Září 2018

Staří a nezkrotní, Ivana Karásková

25. září 2018 v 9:17 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Staří a nezkrotní
Rozhovory s osobnostmi
Ivana Karásková

Když jsem poprvé listovala knihou, kterou napsala Ivana Karásková, věděla jsem, že mě nemůže zklamat. Nemýlila jsem se. Četla jsem od této autorky Černobílé příběhy a jednou jsem měla možnost se s paní redaktorkou a spisovatelkou osobně setkat, což mě na knihu ještě více navnadilo.

Kniha je rozdělena do dvou dílů. První přináší současné rozhovory, druhý je věnován rozhovorům starším, většinou s osobnostmi, se kterými se už bohužel setkat nemůžeme. Ivana Karásková sem tam položí i otázku mířenou na tělo, a ačkoliv daná osobnost snad ani odpovídat nemá v úmyslu, paní redaktorka se jen tak nedá. Je to jedna z mnoha věcí, která dělá knihu zajímavou. Líbí se mi i způsob kladení otázek, které míří do nitra člověka a přitom je rozhovor veden velmi laskavě.

Osobnosti, které Ivana Karásková zpovídá, přímo září, a navždy budou zářit na hvězdném nebi, protože nám všem nechaly odkaz v podobě své práce. Není důležité, zda se jedná o herce, lékaře či zpěváka. Každý nás něčím obohatil, a to je to, co se počítá.

Jak ale zpovídané osobnosti vnímají stáří, které je jedním z důležitých témat knihy? Jaké to je, když místo ocenění musí čelit denním lidským těžkostem, které život přináší, jako jsou různé zdravotní problémy nebo odchod příbuzných a blízkých kamarádů? Ano, stáří je znakem moudrosti a zklidnění, ale je také spojeno s utrpením.

Na hvězdném poli se objevuje například Theodor Pištěk, držitel Oscara za kostýmy ke slavnému Formanovu filmu Amadeus. V dnešním světě se mu nelíbí, protože je v něm mnoho informací, ve kterých se člověk snadno ztrácí. Mezi interviewovanými jsou i Yvetta Simonová, anebo Vladimír Beneš - lékař, který bilancoval svůj život v 96 letech, a vyšlo mu, že prožil krásný život. Svůj příběh vypráví i herec Stanislav Zindulka - blízký přítel Vlastimila Brodského, který přesně poznal, že jeho kamarád zemřel, přestože byl na kilometry daleko. Stanislav Zindulka sice nevěří na telepatii, ale možná na silné propojení dvou kamarádů. Na otázky Ivany Karáskové odpovídal i herec Lubomír Kostelka a mnoho dalších.
Na mě osobně udělal velký dojem rozhovor s paní Marií Vaculíkovou, ženou spisovatele Ludvíka Vaculíka, která se stářím netrápí a sama říká: Každé období života má jinou podobu, to je zákon přírody a nemá cenu se s tím trápit.

Ve starších rozhovorech se setkáme s Milenou Dvorskou, jejíž bohatou hereckou kariéru provázel nelehký osobní život. V rozhovoru se Svatoplukem Benešem se mi líbila především jedna jeho odpověď. Na otázku: Takže podle vás lidstvo od časů vašeho mládí nikam nepokročilo? Svatopluk Beneš říká: Já nejsem filozof, ale jedno vím - že nikdy v historii neřekli obyčejní lidé: "teď jdeme do války, teď jim to natřeme". Válka je strašně složitá věc, kterou musí vždycky někdo zorganizovat, a zatím se v různých historických etapách pokaždé našel nějaký zvrhlý ambiciózní politik, který to udělal. Nemám iluze, že tomu bude někdy jinak. V knize dále mile pohladí rozhovor s Ladislavem Chudíkem a porodník Ladislav Pilka vyjádří přání: Mít tak ještě jeden život k dispozici. Kniha nabízí ale mnohem víc a je moc krásná. Nutno zmínit i hezkou obálku a vhodný formát, který je pohodlný na čtení, třeba těsně před usnutím. Tak to fungovalo u mě.


