Adéla

26. června 2018 v 8:50 | Markéta |  Příběhy
Adéla
Máme s manželem dva psy. Míšu a Báru - Anglické kokršpaněly. Prosila jsem svého manžela, že do našeho baráku by se hodila i kočka. Manžel mě bleskurychle vyvedl z omylu: "To v žádném případě!" Oponovala jsem, že někdo přece musí chytat myši. "Žádné myši tu nemáme, kočku nepotřebujeme, navíc by jen jedla kapsičky a myši stejně nechytala." Prosila jsem ho, ale byl neoblomný. Jenže jednou přišel jeho kamarád a on s ním trošku popíjel. Využila jsem situace a znovu jsem požádala o koťátko. No a manžel mi je po krátkém přemlouvání slíbil.
Byla zrovna zima, ve vesnici nebyla žádná kočička k mání a já měla jasno v tom, že bych chtěla černou kočičku, a taky jsem chtěla holku. Začala jsem prohledávat internet a narazila na zajímavý inzerát. Kočička byla malinká a my museli ještě trošku počkat, než povyroste. Nebyla to žádná zvláštní rasa, prostě obyčejná kočka.
Přišel den D a my jsme si jeli pro krásné koťátko. Bylo černé, jen tlapičku a náprsenku zbarvenou do bíla. Nasedla jsem s ní do auta a z pohádkově hodné kočičky se vyklubal pěkný rošťák. Hladila jsem ji, chtěla jsem ji zmírnit trauma, že právě přišla o své bratry a sestry a hlavně o svoji mámu. A má kočička se mně zahryzla do nosu.
Doma hrozilo ještě jedno veliké nebezpečí. Naši pejsci. Obě jsou fenky a my jsme opravdu netušili, jak přijmou nového člena rodiny. Normálně totiž kočky prohánějí o sto šest. Vzali jsme koťátko a ukázali je pejskům. Nechápali jsme reakci Míši (to je ta starší fenka) - začala ji olizovat a chovat se k ní jako vlastní máma. Vláčela ji po koberci a olizovala a olizovala.
Koťátko rostlo. Vyrostla z ní krásná dáma. Pouštěli jsme ji ven a ona se vracela. Někdy i pozdě v noci, vzbudila manžela, který sice nadával, ale vždycky jí šel otevřít. Kočka je noční tvor. Ve dne spala a v noci začalo rodeo. Museli jsme si dávat s manželem pozor, aby nám nevykukoval palec u nohy zpod peřiny. Představte si, že sníte krásný sen a uprostřed noci na vás skočí kočka a hryzne vás do palce u nohy. V šoku se vzbudíte, potrestat ji však nemůžete, protože je tryskem pryč.
Někdy byla neobyčejně milá. Poslouchala jako pejsek. Zavolala jsem na ni: "Adélo, pojď domů," a ona prostě šla. S naší šestiletou Barunkou, pejskem, tvořila silný tým. Hráli si někdy nádherně a někdy všechno kolem lítalo.
Chodila se za mnou mazlit. Mám takový zlozvyk. Máme domek postavený na sever, a někdy je tu chladno. A tak si vezmu do postele notebook a pracuji na něm přikrytá peřinou. A kdykoliv jsem vzala notebook do ruky, přišla Adéla a začala se se mnou mazlit a všelijak mi znemožňovat práci na počítači. Někdy jsem si užila jejího mazlení a práci jsem odložila, jindy jsem si prosadila svou a kočičku odsunula. Mám vedle sebe na manželské posteli knihy a různé časopisy. No a Adéla, kdykoliv jsem ji odmítla, dostala záchvat zuřivosti a začala urputně trhat všechny časopisy. Nedala se zastavit.
Jinak to byla krásná dáma. Byla hubená a její černý kožich se jiskřivě blýskal. Chytala myši a nosila mi je za dveře. Chtěla se pochlubit, jen já jsem vždycky s překvapením nedokázala dost dobře ocenit její dar. Jednou potrestala i krtka, s kterým jsem na zahradě marně bojovala.
Adéle byly dva roky a jednoho dne se prostě domů nevrátila. Je to už víc jak měsíc a manžel byl z toho nešťastný. Ačkoliv kočku nikdy nechtěl, hodně si ji zamiloval. Nechci přemýšlet nad tím, co se jí asi tak mohlo stát. Pokud máte doma kočku a dopřejete jí svobodu, je tam vždycky ten risk, že se jí venku něco stane. Mně se už zdály dva sny, kdy se vrátila. Novou kočičku jsme si nepořídili a ani dost dobře nevím, zda to někdy uděláme. Stále to bolí. Každopádně s Adélou byla velká legrace a díky za ty dva krásné roky s ní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MarijaKes | Web | 26. června 2018 v 22:46 | Reagovat

Na vlastní kůži prověřeno, jak bývají kočičky náladové a vždy musí být po jejich. je na nich, co se bude dělat....:) Ale stejně je to krásné mít nějaké zvížátko.

2 Marcela | E-mail | Web | 2. července 2018 v 10:04 | Reagovat

Také mám doma kočku, ale v bytě. Ona si nás asi našla. Přítel šel jednou domů a kočka seděla u našich dveří, a když otevřel vletěla dovnitř jakoby tu patřila :-)
Je hezký mít  vztah se zvířátky, ale vždy by jsme měli myslet na to, že jednou s námi nebudou.
Sama nevím co budu dělat, až někdy bude kočičí čas odejít. Ahjo

3 Markéta | E-mail | Web | 2. července 2018 v 12:08 | Reagovat

[1]: Ano,  přesně tak. Kočky mají prostě svoji hlavu, ale umí být kouzelné.

4 Markéta | E-mail | Web | 2. července 2018 v 12:13 | Reagovat

[2]: Konečně jsem manžela přemluvila a pojedeme si za měsíc pro koťátko. Já řeším jen velkou otázku, zda ji pouštět ven či ne. Vím, ztráta vždycky bolí, ale myslím, že vyhnout se jí nelze. Je to život.

5 Marcela | E-mail | Web | 2. července 2018 v 12:27 | Reagovat

[4]: To je dobře, že jste se tak rozhodli. :-)
Když jsem ještě bydlela v rodinném domě, měla jsem kočku, která chodila ven. Asi bych ji nemohla mít v baráku. Když má kočka tu možnost být v přírodě proč jí tu svobodu brát. To je jen můj názor.
Co jsem v bytě žádné zvířátko jsem neměla a bylo mi taky moc smutno. Miluji zvířata hlavně kočky. Možná proto si nás moje nynější kočička našla. Kolikrát taky přemýšlím, jestli ji není smutno po tom být v přírodě. Taky bych ji mohla pouštět ven, ale ve městě je to asi z mého pohledu jiné. A právě ten strach, aby se jí nic nestalo mě nutí ji raději nechávat doma. To je prostě těžké rozhodnutí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama