jinými přeživšími, kteří jsou schopni pro uspokojení základních lidských potřeb použít i násilí. Různorodost lidských povah, které se potkaly ve chvíli neštěstí a hlavně v bezútěšných chvílích po něm, se naplno projeví. Lidé se stávají v touze přežít snadno ovlivnitelnými. Emanuel, velice inteligentní člověk, se stává jejich "vůdcem", ale zároveň jim nebere svobodu rozhodování a nepotlačuje ani ostatní aspekty lidské povahy. Je spíš psychologem, který jim pomáhá pochopit, proč se chovají právě tak, jak se chovají, a dává jim naději do budoucna. A tato naděje jim zůstává i po jeho smrti na "banální" zánět slepého střeva, které si bohužel v té době pochopitelně nemohl nechat vyoperovat.
Takže: "Vítám Tě Malevile ve své knihovně". 

Tygr - John Vaillant

11. června 2018 v 11:33 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
V hlubokém lese nedaleko vesničky Sobolinyj napadl tygr člověka. Skupina pod vedením zkušeného A. Truše se vydala celou záležitost vyšetřovat. Nic je ale nemohlo připravit na to, co uviděli na místě.

Při zpětném pohledu je ohromující, jak neochvějnou rukou Truš filmuje scénu, jak klidným hlasem komentuje spatřené: primitivní chatku na mýtině porostlé křovím, dravcovu cestu a místo napadení a potom dlouhý sled strašlivých důkazů.
Kamera bez zachvění zabírá zadupaný růžový sníh, zadní nohu psa, osamělou rukavici, zkrvavený rukáv bundy a potom zacílí na kousek holé země o sto metrů dál v lese. V tomto místě záznamu je slyšet, jak člověk stěží zadržuje náhlé nucení na zvracení. Jakoby vešel do ďáblova doupěte.


Přímoří, či Přímořský kraj, někdejší součást vnějšího Mandžudska, se nachází na jihovýchodě Ruska. Žije zde většina populace ussurijského tygra a přibližně dva milióny lidí. Přímoří tvoří velký výčnělek ohromné rozlohy kontinentálního Ruska a jeho dráp či tesák se zarývá do čínského území.

V letech 1992 až 1994 bylo zabito kolem stovky tygrů - přibližně čtvrtina místní populace. Většina z nich byla odvezena do Číny. Místní vláda za finanční podpory a tlaku mezinárodních organizací na ochranu přírody založila inspekci Tygr (pod vedením A. Truše), aby se do zdejších lesů navrátilo alespoň zdání zákona a pořádku. Tyto oddíly, vyzbrojené střelnými zbraněmi, měly za úkol zamezovat pytláctví a řešit stále větší počet konfliktů mezi tygrem a člověkem.

Mnoho zkušených lidí se domnívá, že tygr by na člověka nezaútočil, kdyby neměl pádný důvod. Jaká situace musí nastat, aby se z tygra stal lidojed? Je to tygrův instinkt boje o přežití, nebo je k takovému jednání dohnán člověkem? Po tragické smrti Markova dochází k různým hypotézám, proč se tak stalo. Truš jako ochránce přírody by rád poodhalil pravou příčinu neštěstí.

Zatímco muži trpělivě vyšetřují nehodu, tygr opět dostane hlad. Je raněný a není snadnější kořisti než člověk. Vesničané jsou proto ještě jednou svědky tragické nehody.

Tygr je zvíře s vysokým intelektem. Přesně ví, co dělá. O společném soužití tygra a člověka kolují už odedávna magické historky. Lidé uctívali tygra jako božstvo a snažili se s ním žít v míru a nijak mu neubližovat, neboť jakýkoliv zásah proti tomuto posvátnému zvířeti se vzápětí obrátil proti nim.

Dnes se bohužel používají v čínském lékařství suroviny z tygra. Věří se v jeho zázračnou léčivou sílu, což vede k masivnímu vymírání zvířete. I když je lov na tygra pod přísnou pokutou, pytláctví je neustále rozšířeno. K situaci nepřispívá ani devastace lesů a s ním i zvěře, která v těchto lesích žije.

Ale zpět k vyšetřování . A. Truš se dozvídá od jednoho domorodce, který před napadením s Markovem hovořil, že Markov tygra postřelil. A postřelit tygra v tajze znamená, že Markov je nyní odsouzen na smrt.
Místní obyvatelé vědí, že tygr si ho najde.

Volaďa Markov měl možnost z tajgy odejít. Kdyby to udělal, byl by stále naživu. Měl na vybranou. Zůstává však otázka: proč se Markov vydal na cestu lesem, když věděl, že na něj má spadeno rozhněvaný tygr? Byla to pýcha? Nebo snad obava o psy? Nebo chtěl dokončit to, co začal? Podle Michaela Dunkaje to bylo úplně něco jiného. Měl pocit, že Markov už byl v tygrově područí, když jej onoho rána uviděl: "Tygr už mu sebral duši," prohlásil "Jednou jsem měl psa a ten jednoho dne začal být neklidný, rozčílený a podrážděný, pokousal mě a potom utekl. Na druhý den ho zabil tygr. Ten pes vyváděl, zlobil se a bál se, protože na něj působil tygr: pes ho neviděl, ale tygr ho z dálky přitahoval jako magnet. Je to jako hypnóza: to zvíře vkládá někomu do hlavy myšlenky. Člověk nebo pes nechápou, co se děje nebo co dělají. Někam se vydají a nevědí proč."

Existují i jiná vysvětlení, ale žádné uspokojivé nevykládá Markovovo zvláštní chování. Proč všichni, kdo ho viděli, říkali, že "nebyl ve své kůži", proč odmítal večeři a nocleh, proč se za tmy vracel na místo, které tygr dobře znal? Nejpodivnější je trasa, kterou se vydal: jeho stopy vedou kilometr za kilometrem podél Amby přes tajgu, přímo tygrovi do cesty. A navíc tygr ho nepronásledoval, ale trpělivě čekal před dveřmi, jako by na něj čekal - jako pes. Nebo jako vrah. Ani člověk by nevymyslel krutější plán pomsty.

Kniha mě zcela pohltila. Uvědomila jsem si, jaké katastrofické důsledky může mít lidské chování ve zvířecím světě. Nutně jsem se musela zamyslet nad tím, zda svým přístupem dáváme tygrovi na vybranou, a položila jsem si otázku, zda za tygrovo chování není vinen v celém rozsahu člověk. Kniha je také krásným nahlédnutím do neznámých končin tajgy, do míst, kde lidé odedávna žili v úzkém spojení s přírodou.