Anastasia, Vladimír Megre

11. září 2018 v 8:50 | Markéta |  Knihy - takhle to cítím já...
Anastasia
Vladimír Megre

Ráda se dívám na léčivé divadlo Gabriely Filippi. Jeden večer jsem si je pustila a jejím hostem byl Vladimír Megre. Pan Megre a Gabriela mluvili především o knize Anastasia. Celý rozhovor mě zaujal natolik, že když jsem šla do knihovny, ihned jsem si knihu zapůjčila. Byla v regálu, značně ohmataná, důkaz toho, jak často byla asi vypůjčená.

V úvodu autor knihy píše zajímavou zprávu: Tato kniha nepatří do řady publicistiky, fantastiky nebo dobrodružné literatury, nehledě na neobvyklost a neskutečnost toho, co se stalo. Její žánr se nepodařilo určit.

Knihu autor doporučuje číst v přírodě při šumění trávy a za zpěvu ptáků. Slibuje tak, že i čtenáři se budou cítit lépe, neboť kniha má jistý energický dosah. Četla jsem ji ve svém pokoji, venku byla zima, a i přesto se mi četlo velmi dobře.

Autor jako podnikatel vyjíždí se svou lodí a posádkou na cesty. Mnohdy nezahlédl živou duši, ale na jednom místě ho čekalo překvapení, které mu už navždy změnilo celý jeho život.Během jedné ze zastávek v místě, které bylo jen zřídka obydleno, se na něj obrátil stařík s podivnou prosbou: chtěl, aby jim dal Vladimír k dispozici lidi, protože potřebovali uříznout Zvonící cedr. Tento cedr nebyl obyčejný, kousek z něj se má nosit na krku. Lidé jsou pak schopni vyléčit se z každé nemoci. Důležitější však bylo, že člověk vlastnící tento kousek se stane lepším, úspěšnějším a talentovanějším.

Vladimír mu neuvěřil a odjel.
Když však autor navštíví místo podruhé,seznámí se zde s velmi milou a záhadnou bytostí. Její jméno je Anastasia. Je to neuvěřitelně krásná poustevnice, která žije v tajze. Anastasia téměř Vladimíra očaruje. Je to zvláštní osoba, je jako z jiného světa. Přitom ví všechno o našem světě, o problémech, které trápí a drásají naši společnost a má na to i svoje řešení.

Anastasia věří, že největší poselství lze nalézt v kráse nebe a tichu lesa. Sama žije v lese, skoro nenosí oblečení a nemá zásobu potravin. Každé ráno se bouřlivě raduje z východu slunce, hladí každou rostlinku, každý nový klíček. Má silné pouto k matce zemi, ke všemu živému a k celému vesmíru. Vypadá to, jako by všichni zpívali stejnou krásnou píseň.
Mnohdy je to na Vladimíra trochu moc informací a je si jistý, že se zbláznil buď on anebo ona, když náhle na vlastní kůži pocítí léčivý paprsek Anastasie.

Poprosí ho, aby jel domů a napsal knihu. Napsal o všem, co ho naučila. Vladimír se ulekne a řekne: "Já jsem podnikatel, neumím psát, to ať dělají spisovatelé." Anastasia ho ale pohladí a vysvětlí mu: "Neboj se, všechno napíšeš a nemusíš si vůbec dělat žádné starosti."
Vladimír knihu opravdu napíše a k jeho údivu, je kniha distribuována po celé zemi a je velmi úspěšná.

Dovolená na Šumavě

1. září 2018 v 7:54 | Markéta |  Příběhy
Jedeme na Šumavu

Bylo-li by to na mě, na dovolenou bych ani nejela. Loni se mi vlastně taky vůbec nechtělo, ještě těsně před ní jsme se s manželem pohádali. Říkala jsem si: jsem velmi zvědavá, co mi tam tak se svým vzájemným naladěním budeme dělat? No a stal se zázrak. Sotva jsme vyjeli směr Valtice, odhodili jsme všechny starosti a začali jsme se spolu bavit. Dusná atmosféra byla ta tam. Problémy jsme nechali doma a společně jsme se smáli. Proto jsem i letos usoudila, že takový malý relax nám určitě vůbec neuškodí, protože když budeme doma, neustále budeme řešit omítku v pokoji, kde přestavujeme, nebo zahrádku, kterou už letos dodělat stejně nestihneme.

Tedy vyjeli jsme. Cesta ale nebyla tak snadná jako do Valtic. Na Šumavu do Vimperka nás čekaly tři objížďky. Dorazili jsme na místo unavení a vyčerpaní.
Cestou jsme se zastavili v Třeboni, kde jsme navštívili a prohlédli si i zdejší zámek. Byla jsem ve svém živlu, když jsem viděla alchymistickou laboratoř. Zaujalo mě i vyprávění, které se týkalo Petra Voka a Rožmberků.
Třeboň je opravdu krásné město, s mnoha cyklostezkami. Jen je všude neuvěřitelné množství lidí. No jo - jsou přece prázdniny.

Měli jsme štěstí na penzion, nacházející se v staré budově, kde i v parných dnech bylo opravdu příjemně chladno. První cesta byla na zdejší infocentrum. Nabrali jsme si letáky a začali plánovat trasy. Manžel si chtěl dát občas pivo, proto jsme se rozhodli jezdit vlakem.

První výlet jsme plánovali do Kubovy Hutě a pak pěšky na Boubínskou rozhlednu. Všechno bylo naplánováno do nejmenšího detailu, takže možný problém byl již v počátku vyloučen. Opravdu mě překvapili zdejší lidé. Byli hrozně fajn. Ochotni poradit, zapovídat se, a to s vřelým zájmem.

Zahájili jsme první výstup. Pět kilometrů stále do kopce. Když vezmeme v úvahu naši váhu, manžel 110 a já 120 kg, byl to odvážný počin. Už dole nás předbíhali šedesátiletí lidé v kondici a vesele nás zdravili. Leč můj manžel byl stále velmi dobře naladěn. "To dáme," říkal zvesela.
V půlce našeho výstupu na nás spadly první tři kapky. "Bobi, začíná pršet, budeme se muset vrátit," tiše jsem doufala, že mé trápení bude ukončeno. "To je jen pár kapek, vidíš, to je jen ten mráček nad námi." Nestačil to doříct a ocitli jsme se pod pořádnou sprchou. Všichni turisté zmizeli, ani nevím kam.

Manželova nálada se obrátila o 180 stupňů a začat nadávat: "Všechno mám na starosti, proč jsi do tašky nedala ty deštníky," pokračoval manžel v monologu, že ty pláštěnky měly být koupené už dávno.
Já jsem si z jeho nálady neděla těžkou hlavu, a když viděl, že špatná nálada na dané situaci nic nezmění, začal se smát i on. Na kost promoklí jsme došli na nádraží, kde za patnáct minut jel vlak. Když jsme dorazili do Vimperku, nikde ani mráček. Nikde jinde než na stezce na Boubínskou rozhlednu nepršelo.

Další den jsme si dali za cíl Chalupskou slať. Nikdy jsem na vlastní oči neviděla rašeliniště a s ním související rostliny. Spatřili jsme jej brzy ráno, když tam ještě skoro nikdo nebyl. Byl to úžasný zážitek. Pokračovali jsme dál stezkou na Novou Huť. Ušli jsme asi čtyři kilometry a usadili se v místní restauraci. Nádherná příroda a my jsme překonali svoje možnosti. S naší váhou a špatnou fyzičkou jsme v krásném prostředí urazili 8 km.

Třetí den jsme vzali oddychově, prohlédli si město Vimperk i se zámkem. Měli jsme opravdu velmi šikovnou průvodkyni. Momentálně město Vimperk získalo grant na opravu zámku. Plány jsou veliké, a je škoda, že zámek byl v minulosti tak zničen a zanedbán. Prý za tři roky bude už všechno jinak. Tak za tři roky opět na zámku ve Vimperku!